Jak jsem sežral půlku koně
Pokračování slavné reportáže Ludvíka Vaculíka Obrodný proces v Semilech.
Společnost, kterou jsem sdílel v první polovině roku 1970 na velké cele vazební věznice v Hradci Králové, byla roztodivná.
Ital, který komusi na hotelu prodal zlatý prsten, na Velikonoce patřil přes železné záclony na to, jak padá sníh, a udiveně vykřikoval italsky a česky: „Primavera! Níh?“ Funebrák ze Sobotky, který tam byl za pokus o znásilnění. Jeho obžaloba se na cele četla jako erotický bestseller. Za krádež Cikánek, jehož jsem se pokoušel marně naučit číst, protože jsem tehdy netušil nic o tom, že existuje nějaká dyslexie. Bránil jsem ho před rváčem z Přelouče, který ho chtěl bít a pak mi vyhrožoval, že si to se mnou „na lágru“ vyřídí.
Dostal jsem ten den od své ženy balíček. Přinesl ho bachař, kterému jsme říkali Stalin – byl mu tuze podobný. Balíčky se otevíraly na prahu cely; v kriminále je to událost, na niž se těší všichni muklové, kteří se k ní dostanou, protože jim z něj obvykle něco kápne. Tenhle kromě jiných knížek obsahoval i Marxův Kapitál. Když už jsem zavřenej pro „nenávist k socialistickému státnímu a společenskému zřízení“, měl bych o Marxovi něco vědět, říkal jsem si, když jsem si o něj napsal.
Pro řezníka z Trutnova, který byl ve vazbě spolu se synem kvůli obrovskému manku, to byl šok. „Pane Stalin, von je zavřenej za politiku a nechá si poslat, NECHÁ SI POSLAT MARXE!“ vykřikoval a v jeho hlase se mísilo zklamání z toho, že balíček neobsahoval uzeniny, šok a opovržení. Po pravdě řečeno, udivilo to i Stalina.
Když se situace k večeru zklidnila, zavolal mi Karel. Fotograf Karel Hádek byl ústřední figurou Vaculíkovy reportáže Obrodný proces v Semilech, která vyšla v Literárkách v létě 68. roku. Karla o dva roky později obvinili z pobuřování, stejně jako mě za zločiny srovnatelné. Byli jsme zhruba stejně staří. V hradecké vazbě jsme byli na různých patrech, Karel byl šikmo nade mnou. A protože jsme o sobě věděli, snažili jsme se spolu i komunikovat. Mobily nebyly, ale byly kanalizační stoupačky (to se vybraly sifony tureckých záchodů a stoupačky se používaly jako zvukovody) a všichni jsme přece znali morseovku!
Karel zavolal, že hodí koně. Kůň je ve vězeňské hantýrce zásilka, která se hází mezi celami na provázku, nejčastěji to byly šňůrky z podvlékaček (proto z nás taky padaly…). Shora dolů, zdola nahoru, ale i do vedlejších oken. Nebylo to nic jednoduchého, člověk musel být šikovný, umět to hodit i chytit. A taky musel dávat bacha na bachaře, kteří nás šmírovali kukátky.
Ten den to nevyšlo: právě když jsem koně odvázal, vtrhli na celu dva bachaři, skočili po mně a chtěli, abych jim ho vydal. Já koninu nerad, ale tohoto koně jsem se snažil sežrat. Ne tedy koně celého, to nešlo, protože Karel byl takový vůl, že mi psal zprávu na nějaký balicí papír, ale sežral jsem toho dost. Schoulil jsem se do klubka, chránil si hlavu, usilovně žvýkal a bachaři se mi snažili dostat k požeráku, z něhož kus koně čouhal. Nakonec se jim ho podařilo urvat. Pozřel jsem však mezitím dost na to, aby byl obsah nečitelný. S natráveným koněm jsem byl vzápětí ustájen na samotku, ale vcelku spokojen. Bohužel ani po skoro půl století nevím, co v tom dopise bylo. Karla jsem vlastně nikdy ani neviděl.
Nejen cesty Boží, ale i cesty myšlenek jsou ale nevyzpytatelné. Píšu o tom proto, že jsem si vzpomněl na to, jak jsem někdy před deseti lety stál po redakční radě v Literárkách s Vaculíkem na refýži někde na Národní, čekali jsme spolu na tramvaj a mne nenapadlo se mu svěřit s tím, že obrodný proces v Semilech měl pokračování v koňských hodech. Takže vám to, Vaculíku, posílám tam nahoru, abyste si to přečetl dříve, než se zase sejdem…