Škála barev, vibrací i tónů
Literární soutěž Františka Halase, určená autorům poezie ve věku od patnácti do devětadvaceti let, se v rámci Halasova Kunštátu koná již od roku 1972. (O minulých ročnících soutěže jsme v Kulturních novinách informovali zde, zde a zde). Smysl této akce i zákulisí jejího fungování přiblíží rozhovor s dramaturgem soutěže a členem poroty, básníkem Vojtěchem Kučerou.
Do letošního ročníku se přihlásilo sedmdesát básníků. Jaké to je, probírat se takovým množstvím textů, určitě velice různorodých, snažit se vcítit do tolika poetik? Jak často se vám v porotě stává, že se neshodnete?
Práce s rukopisy má, alespoň u mě, několik fází. Nejvíce vysilující je první probírka, kdy je potřeba přečíst opravdu všechno. Mnohdy je to úmorné, ale po těch letech jsem si uvědomil, že každý zaslaný text, i ten sebeslabší, si zaslouží úctu. Úctu minimálně v tom, že bude přečten. Vždyť ti lidé jej do soutěže posílají mnohdy právě proto! V září 2014 jsem si při práci nad rukopisy poznamenal: „Básnické příspěvky zleva, zprava, shora i zespoda. Základní pravopisné chyby… Neznalost skloňování vztažných zájmen… Lumírské bzdění… A přece to má smysl, jen odvážit v poměru 1 ku 6,5. Krystalizace!“ Postupem času, když hrubé síto vyměníš za jemnější a jemnější, přichází odměna a radost. Zjevení Poezie v rozličných podobách a tvarech, široká škála barev, vibrací i tónů.
Poezii vnímám jako velmi subjektivní záležitost, „soutěžit“ v ní proto považuji za absurdní. Pro určité autory jsou to však právě literární soutěže, které jim umožní získat na jejich tvorbu zpětnou vazbu a v lepším případě ji dostat i k potenciálnímu čtenáři. Propagaci nejkvalitnějších básní a jejích autorů vnímám jako poděkování za obdrženou radost… Od roku 2012, kdy se vyvrcholení LSFH stalo integrální součástí Halasova Kunštátu a probíhá jako dvoudenní setkání deseti finalistů, pomáhá porotě při jejich výběru matematika. V první fázi vybírá každý ze tří porotců ze zaslaných příspěvků deset finalistů, kterým dá bod, plus pět náhradníků, kterým dá bodu půl. Excel nám to potom všechno sečte a seřadí, a pokud se tímto způsobem dostaneme k požadovanému počtu deset, máme „hotovo“. Pokud ne, začínají diskuse nad texty autorů s rovností bodů a diskutujeme tak dlouho, dokud je potřeba. Bývají roky, kdy se na desítce shodneme relativně lehce (jako třeba letos), stalo se nám ale taky, jako bychom každý pálili úplně do jiných terčů… Většinou to bývá tak, že pokud se nad texty daného autora shodnou dva z porotců, třetí jejich názor respektuje. Za letošní shodu poroty jsem byl opravdu rád: většinou mívám největší „úmrtnost“ z nominovaných právě já. Ve druhém kole při výběru laureáta by pak mělo dojít k absolutní shodě všech tří porotců, anebo pokud tomu tak není, měl by ten z nás, který názor většiny nesdílí, svými argumenty ostatní přesvědčit, proč si myslí, že bychom měli rozhodnout jinak.
Patronem soutěže je František Halas, o kterém se říká, že byl k začínajícím autorům velmi vstřícný. Objevovat talenty je jistě radost, ale není to taky někdy až moc velká zodpovědnost, spolurozhodovat o budoucnosti nadšených adeptů poezie, riskovat i případné nepochopení?
Finalistům vždy říkáme, že každý výběr je nutně zatížen nemalou dávkou subjektivity, a že pokud by se jejich básněmi zabýval někdo jiný, mohlo by to dopadnout jinak. Z mého pohledu je důležité, aby v tvorbě a o ní měl jasno především sám autor. To je to nejpodstatnější! Pak už si může o básních myslet kdokoli prakticky cokoli, vazba autor – báseň by ale měla být neotřesitelná. V rámci soutěže mi jde především o uvědomění si a posílení tohoto vztahu. Myslím, že k tomu s ostatními porotci přistupujeme s pokorou. Autorům držíme palce a snažíme se jim v současné nepřehledné literární situaci nabídnout možné orientační body, např. v podobě přehledu časopisů a nakladatelství zabývajících se poezií. Riziko s nepochopením tu samozřejmě je a je na nás, abychom na něj byli schopni zareagovat a možné důvody vysvětlit. Činili jsme tak ostatně například i letos…
Dá se za tu dobu, co děláš porotce, vysledovat nějaký posun v převládajících stylech a tématech? Mladí autoři už přece jen vyrůstají v trochu jiném světě než kdysi my, což je jistě nějak ovlivňuje, mají asi taky jiné představy o své roli ve světě poezie.
