Jéj, pride!
Svědectví příslušníka divadelní menšiny, který vždycky fandil těm z většiny
Nechápu, a snad ani nemůžu pochopit, zaujetí, s nímž se jak příznivci, tak odpůrci průvodů Gay Pride na sebe agresivně vrhají jak ve skutečnosti, tak v tisku. Pro nás, operní, operetní a muzikálové herce, zpěváky a tanečníky bylo Gay pride každé představení, a naše heterosexuální menšina to divadelní většině (která byla v celkové společnosti nucena se tiše krčit v menšině) přála a vřele jí fandila - což mám v sobě tak hluboko, že se mi to kolem posledního průvodu vynořilo i z podvědomí. V noci z druhého na třetí srpen se mi například zdál následující sen:
Nastoupil jsem po letech zpátky do Národního divadla a řekli mi, že mám večer premiéru Prodané nevěsty. Jiní mi ale řekli, že to bude Libuše, zkoušet nemusím, protože jsem to kdysi dělal. Kolega Petr Frýbert mě požádal o volný lístek. Slíbil jsem, že mu ho opatřím, i když jsem nevěděl proč, když v tom Frýbert hraje také.
V divadle jsem se těžko orientoval, herecký vchod vypadal jako vchod do vestibulu opravené budovy Hlavního nádraží, ale jinak to divadlo vypadalo jako slepenec budovy Národního divadla a dnešní Státní opery.
Vyfasoval jsem kostým, vypasované flitrové kalhotky pod kolena (asi jako pumpky), blýskavý kabátek s růžovou vestičkou (jako žaket) a růžové péřové boa, hozené přes ramena a ležérně obtočené kolem krku. Nalíčený jsem byl jako Miroslav Horníček, když hrál krásného prince v pohádce Byl jednou jeden král.
Těsně před začátkem jsem musel odevzdat Frýbertovi slíbený lístek. Dlouho a marně jsem hledal zadní vchod. Nakonec jsem došel ke dveřím, které vypadaly jako rozšupovací dveře v Křižíkových tramvajích. U dveří stál pán, asi novinář a ptal se mě: "Krasavče, nejste prezidentem gayů v tomto rozkošném divadélku?" Napadla mne spásná myšlenka:
"Ne, ne, to nejsem já, to je Frýbert, nechám Vám pro něj lístek."
"Je tak krásný jako vy, hošíku?"
"Ještě krásnější," odpověděl jsem a spěchal na jeviště.
Vzhled divadla se konečně ustálil na Státní opeře, sbory a balet stály nacpány na schodech na druhou galerii, protože se tam překvapivě nastupovalo na jeviště.
"Kde jsi, už jsi tam dávno měl být?!" napomenul mě v řadě stojící národní umělec, podpíraný dvěma přitakávajícími zasloužilými umělci.
Zadýchaný a vytřeštěný jsem vběhl na jeviště, s hrůzou zjistil, že mi někdo ukradl z těla můj elegantní kostým a stojím před diváky v rozdrbaných džínách, udiveně se rozhlížím a slyším neznámou hudbu, neboť se místo mně slibované Prodanky či Libuše dává Čert a Káča, což je dílo, které neumím.
V 7.45 jsem se s hrůzou probudil. Byl jsem na chatě. Na trávě něco leželo. Sehnul jsem se a s nechápavým pohledem prohlížel navoněné peříčko z růžového boa…