KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Silné symboly či provokativní gesta vyvolávají reakce. Oprávněně, neboť se tu konsteluje nové společenské vědomí a nový hodnotový rámec. Autor se pokouší ze své osobní pozice reflektovat jednu vzrušenou diskusi, kterou způsobil svým nesouhlasným stanoviskem k instalaci růžového tanku před Červeným kostelem. 

V Brně v rámci výstavy Kmeny 90 umístili pořadatelé výstavy před Červený kostel růžový tank (přetřený tank, který po desetiletí připomínal v Praze na Smíchově osvobození Prahy a svým způsobem i pro mnohé mimopražské občany této země osvobození vůbec), artefakt Davida Černého z počátku 90. let. Dle kurátorů výstavy symbol svobodného projevu (Brněnský deník). Dle jiných názorů symbol počátků marasmu, z něhož se nám dosud nějak nedaří nalézt cestu. Tento druhý názor se v médiích příliš neobjevuje, ale lze jej slyšet především od starších lidí (a nejen od komunistů). Instalace tanku shodou okolností spadla, nebo byla vědomě zasazena do dnů, kdy se připomíná konec druhé světové války, který v Brně a jeho okolí byl zvláště dramatický (tuhé boje, velká tanková bitva u Ořechova, násilí všeho druhu a bezprostřední silný prožitek úlevy z konce války).

Takže tento akt zarezonoval. Já tu teď vůbec nechci pojednávat o tématech a kontroverzích spjatých s válkou a jejím pozdějším hodnocením, jež tato akce opět otevřela. Je to zapeklitá tematika, která by spíše stála za konferenci. Ani nechci pojednávat obecnější téma generačního střetu, jež také stojí v pozadí – to jest generačně rozdílné prožívání symbolů. Chci se zaměřit především na jednu rovinu celé věci, která má – dle mého názoru – klíčový význam pro naši demokracii a její další rozvoj. Na rovinu komunikační. Nahrála mi k tomu shodou okolností událost, kterou jsem sám způsobil.

Nástin situace

Na Facebooku jsem krátce po instalaci tanku zveřejnil krátký a velmi emotivní status. Dvě věty. Jeho zveřejnění jsem vůbec nepromýšlel do důsledků, prostě jsem vyjádřil to, co jsem cítil, co jsem chtěl říct, či spíše svým způsobem vykřičet (že je mi na zvracení z toho tanku před kostelem). Byl to můj pocit odporu vůči instalovanému symbolu. Ten pocit byl zesílený rozrušením dalších mně blízkých i méně blízkých lidí (nekomunistů, dodávám), s nimiž jsem o tom hovořil. 

Předesílám, že na Facebooku nemám čistě přátelskou komunitu v tom smyslu, jak si člověk definuje přátele ve fyzické rovině. Takto jsem si svůj okruh (nyní zhruba 1100 lidí) už od začátku ani nekonsteloval. Jsou v něm lidé, jejichž názory a postoje mne zajímají – na základě veřejného působení či profesního zaměření – nebo mne zaujali reakcí na určitá témata. A pak tam jsou lidé, kteří se mi přihlásili – jejich důvody jednotlivě neznám, mohu je nanejvýš odhadovat – a já jsem je přijal (nepřijímám vyslovené anonymy a přetvářky). Tedy mnoho z nich neznám osobně a je zjevné, že tu existuje jak povahová, tak názorová pestrost.

Můj emotivní status vyvolal vcelku bouřlivou reakci a diskusi, v níž se v nejbližších několika hodinách odehrála přestřelka různě vášněmi nabitých názorů. Já sám jsem se sice při svých reakcích snažil na počátku držet zpět, ale nešlo mi to, spontánně jsem se také rozjel: Jednak jsem byl ještě emočně „nabit“, a pak mne vyprovokovaly názory, jež jsem já osobně vnímal jako demagogické či zavádějící.

