Evropská unie v praxi
Své sedmdesáté čtvrté narozeniny jsem slavil ve škole. Na Maltě. V „European school of English“ ve Vallettě. Jakkoliv se může z mých fejetonů zdát, že angličtinu nesnáším, opak je pravda. Lépe: nějak zvlášť ji poté, co se jí věnuju už takové kvantum let - a pořád neumím, asi milovat nemůžu, ale jako homo více méně sapiens si uvědomuju, že se bez její znalosti dnes našinec obejde sotva, a když, tak stěží, jak se říká… Nic a méně čeština je proti té chudokrevné English nádhera. My máme kopanou a oni nohabalón, my máme házenou a oni rukabalón, my máme letce, oni vzduchomuže (airman) atd.
Byl jsem tam na té škole nejstarší žák v její historii, ale byl jsem tam šťastný. Mnohem víc než na Maltě „venkovní“. Bydlel jsem totiž na privátě, kde, jako na celém jihu, ačkoliv únor, netopili, venku dvanáct – v baráku deset, a nejen na chodbách táhlo. A ještě všechno v kýči: majolikové metrové dívenky s majolikovými deštníčky postávaly hned u vchodu, zajíci velicí jak klokani s velikonočními vajíčky v nůších za kdejakým rohem, z(p)ívajících andílků plné zdi, některé obzvlášť vypečené pokoje zamčené, aby jim člověk asi nepokrčil krajky. (Co je to ovšem proti příbytku nejmocnějšího muže světa, který jsem si před chvílí vygúgloval; jak takový „vůl na vkus“, jak by řekl náš učitel kreslení na umprumce, může vůbec světu vládnout, vědí snad jenom Američané…)
Moji domácí to měli vyřešeno tak, že zababušení trávili většinu času v garáži za dvěma auty vedle pračky a kuchyňské linky + televize, čili v jakéms takéms teple.
A venku pořád déšť střídal liják. Už první den jsem velice zmokl, a protože v pokoji, kde jsem spal, zima jak v sýrni, v následujících čtrnácti dnech jsem spolykal asi pět „platýnek“ paralenů, abych nedejbože nezkolaboval a mohl chodit na to nejlepší, pro něž jsem na Maltu vlastně přiletěl.
(A tak mizernou stravu jsem snad nezažil ani na chmelové brigádě za všeobecného nedostatku masa v padesátém čtvrtém! Nevydržel jsem a zašel na tržiště a od rybářů koupil dvě tresky, ať nám je mně a panu domácímu paní domácí usmaží. Konzumovali jsme je polosyrové…, nechtěla si prý rybama zasmradit barák… na Maltě!… u moře…)
Zato ve škole to bylo úžasné. Po ověřovací písemce jsme byli dle stádia svých vědomostí rozčleněni do tříd, zhruba po deseti. Seděl jsem mezi mladým černochem ze Zimbabwe (automechanikem) a Polkou s velikým křížem v krásném výstřihu (zaměstnankyní pojišťovny). Přes jedno zobkali do svých noutbúků Japonečci: malá Aira – říkal jsem jí Air condition – smála se tomu i na fotkách, následoval „Nagano“ a jedna odkudsi z Kjóta, která se obzvlášť držela japonské tradice, jež považuje stálý oční kontakt za známku agrese. Chystali se se svou skrovnou ingliš – obyčejné poděkování vyslovovali vesměs áj sink jú, což, jak my angličtináři víme, znamená já tě topím – do Říma a do Londýna. Paní lektorka byla čtyřikrát vdaná, o všech manželech jsme se dověděli něco, vlastnila apartmány kromě Antarktidy skoro všude, zapamatoval jsem si Maltu, na Sicílii, v USA a u Ria (de Janeira). Měla skvělou oxfordskou pronunciation, ale ne tak oxfordskou jako ten světoběžný Maďar, který se chlubí svému krajanovi, že je to tím, že denně čte Lóndón Tyméš. V jejím podání jsem porozuměl skoro všemu, i jak to kdysi vypadalo s jejím zažíváním v Boeingu 777 ve výšce 10 000 metrů nad mořem. Naproti mně seděl bývalý italský fotbalista, nyní trenér albánského nároďáku, který v diskusi na téma Love tvrdil, že u nich v Itálii má každý normální jedinec boční vztah. Vedle Itala (zpravidla podřimoval) mladý urostlý Kazach; říkal mi, že až se tady naučí anglicky, přesune se na hotelovou školu do Singapuru. Tam že mu přijde vhod.
