Pec
Vypínám přehřátý počítač (nefunguje mu větrání, které se už nedá opravit), ukládám ho do lednice (rada kamaráda-mechanika) a jdu na autobus. Trolejbusy u nás v tomto období nejezdí, protože naše město se mění ve velké staveniště s mnoha objížďkami mimo trolejové vedení. Konečná je v malé vesničce se žluťoučkým kostelem, u níž by se – nebýt toho, že v ní sídlí některé municipální úřady – nepoznalo, že je to vlastně městská čtvrť. Svahem dolů pod ní se nachází rybník Biřička. Kdysi byl plný škeblí, a kdo do něj vhodil klacek, našel ho za týden posetý lasturami. Rybník byl tehdy obsypaný výletujícím městským obyvatelstvem. Dnes škeble a lufťáci zmizeli; vzali za své, když město nechalo rybníku vybagrovat dno a v cestovních kancelářích se objevily last minute zájezdy do exotických destinací za dumpingové ceny.
U břehu za záhybem cesty na mě čekají Jarda a Jarda. O prvním Jardovi říkávám, že je poslední žijící protestant. Býval totiž farářem, ale zjistil, že biskup krade, zveřejnil to – a musel odejít. Pracoval jako ekolog s grantem ministerstva životního prostředí, ale objevil příbuzenský klíč, podle něhož ministr uděluje zakázky, zveřejnil ho – a přišel o grant. Byl ředitelem školy, u níž zjistil, že ji bývalé ředitelství vytunelovalo, zveřejnil to – a už ředitelem není. Druhý Jarda je můj spolužák, který, podoben býku z neolitických jeskyní, už po dvanáct let učiteluje, a když pak padne školní rok, jde Jarda už to odpoledne na tohle místo a staví neolitickou pec.
Tentokrát ji stavíme tři. Kromě lopatky, s níž Jarda vyhloubil v zemi obdélníkové základy se dvěma představnými prohlubněmi, nemáme žádné jiné nářadí, tak jako před deseti tisíci lety. Ponořujeme se u břehu, kde je z celého rybníka nejlepší jíl a nosíme ho na břeh. Jíl nám všem padá z ruky, já si ho nacpávám do plavek a plavmo se dávám k břehu. Z kupy jílu se pak oddělují velké hroudy, které se dávají do prohlubně, v níž jeden vždy hroudu šlape, a ostatní mu sypou pod nohy trávu pro zhuštění materiálu. Většinou jsem to já, protože jsem nejtěžší. Další dva Jardové jdou zatím do lesa, odkud přinesou větve, z nichž se pak postaví hrubý základ stavby. Architekt Jarda je zapíchá na okraji prohlubně tak že vznikne klenba, na niž se potom dávají ušlapané pláty jílu s travou. Jíl je těžký, máme práci ho zvednout ve třech.
Začíná pršet, ale Jarda (architekt) říká, že to je to nejlepší; hrubý jíl na povrchu pece se musí uhladit a my za tím účelem díky dešti nemusíme nosit vodu z rybníka. Potom je potřeba vymazat jílem stavbu i zevnitř, jinak by oheň zapálil nosné větve. „Komín“ na zádi se potom přikryje kouskem kamene, aby neteklo dovnitř.
Přestává pršet a za Jardy přicházejí jejich manželky, syn Jardy-architekta a dvě dcerky druhého Jardy, kterému sám za sebe stále říkám farář. Architekt Jarda se synkem začnou z jiné, z domova přinesené hliněné směsi modelovat sošky, které se budou v peci vypalovat, a farář Jarda mezitím s Jardou konzultuje, jakou pec pořídit domů, protože jeho dcery rády pečou chleba a koláče. Já se jdu protáhnout do rybníka. Plavu do trojúhelníka: z jednoho břehu na druhý, pak na ostrůvek na druhé straně rybníka (ten byl za mých studentských časů proslulý tím, že na něm bydlely dvě studentky, které nedostaly kolej) a zase zpátky.
Když rodiny kamarádů i farář Jarda už odešli, znovu se rozprší a my s architektem Jardou znovu sklouzáváme do vody a za nekonečného dialogu, sestaveného výhradně ze slovních hříček, který spolu vedeme už skoro dvacet let, nabíráme ještě trochu jílu na konečnou úpravu stavby. Jarda se potom pod stromem obléká, ale já zůstávám jen v plavkách a pomazaný jílem, který odpuzuje vodní hmyz. Tak se s Jardou vydáváme do blízké hospody. Nejsme tam dlouho, protože Jarda musí brzo ráno vstát a vypravit se zpět k peci, aby v ní mohl zapálit a živit oheň, který ji bude vysušovat celý další den. Teprve pak se v ní budou moci vypalovat hliněné sošky, ale i udit klobásky a upéct maso, které má Jarda doma naložené v marinádě.
Já sám se k rybníku vypravím až za dva dny. Doma se z posledního zbytku vůle přiměju, abych vypnul počítač, abych ho uložil do lednice, abych došel k autobusu, abych vydržel všechny jeho objížďky a nezbytnou tlačenici a abych sešel po svahu dolů, k peci, a položil na ni obě ruce. Abych zjistil, že pořád hřeje.