Pokud budu na zasílanou tvorbu nahlížet komplexně ve smyslu všech zasílaných příspěvků, tak bych řekl, že se za těch deset let nikam významně neposunula… Tento závěr však v sobě skrývá jedno zásadní úskalí, které vyplývá ze značného množství více méně nehodnotných veršotepeckých pokusů, které ustrnuly kdesi v předminulém století. Je mi jasné, že v těch patnácti, šestnácti se člověk na střední škole dostane k Máchovi a všemu tomu romantismu, že je mu to blízké, nicméně všechny ty luny, šeré svity či vzdálené harfy tóny jsou prostě minulostí, takhle dnes nikdo nemluví, nemyslí, a tudíž by tak neměl ani psát… Pokud jde o skutečné básně, lze vypozorovat postupný odklon od vázaného verše k volnějším formám, často však rytmicky velmi propracovaným. V posledních letech mi připadá, že se díky soutěži dostávám ke stále širšímu a širšímu množství de facto vyhraněných poetik, se kterými bych se jako čtenář pravděpodobně sám dobrovolně nesetkal. Zároveň jako by dozrávali i samotní autoři. Ostatně, kolik básnických prvotin teď vychází před šestadvacátým rokem věku autora? Minimum…
K soutěži patří i podzimní setkání finalistů v Kunštátu. Jak to tam vlastně probíhá – setkat se s autorem osobně bývá asi přeci jen trochu jiné než znát ho jenom prostřednictvím textů?
Vyvrcholení soutěže formou dvoudenního setkání deseti vybraných finalistů proběhlo letos popáté. Celá akce je spíše neformálního charakteru s účelem vzájemného propojení přítomných, nicméně součástí je i program oficiální: pietní setkání u hrobu Františka Halase, autorské čtení tvorby finalistů, autorské čtení hosta setkání z řad renomovaných knižně publikujících básníků (za těch pět let jimi byli Radek Fridrich, Milan Děžinský, Martin Stöhr, Petr Hruška a Jaromír Typlt), večerní literární pásmo v kulturním domě (hlavní bod programu Halasova Kunštátu), na které navazuje vyhlášení výsledků soutěže. Za porotu v rámci setkání nepořádáme žádné semináře ani workshopy, přítomným prostě nabídneme, že v případě zájmu jsme jim po celou dobu setkání k dispozici. V řadě případů tak dojde k diskusím nad tvorbou obecně či k rozebírání konkrétních básní a obrazů. Speciální pozornost věnujeme připomínce Františka Halase a dalších tvůrců rovněž bezprostředně spjatých s Kunštátem (Klementa Bochořáka, Ludvíka Kundery, Jana M. Tomeše). Každého z finalistů dopředu žádám o zaslání jedné jím vybrané Halasovy básně, společné čtení Halasovy tvorby ve výběru konkrétních deseti lidí pak setkání každoročně uzavírá (pásmo je poté zveřejněno na internetových stránkách soutěže).
Laureátům soutěže vydáváte debutovou sbírku. Mít možnost publikovat je jistě důležité, ovšem první knížka je teprve začátek: když sleduješ lidi, kteří soutěží v minulosti prošli, překvapil tě svým dalším vývojem někdo z nich, ať už pozitivně nebo negativně?
Vydání první sbírky nezprostředkováváme primárně laureátovi soutěže, ale držiteli Zvláštní ceny Klementa Bochořáka. Může to na první pohled působit poněkud zmateně, ale má to své důvody. Účast v Literární soutěži Františka Halase je omezena pouze věkově, ustanovení o tom, že zúčastnit se může pouze autor, který dosud knižně nepublikoval, v pravidlech není. Do soutěže tedy mohou své básně zasílat i ti, kteří již vydali básnickou sbírku. V případě, že by byla jejich tvorba posouzena jako nejkvalitnější, stanou se laureáty, ale možnost vydání knihy v podobě udělení Zvláštní ceny Klementa Bochořáka může získat někdo jiný. Tato situace nastala v roce 2015, kdy se laureátkou soutěže stala Klára Goldstein, která knižně debutovala už v roce 2011, ale vydání básnické prvotiny bylo nabídnuto Marku Torčíkovi.
Teď konečně k odpovědi na samotnou otázku: Omezím se na dobu existence edice LSFH, v níž vyšel první svazek na podzim 2013, což jsou v podstatě tři roky… Tehdy u nás debutoval Pavel Zajíc, jehož básnická optika prošla od té doby poměrně značnou proměnou. Tady jsem byl nejvíc překvapen mírou oné změny… Pozitivum spatřuji především v tom, že v případě Pavla Zajíce se, myslím, opravdu podařilo danému autorovi, který prošel soutěží a díky ní vydal i knihu, otevřít dveře do světa literatury. Jsem moc zvědavý na jeho druhou knihu, která již nějakou dobu leží v nakladatelství Větrné mlýny, a pevně věřím, že se v brzké době dočkáme jejího vydání. Po něm následovaly prvotiny Kláry Šmejkalové (2014) a Michaely Horynové (2015). První zmiňovaná se v poslední době časopisecky prezentuje spíše prozaickými útvary, u druhé mě mrzí, že její kniha (pokud vím) dosud nevyvolala žádnou kritickou reakci. Čtvrtý svazek edice LSFH, básnická sbírka Marka Torčíka, vyšel teprve nedávno. Osobně ji mohu, stejně jako všechny knihy předchozí, jen doporučit! Pátou knihou, kterou v rámci edice vydáme příští rok, bude prvotina Michaely Kašparové. Na spolupráci při přípravě se těším už teď! Profil edice je k dispozici na této adrese.
Za rozhovor děkuje a další básnické objevy přeje Jakub Grombíř. Ukázky z tvorby letos oceněných autorů přinášíme zde