Tudíž některé mé reakce – nazíráno s odstupem – měly i „reaktivní“ charakter (pramenící z vnitřní bolesti, resentimentů či úzkosti). Sklouzávaly někdy od pracného „vysvětlování“ k rétorice osobního střetu („plácáte páté přes deváté…“). Tak tomu bylo i u mnohých dalších účastníků debaty, to si každý jistě je schopen zrekapitulovat sám. Někde to bylo hodně vyostřeno – víceméně až do vzájemného napadání a urážek. Přestože jsme, myslím, v tom poli nikde nespadli do extremistické a hrubě denunciační komunikace, byl ten zjevný osobní boj „zastánců“ a „odpůrců“ přítomen. 

To mne po nějaké době začalo velmi bolet, zvláště když jsem se diskusemi probíral trošku s odstupem. Bolela mne ta atmosféra a způsoby, kdy jsme na sebe reagovali skrze „první signální“, jak se říká, a dostali se až do zabetonovaných kontrapozic (BYLO to osvobození – NEBYLO, NEBYLO, NEBYLO). To se nedá vymyslet a hrát, to prostě jede samo. Při druhém čtení se člověk kolikrát diví, co v těch „protivníkových“ textech přehlédl a co bylo vlastně možná míněno trošku jinak. No, každý má jistě hranici tohoto odstupu posazenu také jinde.

Bouře a jak dál?

Nechci záměrně vyvolávat konflikty, nemám na to povahu. Pokud napíšu něco razantnějšího, tak je to především proto, že TO musí z nějakého důvodu ven. Další děje příliš nepředjímám. Nejsem racionální hráč, jsem pocitový a intuitivní typ, dá-li se to tak říct. Ale snažím se všechna svá vyjádření říkat s jistou vážností a nevymlouvat se, že jsem TO tak nemyslel. Myslel. V tu chvíli to byl odraz mé vnitřní pravdy a nebudu tvrdit, že ne. Napsal jsem s denním odstupem pod tíhou toho rozbolavění další, tentokrát delší status s názvem Nemám radost a snažil jsem se uchopit tu situaci v širším kontextu. Najít cestu ven z toho zmatku, z té „války“. Snažil jsem se formulovat něco, co by nás aspoň trošku mohlo spojit, abychom spolu dále mohli mluvit. „Vždyť takhle to přeci dál nejde! To tak nemůžeš nechat,“ říkal jsem si. A navíc, přes svou upřímnost, na níž jsem se cítil mít právo, jsem se také cítil za tu situaci svým způsobem zodpovědný.

Takže: Co nás vlastně spojuje? Cítil jsem (vycházeje ze svého přesvědčení), že je to s největší pravděpodobností naše srdce: naše láska ke světu a naše snaha jej zlepšit, náš strach z různých démonů (totalita, nezpracované vášně – prosím, nezaměňovat s city), z věcí, které deformovaly a stále nějak deformují náš život, naše prožívání, naše vnímání situace. Naši argumentaci i její prosazování. Napsal jsem tedy ten druhý text.

Někteří jej vnitřně přijali, souzněli, jiní byli ostražití či se jim zdálo, že je moc mentorský nebo kýčovitý. Ale diskuse už nebyla tak vyhrocená a rozsáhlá a zdálo se mi, že se snažíme aspoň trochu komunikovat spolu s minimální úctou a vyjasnit si situaci, než spolu přestaneme mluvit kvůli rozdílným pozicím, na nichž stojíme. Píšu tento text v neděli ráno, oba mé statusy – ten páteční i ten sobotní mají zhruba stejný počet „lajků“ (kolem devadesáti,  neshodovaly se ale zcela v jednotlivcích) a jen občas v komentářích zabublají malé dílčí konfrontace (víceméně už neagresivní) od později příchozích čtenářů.

Předběžné závěry a trocha idealismu

V této chvíli je jasné, že názorové pozice si v zásadě nakonec všichni udrželi a zpřesnili jejich formulace. Nikdo nic neodvolal. To je myslím správné, protože názor – pokud má aspoň trochu grunt a není to jen sluha životního oportunismu – by se neměl měnit přes noc. Co mne ale potěšilo, že když se provalila ta první hráz a začalo se cosi „vyjasňovat“ (ne vždycky, pochopitelně, ale tendence tu byla), tak se ukázalo, že jsou některé principiální „metodické“ věci, jež v zásadě mnozí vidíme podobně nebo aspoň přístup k poznávání a řešení problémů máme podobný (snaha popsat a zformulovat své emocí podložené stanovisko a současně jen nenapadat, nereagovat, ale také se začít ptát) – ale prostě vycházíme z jiných stanovisek, a to doslovně fyzicky i psychicky. Možná teď do svých úvah vkládám více přání než reality, ale proč ne.

