Společnost a politika Ekonomika

Obživlosti: Milionáři

Ivan Hoffman_zdroj archiv KN

Další díl seriálu úvah známého autora. Vzpomínky na to, co bylo a současně stále je, ale možná trochu jinak. Dnešní téma: Mimo jiné i o tom, proč je lepší nepůjčovat.

Můj spolužák z gymnázia, který se po převratu stal milionářem a myslím, že i miliardářem, říká, že není rozdílu mezi člověkem chudým a bohatým: Každý potřebuje jenom o kousek víc. Každému chybí jenom něco málo ke spokojenosti, jednomu pár stovek, druhému pár miliónů.

Nejbohatším člověkem, se kterým jsem se v životě setkal, je George Soros. Bylo to v roce 1990, kdy se říkalo, že jen pět lidí na světě je zámožnějších než on. Za své jmění vděčí finančním spekulacím a svému jmění vděčí za pověst filantropa. Sotva někdo spáchal více dobra než ten drobný muž, kterého jsem několikrát potkal v Nadaci Charty 77, než jednoho dne oznámil, že jako její sponzor končí. Kdykoli se za poslední čtvrtstoletí objevila zmínka o tom, co George Soros řekl či udělal, vybavil se mi obrázek přátelského staříka s pronikavým pohledem, který co chvíli odbíhá k telefonu a který si udržuje odstup od lidí, kteří se mu snaží vlichotit.

Soros je komplikovaný muž, kritizující kupříkladu finanční systém, který z něj učinil miliardáře. Sám sebe vnímá jako spisovatele, filosofa a vizionáře, zatímco svět v něm vidí finančního žraloka, který si vylepšuje imidž filantropií. Přísně vzato je Sorosova filantropie praním špinavých peněz podporou otevřené společnosti, ve které se lépe spekuluje než ve společnostech uzavřených. Zvláštní je, že ve společnostech, do jejichž otevírání Soros investuje své peníze, zpravidla vznikne průvan, ve kterém se špatně dýchá. Sorosem symbolizovaná filantropie nepřináší svobodu, ale chaos, z podpory nevládních organizací šířících demokracii mají větší prospěch exportéři demokracie než její příjemci, u humanitární pomoci profitují spíše dárci než potřební a liberální trh vede svět do extrémního bohatství a extrémní bídy, nic mezi tím globálně otevřený trh nabídnout neumí…

Mimochodem, bohatství je sociální handicap. Fedor Gál mi kdysi svěřil, jak přišel o řadu přátel, kteří si od něj půjčili peníze na projekty, u kterých předem věděl, že nedopadnou dobře, a že se stane věřitelem, kterému se dlužící přítel vyhýbá, protože se stydí. A to hned dvakrát. Že je chudý, a že je neschopný. Poučení, které z toho plyne, je nepůjčovat.

Osobně si na své přátele, kteří zbohatli, nemohu stěžovat a když mi pomohli, ať už penězi, když mi finanční úřad kvůli daňovým nesrovnalostem zablokoval účet, anebo bezplatnou radou jejich právníka či ekonoma, nikdy jsem proto na ně nezanevřel. Myslím si, že ode mne za pomoc nic nechtěli proto, že jim záleželo na našem přátelství a nechtěli riskovat, že se budu stydět, že jsem chudý a neschopný.