Pokud jde o ty vztahy, tak do vedlejší třídy chodil třiadvacetiletý řezník z Finska, tedy z Holešovic, ten, který si se mnou hned od první věty ve stylu já Čech, ty Čech, začal tykat. Pracoval brigádně v Helsinkách, a jelikož měl ještě z učiliště medaili za rychlost v rozbourání prasete, vydělával si v přepočtu šedesát tauzů za měsíc. Zatímco já jsem měl asi sto šedesát eur na celý pobyt, on hned za první večer utratil za dvě prostitutky těch éček pět set, a třetí den v kterémsi baru ztratil doklady. Ten chlapec chce v nejbližší době vydělávat tolik, co jeho strýc miliardář, a až zbohatne a postaví si vilu, tak si do haly ode mne koupí veliký obraz. Tak tomu chlapci jsem se pak vyhýbal a o přestávkách jsem většinou chodil k moři, které štosovalo vlny v uličce hned za školou. Nemohl jsem se vynadívat; ale o moři lépe psal už Konstantin Biebl.
V „mojí“ třídě bylo nejvíc Turků. S jedním jsme se hned ze začátku chytili, protože jsem se ho hloupě zeptal, kolik manželek má pan otec, načež on mi odsekl, že jednu přece!, že tatínek je právník a dělá hodně pro západní klientelu, a proto on tady na Maltě studuje, aby mohl v jeho práci pokračovat… Aspoň tak nějak jsem si ten jeho vodopád vzteklé turečtiny prokládaný sem tam nějakým anglickým idiomem vyložil…
Ibrahim, co seděl vedle uraženého, měl čtyři sestry; říkal, že je sice v rodině dost hýčkaný, ale přesto pracuje v jakémsi obchodním řetězci (jméno jsem zapomněl), a až si udělá tady ten anglický kurs, že mu řetězově zvýší plat. Jejich rodina, jak je v islámu zvykem, dává hodně na charitu, a on sám chodívá starým lidem o sobotách do Domova důchodců číst.
Třetího Turka z té skupiny si nějak nevybavuju, asi dostal diplom hned ze začátku, a už se pak neukázal…
A u dveří se krčila drobná Turečka?, Turka?, Turkyně? až od Kaspického moře. A měla ještě rovnátka. Nosila hidžáb, ale nikomu to v té škole pochopitelně nevadilo. Ani té Polce.
A jednou přišla do třídy prostovlasá; avšak hidžáb jí slušel víc.
Když pršelo a když jsem nešel o přestávce ven, jsme se spolu občas bavili. No, bavili… sotva jsme kdysi stačili naťuknout tu její „mohamedální“ lásku (a můj ateismus), byl konec kurzu. Právě v den mých narozenin.
Se všemi deseti kurzisty jsem se vyfotil (a přijal pozvání do Tokia), rozdali jsme si adresy a čísla mobilů a obsah bonboniéry – flaška se do školy nedala přinést. A ta malá v hidžábu mně dala k narozeninám jakousi tureckou buchtu. Ta malá muslimka si totiž zapamatovala mé datum narození, které jsem na začátku kurzu hlásil paní lektorce. Asi měla taky dědu. Takže asi věděla, že my dědci „už víc než baby máme radši neco z múky.“ Sory.