Ukazuje se také – a to je ošidnost „rychlého“ prostoru sociální sítě – že spolu mluví neviditelní lidé, o nichž toho vlastně moc nevím, a přesto reaguju. A teprve v rámci konfrontace se „se představujeme“ a člověk začne vidět věci jinak. Při debatě o otázkách konce války (zda-li, či ne „osvobození“) není vůbec zanedbatelné, jestli někdo pochází z Jižní Moravy nebo z okolí Plzně – anebo přímo z Prahy. Je rovněž velmi důležité, jaká je jeho osobní i rodinná historie. To vše se projevuje v argumentaci a ve vnímání slov a symbolů a jejich váhy. To, čemu se říká „historické poznání“, tu hraje také roli, ale většina diskutujících zjevně nebyla historiky, spíše poučenými laiky, a v jejich argumentacích zaznívala spíše historická publicistika než argumentace postavená na hlubokém studiu tématu. A jak víme, tu je zapotřebí být opatrný, protože mediální výstupy o historii jsou často také více obrazem ducha doby a jeho potřeb než objektivním obrazem historické reality. Oč méně je také člověk v těchto věcech komplexně akademicky vzdělán, o to radikálnější mívá názory a „jasnější“ argumentaci – to je realita všech oblastí poznání, počínaje medicínou, konče historií. 

Umět se omluvit 

To jisté „uklidnění“ bylo způsobeno něčím, co opět může být moje projekce, protože do duší svých diskutérů nevidím, ale myslím si, že to nakonec bylo přítomno: Snad maličký posun v uvědomění, že každé stanovisko, jakkoli rozdílné, které se něco pokouší formulovat (a jenom nenapadá a neprovokuje), má v takové veřejné diskusi stejnou váhu a nikdo by neměl být ponižován a zlehčován. Pochopitelně, pohybujeme se tu na hraně, protože řada komentářů obsahovala jak věcnou argumentaci (nemyslím jen faktografické výčty, ale i poctivé reflexe pocitů, postojů, motivací a jejich východisek), tak „bojovnou“ rétoriku. Ale právě ústup té bojovnosti, toho vyjadřování, jež druhého ponižuje či bagatelizuje problém, je významný a nemyslím si, že je jen odrazem vyčerpání bojovné energie, ale současně je i dokladem vnitřního posunu. Sebemenšího. 

Uplatňování této etické vertikály („neponižovat“), abych tak řekl, napříč komunikací probíhající v horizontální rovině (mezi lidmi), je dost zásadní pro jakoukoli smysluplnou demokratickou diskusi. V ní nakonec by neměly rozhodovat mechanismy, v nichž dostávají přednost apriorní „pokrokové“ a „vědecké“ názory před „zastaralými“ či „hloupými“ stanovisky. V každém lidském stanovisku a pohledu je totiž obsaženo jeho lidství, jeho zkušenost, prožívání, zátěže a – jedinečnost. Nic z toho nelze suplovat sumou poznatků a či „vědeckým světonázorem“, protože i ten má dobový charakter. Člověk sám o sobě stojí nad vším dobovým a jeho pohled na svět zaslouží respektu.

Ve skutečně demokratické diskusi nakonec – i když hlasováním převáží nějaký závěr – nelze přehlédnout a nerespektovat existenci i jiných názorů, byt dočasně ojedinělých či menšinových. A v demokracii by také nic nemělo být protlačeno násilím, a to ani slovním. Myslím, že to se vždy nakonec nevyplatí (a to ani v případě symbolických veřejných gest, která sice pro některé prosazují „dobrou věc“, ale jsou současně jinými vnímána jako násilí). Nejde tedy nakonec o to, „zvítězit“ a „vyvrátit“ jiný názor. Jde o to najít vzájemný respekt. A naučit se omluvit za násilí, k němuž třeba člověk nechtě při hájení svého stanoviska sklouzne. Zkouším se to naučit.