V druháku
Tinnitus není sprosté slovo, ani se nejedná o neznámou pohlavní chorobu, se kterou jsem se v pozdním věku nechtěně potkal. Tinnitus je protivné hvízdání v uchu a léčí se vším, co vůbec nezabírá. Po prášcích, kapačkách, zase prášcích, jsem se ocitl v hyperbarické komoře v nemocnici na Kladně, kde trávím svá chmurná dopoledne. Jediné pozitivum je, že jsem dnes bez úhony přežil ponor do osmnácti metrů.
V poledne jsem to už švihal podzemkou směr Vinohradská nemocnice.
Na Jiřího z Poděbrad přistoupila skupinka dětí s paní učitelkou.
„Děti, hned si sedněte, ať mi neupadnete,“ dala instrukci paní učitelka. Vlak se rozjel a jeden kluk upadl na sedadlo vedle mě.
„Ahoj,“ navázal rozhovor.
„Ahoj,“ zmohl jsem se na odpověď a pokračoval ve čtení Epochy, konkrétně článku o vyvraždění Romanovců.
„Tys ty brejle ukrad?“ pokračoval v seznamování klučina. Uvedl mne do rozpaků. Když řeknu, že jsou moje, klesnu u něj v ceně.
„Ukrad, proč se ptáš?“
„Protože kdyby byly tvoje koupený, tak by ses nemoh koukat na ty hnusný obrázky v tom časáku.“
Asi měl pravdu. Takhle jsem ale hovor nechtěl ukončit, a tak jsem vybral vhodné téma.
„Už chodíš do školy?“
„Ne, ale do předškolní školky. A co ty?“ otázalo se zvídavé dítě.
Rafinovaně jsem zalhal.
„Já už chodím do druháku.“
Kluk se na mě udiveně podíval a bylo vidět, že mu mozek jede na plné obrátky.
„Teda do druháku, co je po prváku?“
Chtěl jsem se z toho nějak vymotat a nabídl jsem klukovi tic-tac.
Paní učitelka měla bystré oči.
„Dane, pojď od toho chlapa, ještě by tě někam odvedl!“
„Tak já už musím jít, vona furt křičí.“
Dobře, že šel. Třeba bych ho někam odvedl. Třeba do Vinohradské nemocnice na EKG, aby poznal život nás, co už jsme v druháku.