Světa běh a lidská duše
Lidská duše není procesor pro zpracování informací. Základem lidské duše jsou prožitky, jež potřebují svůj čas.
Před časem jsem slyšel kouzelný příběh, snad indiánského původu, mám ale důvodné podezření, že se jedná spíše o současnou americkou „anekdotu“. Posuďte sami: Tři Indiáni ujíždějí rychlým autobusem napříč nehostinnou polopouští, a když jsou právě uprostřed, požádají (k velké nevoli ostatních cestujících neindiánského původu), aby zastavil, s tím, že nutně musí vystoupit. Když se řidič ptal proč, dostal následující odpověď: „Ten autobus jede příliš rychle a naše duše tomuto tempu nestačí. Musíme na ně počkat, než nás doženou, jinak bychom o ně mohli přijít.“
Zdá se vám, milí čtenáři, tato příhoda zvláštní, až komická? Zcela určitě ano. A přece nevypráví ani tak o Indiánech, jako spíše o našem každodenním životě a je hodná zamyšlení, hned z několika důvodů. Především si všimněte, že ti Indiáni byly schopni opustit bezpečí autobusu, vystoupit uprostřed polopouště a riskovat třeba i svůj fyzický život, a to vše proto, aby nepřišli o svou duši. Tak obrovskou cenu má pro každého z nich jejich duše. My ale máme sklon v tuto chvíli sami sobě položit otázku: „Jen proto?“
Zřejmě již nechápeme to, co ještě chápal prostý Indián, že v okamžiku, kdy ztratíme svou duši, ztrácíme sami sebe. Tedy nikoli to nejcennější, co máme, ale to, čím jsme. Pro to, co vlastníme, máme velice dobrý smysl, a proto též dobře tušíme, že naše fyzické tělo a jeho život je vlastnictví ze všeho nejcennější. Jakou však má cenu to, co nelze vlastnit, čím lze jen být? Chápeme vůbec něco takového? Jak často máme pocit, že svůj život nežijeme naplno, že kolem nás ubíhá, jako za skly onoho rychlého autobusu. Vše probíhá tak rychle, že než vůbec naše duše mohou do hloubi (jak se říká do hloubi duše) prožít událost, která tu právě je, již je tu událost jiná, ta, která právě je tu (abych mírně parafrázoval jednu známou českou píseň).
Posláním duše je ale prožívat, právě tím se stáváme tím, čím jsme. To, jestli víme, co je to hluboký cit (například láska, soucit a podobně), záleží na tom, zdali naše duše něco takového prožila. Zda jsme jí vůbec poskytli příležitost něco takového prožít. Dříve jsme příležitost k něčemu takovému mohli najít například nad stránkami dobře napsané knihy, právě ona byla otevřeným oknem do světa, který nám byl až dosud nepřístupný. Na to ale musíme duši poskytnout čas.
Duše totiž není procesor, se kterým si ji často pleteme. A to je právě zdroj všech problémů. Máme neodbytný pocit, že abychom ve svém životě obstáli, nemůžeme něčemu tak „bezcennému“ jako prožívání světa věnovat svůj „drahocenný“ čas. Co z toho máme? Zajistí nám to profesní postup, zvýší se náš roční výdělek, uplatníme se lépe ve společnosti, jejíž největší ctižádostí je dobře a rychle manipulovat (na všechny možné způsoby) s informacemi?
Jsme si jisti, že nikoli. Jenže naše duše žije prožitky, čím méně jich má a čím jsou povrchnější, tím více trpí a vytrácí se. Ve snaze, abychom svůj život v současné společnosti co nejlépe uplatnili, jej za zvýšeného pracovního úsilí a za doprovodu výplodů masové kultury ve skutečnosti spíše ztrácíme. Vždyť, co je to duše? A existuje vůbec něco takového (ptáme se pochybovačně sami sebe)? Ostatně nejeden učený profesor nás neustále autoritativně ujišťuje, že nikdy nic takového, jako je lidská duše, neviděl. Tak co?