Proč mají národní parky tolik nepřátel aneb Kam se poděje 70 milionů ročně
Proč podstupujeme zápas o národní parky – a co nám vítězství v něm může dát i vzít.
Že mám radost z prosazené původní, vládní verze zákona o národních parcích, snad ani nemusím říkat. Téma ochrany přírody si ale zaslouží hlubší úvahu:
1. Oponenti udávají, že i člověk je příroda, a chráněny mají být tedy i jeho zájmy, nejen zájmy čolka hranatého. To je jistě pravda. Člověk však ve svém zápase s přírodou hrdinně zvítězil, dosáhl totální převahy a dominance. Národní parky si drží asi 1,5 % plochy republiky, zatímco člověk dominuje na 98,5 %, kde víceméně žádný ohled na přírodu nebere. Možná by tedy mohl projevit velkorysost vítěze k tomu zbývajícímu procentu a půl.
2. Národní parky jsou zřízeny na místech, kam člověk svou činností v minulosti zasahoval, ale podmínkami či řízením osudu zasáhl ještě poměrně málo. Jsou buď ve vysokých horách, kde se kvůli drsným podmínkám stejně nedá hospodařit (Krkonoše), nebo v pohraničních územích, která byla komunisty prohlášena za no-go zónu, včetně vysídlování obyvatel. Člověk osídluje území národních parků v naprosto nepatrné míře – i včetně obcí těsně sousedících s národním parkem půjde o promile obyvatelstva. Dopad existence národního parku „na místní obyvatele“ je zcela nepatrný.
3. Hovořit tedy o tom, že tu jde o „problém příroda versus člověk – a člověk má přece také svá práva“, v situaci, kdy počet obyvatel na území či v blízkosti národního parku je nepatrný, je vlastně účelová lež. Proč? Protože celá tato tahanice o zákon o národních parcích se týká jen jednoho národního parku, a to Šumavy, a zde opět jde dominantně o jednu jedinou věc – o nesmírně lukrativní těžbu dřeva. Příjmy z těžby dřeva dosahují jen na Šumavě jednotky stovek milionů korun ročně – a o toto zde jde. O ostatních národních parcích nepadlo a nepadá ani slovo.
4. To ale není konec příběhu se dřevem. Ze zjištění posledních týdnů (viz materiály právní firmy FrankBold, zjištění České televize a výsledků Národní inventarizace lesů) vyplývá, že zhruba třetina dřeva se při těžbě „někde ztratila“, tj. v lese se jaksi nenalézá, ale oficiálně vytěžena a zpeněžena nebyla. Kam se, mrška, poděla? K pravdivému pojmenování nemusíme jít daleko: byla rozkradena a lze velmi pochybovat o tom, že se to dělo bez vědomí cílového vlastníka, tedy státu. Jen u Šumavy se bavíme o cca 70 milionech korun ročně, které se, eufemisticky řečeno, každoročně „někam ztratí“. (Na Slovácku máme pro to nehezké slovo krádež líbeznější označení „skovat“, tj. schovat. Doporučuji k užívání.) Chcete-li tedy najít klíč k tomu, proč, kde a jak vůbec vznikla verze zákona, která by (mimo jiné) opět otevřela dveře další těžbě dřeva v chráněných územích, proč se najednou vyrojilo tolik senátorů i poslanců, kterým leží tolik na srdci „rozvoj Šumavy“, hledejte právě tady.
5. Je přitom zřejmé, že obcím v sousedství národního parku existence území s nejprestižnějším statusem ochrany prospívá – přitahuje turistický ruch. Malinký NP České Švýcarsko přitahuje ročně půl milionu turistů, což jsou stovky milionů korun, ze kterých těží čtyři pět obcí na okraji národního parku. Proč sem návštěvníci jezdí? Protože touží po pobytu v neporušené a chráněné přírodě. Totéž platí o NP Podyjí, KRNAPu i NP Šumava. Ano, jistě platí, že z toho neprofitují všichni a že někdo utrpí, o tom není sporu; celkově je ale bohatnutí a rozvoj obcí v blízkosti prestižních chráněných území naprosto nesporný. Pan Bakala si postavil haciendu na šumavské Modravě, a nikoli, řekněme, v Bílině. Pročpak asi? Pozemek by tam měl levnější…
6. Závěrem ještě pár slov k velmi rozmanité problematice ochrany přírody a životního prostředí. Tak zvaný „důvod ochrany“ je u různých území velmi různý: některá velmi přísně chráněná území (například vřesoviště v NP Podyjí, květnaté louky v Bílých Karpatech, skalní stepi na Pálavě) vyžadují „ochranu“, která je realizována na první pohled docela drsnými zásahy člověka, jako je například záměrné rozrušování terénu. Spatříte-li tedy, jak po území Národní přírodní rezervace (nejvyšší stupeň maloplošné ochrany vůbec) pobíhá parta lidí s motykami, krumpáči a křovinořezy, nejedná se o úderku betonářů, ale o ochránce přírody, kteří vědí, co dělají. (Cílem i výsledkem tohoto „ničení“ je dosažení vysoké biodiverzity a paradoxně záchrany velmi vzácných druhů rostlin i živočichů v chráněném území).
Na druhé straně ale Šumava reprezentuje jiný případ – snad jediné celistvé území v regionu střední Evropy, které má nejblíž k tomu, co se nazývá „divočina“, a kde se divočině, tedy skutečně bezzásahové oblasti na velké ploše lze přibližovat. Parametr velké souvislé plochy je v tomto směru zásadní – „divočinu“ na půlhektarovém fragmentu stepi na vápencovém kopečku obklopeném ze všech stran orajícími traktory skutečně nevytvoříte. V okamžiku, kdy začnete Šumavu různě fragmentovat a vrývat se do ní „zásahovými“ územími, ztratí jeden ze svých hlavních důvodů k ochraně.
7. Trochu se obávám, že pracně vybojovávaným zákonem o národních parcích (půjde ještě jedním hlasováním po vetu Zemana a dřevařská lobby nepochybně přitlačí na pilu) se síly ochrany životního prostředí zcela vyčerpají. Česká republika má ale v tomto směru ještě další problémy devastace přírody, kde hlavní příčinou je nejpravděpodobněji drastické používání jedů (pesticidy, tj. látky hubící živočichy, a herbicidy, látky hubící rostliny) na obdělávaných plochách. Z přírody prudkou rychlostí mizí živočichové (ptáci, savci, hmyz), a to kvantitativně i kvalitativně. Živočichové jsou na konci potravního řetězce, tedy tím, že sežerou kontaminované rostliny či jiné živočichy, se škodlivé látky v jejich tělech dále hromadí, způsobují jejich oslabování a vymírání. (Tady zjednodušuji, takže mě biologové, prosím, nekamenujte.)
Zatímco tedy dosáhneme možná slavného, velkého a nepochybně důležitého vítězství na 1,5 % rozlohy České republiky, postupně prohráváme těch 98,5 %. A na zvednutí tohoto tématu už síla nejspíš nezbude: nezapomeňme navíc, že protivníkem je zde lobby agroprůmyslu, která je proti těžařům dřeva řádově silnější.