Za „elvisovskou archeologii“
U příležitosti 50. výročí smrti jedné z největších osobností západní populární hudby, Elvise Presleyho přinášíme úvahu o duchovním rozměru jeho písní, v tuzemských coververzích zastřeném.
"Pojďme za kazatelem," vyzývá závěrem písně Don't Be Cruel (doslova: "Nebuď krutá") milovanou dívku Elvis Aaron Presley (8. 1. 1935 - 16. 8. 1977). Jedna z Elvisových nejslavnějších písní vrcholí nabídkou k sňatku. Muž a žena mají kazateli slavnostně říci: "I do." Česky: "Slibuji." Nebo: "Chci." Popřípadě: "Ano." Překlad snoubenčiny či snoubencovy odpovědi lze přizpůsobit podle formulace kazatelovy otázky…
Jenomže v textu české coververze (předělávky) Kočka není pes, který pro Evu Pilarovou napsal Jiří Suchý, kazatel chybí! Ba není tam ani nabídka k sňatku… Suchého divadlo Semafor mělo beztak problémů dost, snad proto bylo téma "slibu před kazatelem" obětováno. Nebo snad jinak úctyhodný český textař vyšel vstříc sekularizačnímu trendu prosazujícímu se v Čechách už za Rakouska? "Marně se ptám…," dodejme s Evou Pilarovou. (Určitá pomoc při řešení otázky, "zda láska není klam", by v intenci Elvise mohla přijít právě od onoho kazatele, který u Suchého tak zoufale chybí.)
Ještě hůře dopadl v tuzemsku gospel Crying in the Chapel (doslova: "Pláču v kapli/modlitebně"), někdy označovaný za to nejlepší, co kdy Elvis nazpíval. V coververzi z pera Jiřího Štaidla vzala kaple za své. Vroucně zbožný text byl předělán tak, že vroucnost byla poněkud "odkloněna", přesměrována. Právě tím se však stala nemístnou, nepatřičnou. Vznikla Cesta rájem, jedna z nejkýčovitějších gottovek…
Elvis Presley vycházel a čerpal z písní náboženských. Ke (znovu-)objevení duchovního rozměru jeho písní je zapotřebí jisté "elvisovské archeologie": Prohrabat se nánosem roztodivných (a kdysi snad všelijak taktizujících) tuzemských předělávek až k původním textům (tj. textům Elvisových dvorních autorů)!