To je vošajslich
Žena první. V situaci, kdy nemá na vybranou, ve vlaku, za jízdy, v uličce mezi sedadly, dává průvodčímu přednost se slovy, jděte první, abych nezabloudila. Na výběr nemá, snad jedině z rozjetého vlaku vystoupit. V půl desáté dopoledne přijíždí s kufrem k brněnskému nástupišti. Vystupuje z vlaku jiné společnosti, než se kterou původně chtěla jet. Má v kapse dva lístky do Brna na dvě rovnoběžné koleje. Modrá linka jela bez ní, žlutá jí byla přisouzena osudem. Na jeho vlně, už sama, pokračuje Brnem. Z nástupiště do podchodu jde spolu s padesáti lidmi. V pochodu padesát z nich odbočuje vlevo, žena odbočuje vpravo. Sama. Odevzdanost, za sebou táhnoucí drkotající kufr na kolečkách v kontrastu s vědomím požitkářsky vyhlížejících, upravených starších dam. To jsou ženy jiné. Vlasy tvarem i barvou beránčí, kufříky způsobně přiražené k lavičkám na nástupišti. V ruce zmrzlinu a dívčí jiskru v oku. Mony Lisy s tajemnými úsměvy na tváři.
To je vošajslich, zakončuje prodavačka kabelek, žena třetí, náš jednodenní brněnský výlet. A rovnou pokračuje. Musíte přijít ještě jednou, až budete mít čas. Aspoň hodinu. Jenom vy sama víte, co si představujete, já ne. Já vám budu pomáhat hledat. Pak se odmlčí, natáhne před sebe ruce a dlaněmi vykrouží pohyb. Jakoby v levé držela křišťálovou kouli a pravá z ní setřela závoj nevědomí. To je Brno, město, kde se poezie skládá na počkání za pultem.
Nástupiště je plné naděje a víry, kterou odprapradávna modrá společnost v lidech rozvíjí. Vývěsní tabule odpočívá. Brněnské léto skončilo a podzim ještě nezačal. Všechno, co se mělo odehrát, se odehrálo, co přijde, se uvidí. Před námi stojí žena čtvrtá se dvěma obrovskými kufry. Jako by si chtěla ukrátit čekání na mezinárodní vlak, se otáčí, a ptá se anglicky s českým přízvukem. Nevíte, kde je tady stanoviště taxíků? Jako červený koberec před ní rozvineme cestu ze schodů, podchodem až před nádraží. Zasněná se pomalu otáčí směrem ke kolejím, pohledem se loučí s neviditelným publikem a směrem, kterým tuší cestu vycházejících hvězd, začíná postrkovat dva obrovské kufry. Jeden kufr, schod, klap, druhý kufr, schod, klap. Právě přijala rozhodnutí začít mezinárodní dráhu na čtyřech kolech s vlastním řidičem. Než dojde před nádraží, budeme dávno v Praze.
Knížka, sluchátka, tužka, papír. Všechno mám před sebou na stolečku. Vlak ví kudy, a když zapomene, koleje mu poradí. Nechce se mi nic. Nemyslím, pozoruju. Sedí šikmo ode mě. Dobře upravená špinavá blond hříva převažující hlavu k levému rameni. Pečlivě oholená tvář. Červeno-bílá šik košile. Červené kraťasy. Člověk zakončený bosýma nohama vedle letních žabek, zabořený do náruče sedadla vlaku. Kolem krku polštářek, klapky na očích. Notebook a červený mobil. Když vystupuje, sundává z držáku na tašky bílý kufr. Už myslím. Myslím, že. Myslím brněnsky. To je vošajslich žena pátá.