Gladiátor Neymar na cestě z Hispánie do Gálie (za hřivny z Arábie)
Chléb, hry a novodobý brazilský světec
Okurkové léto je vždy velmi chudé na významné geopolitické a politické události, a tak se na titulní stranu dostanou i zprávy ze sportu. Dokonce i francouzský deník Le Figaro, který patřil k těm posledním seriózním, dávajícím vždy přednost zprávám politického charakteru, věnoval ve své webové verzi hlavní zprávu přestupu brazilského fotbalisty Neymara z Barcelony do pařížského klubu Paris Saint-Germain za rekordní částku 220 milionů euro, jejíž český ekvivalent je asi šest miliard korun. Mezinárodní fotbalová scéna tak dosáhla poslední neposkvrněné mety své globalizace.
Nakolik jsou tyto zprávy, pro prosté Evropany jistě velmi zajímavé, pro jejich život zároveň podstatné? Odpověď je nasnadě: nulově, respektive jsou s fenoménem esenciální závažnosti pro jejich život v nepřímé úměře, což potvrzuje pascalovské pravidlo, že člověk nevydrží sám se sebou ve svém pokoji, ale za každou cenu hledá odreagování od vážných věcí. Občané celého světa jsou tak neustále rozptylováni, aby se zahladilo podezření, že se většina věcí rozhoduje bez nich. Fotbalová globalizace je navíc velmi dobrý marketingový nástroj, neboť lidé nejen z Paříže, ale z celého světa, jehož seriózními deníky proběhla tato zpráva, si teď nebudou přát něco, co by připomínalo hráče jejich lokálního či národního týmu, ale nový pařížský dres se jménem NEYMAR - a delegáti všech lokálních týmů budou přemýšlet nikoli o tom, jak z místních hráčů vychovat nové Neymary, ale jak šikovně nějakého toho brazilského Neymara také koupit.
Fotbal nám přerostl přes hlavu. Není pouze prostředkem k rozptýlení voličů, ale díky své popularitě se stává sám o sobě politickým nástrojem. Když mluvím o lokálních týmech, jde z mé strany o jakýsi staromilský diskurz, protože žádné lokální týmy už přece neexistují. Třeba už jmenovaný francouzský fotbalový tým Paris Saint-Germain (jemuž dal jméno francký poustevník Svatý Germanus) a který tak výhodně nakoupil brazilského fotbalistu (jenž pochází z města pojmenovaného po apoštolu Svatém Pavlovi a jehož příjmení Santos v překladu znamená rovněž Svatý) - patří islámské petromonarchii Kataru.
Miniaturní (velký asi jako evropské Slovinsko), ale vlivný stát Katar nyní sužuje mezinárodní embargo, které si Katar oficiálně vysloužil jako "semeniště terorismu" (v němž ovšem nijak zvlášť nepředstihuje okolní země), ale fakticky za to, že si dovoluje provozovat nezávislou mezinárodní televizi Al-Džazíra a v konfliktu regionálních velmocí plně nectí sousední výbojnou proamerickou Saúdskou Arábii, a dovoluje si mít diplomatické styky s, 50 kilometrů přes moře vzdáleným, Íránem (z něhož je stát v době embarga zásobován). Podpora fotbalu (v Kataru se má v roce 2022 odehrát fotbalové mistrovství světa) a pařížský klub, pohybující se konstantně na prvních třech místech ve francouzské extralize, tak pochroumané pověsti východního knížectví slouží jako výkladní skříň a symbol zpětného investování do francouzské ekonomiky, což je zároveň prostředek uplatňování vlastních zájmů v evropském státě.
První strany francouzských deníků tedy nakonec ani v této kauze přece jen nebyly bezezbytku jen o fotbale. Hlavní výtku ovšem tentokrát neschytal Katar. Francouzská média nemohla přejít bez komentáře výši částky, vynaložené za Neymara zemí, kterou sužuje rostoucí bída a nezaměstnanost. Středněproudá levicově zaměřená francouzská žurnalistická inteligence (existuje něco podobného i v České republice?) se proti takovému nehoráznému plýtvání samozřejmě ohradila. Sportovní kluby, psala, jsou podporované soukromými firmami, a bylo by jistě lepší, kdyby tyto firmy využily podobné astronomické prostředky pro své zaměstnance, nežli na podporu zábavního lunaparku světového fotbalu.
Změna bohužel hned tak nenastane, protože dnešní doba ztratila pojem o tom, co je to být skutečný hrdina a co to znamená hrdinsky ctnostný život. Uvolněné místo po tomto ideálu zaujal fotbalista. Současný svět se zase o krok posunul k pozdnímu Římu.