Myšlenky z ústraní: Tentokrát mezi jiným o dětství a zapomnění
Jako ranní epištoly posílá svým přátelům známý brněnský básník, publicista a nakladatel rozličné osobně laděné úvahy na časová i nadčasová témata. S jeho svolením některé z nich zprostředkováváme i našim čtenářům, neboť obsah i forma těchto úvah překračují původně zamýšlené určení.
Počíná se Poledník (Pro domo sua), čtvrtek 15. září 2016, 03:10
zvláště velkou radost mi včera udělala návštěva z rodné Hané, vlastně ani ne z mé přímo rodné Hané, protože sám jsem se narodil až na úpatí Jeseníků, v samotném výchozím bodě Hornomoravského úvalu, nýbrž z rovňučké krajiny nedaleko vesničky, kde se narodila má babička, matka mé matky, s dodnes nádherným dětsky zdrobnělým jménem, kde jsem nikdy v životě nebyl, ale kam jsme jednou měli se sestrou už namířeno, stařičkým červeným motorovým vláčkem za jednoho parného červencového dne roku tisícího devítistého padesátého šestého, namířeno, ale ne úspěšně, protože se na cestě, v jedné z malých železničních zastávek, stala zvláštní věc, sestra mě těsně před rozjezdem ze stanice rychle vytáhla z vláčku ven, že „už musíme vystupovat“, vlak byl plný lidí někam cestujících, ani nevím, co vlastně mohlo být za den, netuším, odkud kam vlastně tak mohli ti lidé asi jet a proč, jako by to snad byla sobota, ale to už dávno nevím, vlak se rozjel k té její milé rodné vesnici i s babičkou, zatímco my se sestrou jsme zůstali opuštěni na horkem rozpálené zastávce kdesi v širokých lánech obilí, mám sice tuto vzpomínku uchovánu jen mlhavě, ten obrázek parného dne s atmosférou nepohnutého chvějícího se horka a pak, že jsem kdesi na mezi u stanice chytal motýly a hrál si v trávě u pšeničného či jakou jinou obilnou plodinou osázeného vyzrálého lánu, zatímco „dospělí“, včetně zřejmě nějaké nejasné postavy výpravčího, zajišťovali jakési telefonické spojení mezi informací o nás, dvou malých ztracencích, a naší babičkou, která nešťastná a vyděšená (bylo jí tehdy 68 let) byla unášena nemilosrdným vláčkem směrem ke své rodné vsi, kterou nám dětem chtěla ukázat, ale neukázala, nikdy neukázala, od té doby prý trpěla více svou srdeční nemocí, staří o tom mluvili jako o „angině pektoris“, které už nebylo možno se nadosmrti zbavit, ale to si už pamatuju z dětství jen mlhavě, protože se o tom zase nějak moc nemluvilo, jenom to někdo čas od času spíš jen „vnitřně“ jaksi, pocitově vyjádřil, a mohli jsme za to vlastně my, hlavně má nebožka sestra, která tehdy náš neblahý předčasný výstup z vlaku „zorganizovala“, dávná příhoda, vlastně šedesát roků stará, a vzpomněl jsem si na ni zase po letech včera, kdy mě navštívili přátelé z nedaleké vsi, jen několik kilometrů vzdálené od té mé vesničky, rodiště matky mé matky, která tehdy o prázdninách o nás, děti ze dvou rodin, po nějaký čas vždycky pečovala, než zemřela pak, za dalších asi deset let, mnohem dál severně od svého rodiště, až při samých hranicích s Polskem, ve Slezsku, v městečku jinými podivuhodnými vzpomínkami v mém životě opředeném, „im Weidenau ist Himmel blau“, ale to je jiná pohádka, než ta má tehdejší a ta má dnešní, kdy hovořím s přáteli o všem možném, co se v životě událo a co všechno je potřeba ještě udělat, v čemž si velmi dobře rozumíme s přítelem–učitelem, jednou polovinou mé návštěvy, taky pozoruhodným básníkem, kterého znám asi od roku 92 nebo 3, kdy těmto básníkům se říkávalo „mladí“, zatímco my jsme se snažili vybojovávat jakési místo pro poezii našich snů a samizdatových hlubin nesvobody, do nichž se dnes, ale zase jakoby do poněkud jiných, ale vlastně dost podobných hlubin znovu začínáme nořit, nelze ani na tyto věci nemyslet, i když nálada je bujará a optimismus jaksi samozřejmě přítomen nepřetržitě, ani na chvíli naši společnost neopouštěje, S., který dnes je v jejich obci místostarostou, mi vypráví některé olomoucké příhody z poslední doby, taky o příjemné atmosféře jejich obce, o tom, jak stěží šlo zvládat učit děti, starat se o rozvoj a udržení dědinky (kde taky chovají ovce) se všemi úředními zátěžemi a ještě pečovat o rodinný barák, těším se, že brzy dostanu snad nějaké nové texty, básně, glosy, protože poslední dobou jako by mě stále více a více věcí zajímalo a jako bych dovedl se z nich těšit zase úplně jiným – jako bych se do těch (pro mne) idylických padesátých let znovu vracel – způsobem, než tomu bylo před tehdy za tou hlubokou propastí času mého uplynulého života, o dětství píše jedinečný Eugène Ionesco, že „asi tak v jedenácti nebo ve dvanácti, ne dříve, jsem začínal mít tušení konce…“ – „je zlatý věk: je to věk dětství, nevědomosti. Jakmile víme, že umřem, dětství skončilo. Jak jsem už řekl, pro mne skončilo velmi záhy. Člověk je přece dospělý v sedmi letech. Pak myslím většina lidských bytostí zapomene na to, co pochopili, a najdou jiný druh dětství, které může někomu vydržet celý život. Ale těch lidí je velmi málo. Není to skutečné dětství, je to jakési zapomnění. Touhy a starosti vám brání proniknout k základní pravdě. – Nikdy jsem neupadl do tohoto zapomnění, nikdy jsem znovu nenašel dětství. Mimo dětství a zapomnění je už jen milost, která vás může utěšit z existence a může vám poskytnout plnost, nebe na zemi a v srdci. Dětství zapomíná na milost, protože je nepokojné. A přece není žádný jiný stav. Jak lze žít bez milosti? A přece se tak žije.“ (E. I., Drobty z deníku, SL/1968/2), to jsou důležitá slova, na ta nezapomínám ani dnes, ani teď, kdy rád a novým dnem zase občerstven mohu všechny případné čtenáře ze srdce pozdravit – j. e. f.
Tipy pro další čtení: