Od moře k moři: Vlakem přes Kanadu (2. část)
Obrovské zemi, vlkům, indiánům a různým kulturním zvláštnostem je věnována druhá část eseje našeho česko-kanadského autora.
Cesta severním Ontariem
Navečer 10. září 2015 vyjíždím z torontské Union Station. Na druhý den ráno už jedeme neprostupným bušem severního Ontaria a já vzpomínám na světoznámého autora a ontarijského rodáka Farleye Mowata, který se zásadně zasloužil o radikální změnu myšlení o divočině, když napsal knihu Nikdy nekřič vlci! (Never Cry Wolf, 1963). Mladého Mowata najala kanadská vláda, aby jel na sever hubit zlé vlky, vybavila ho bednou dynamitu a puškou. Mowat byl ale zvídavý člověk a chtěl tvory, které měl hubit, lépe poznat. Našel si místo nedaleko vlčího doupěte, kde si zřídil svou pozorovatelnu a odkud dlouho pozoroval denní život vlčí smečky. Sledoval jejich disciplinu a přísnou hierarchii, starost a péči vlčích matek o mláďata, pak schoval dynamit, odložil pušku a vrátil se domů, kde napsal bestseller Nikdy nekřič vlci! V této fascinující knize najdete nádherné příběhy o vlcích – jedním z nich je story o bílé partě lovců, která kempovala kdesi v divočině. Jednou večer se ozvalo vlčí volání a jejich indiánský průvodce řekl: „To vlci podávají svým bratřím zprávu o tom, že tudy potáhne velké stádo karibů.“ – „Prosím vás, jak mohou vlci vědět, kdo tudy potáhne?“ Na druhý den prošlo kolem jejich kempu velké stádo karibů. Pro indiány je zabití vlka absolutní tabu, protože dobře vědí, že když lovcova ruka zeslábne nemocí či zraněním a on nemůže pozvednout oštěp, stačí vyhledat místo, kde bratři vlci naposled hodovali, a z útržků masa, kůže a morkových kostí uvařit polévku, která lovci zachrání život.
Jinou skupinou umělců, kteří proslavili kanadskou divočinu hlavně náměty z Ontaria, je tzv. Group of Seven (Skupina sedmi), ke které patřili např. Tom Thompson, Lawren Harris či Arthur Lismer. Volně s nimi byla spřízněna i jedna žena, Emily Carr, která napsala několik knih, například Klee Wyck. Čerpala své náměty i z přímořských oblastí Britské Kolumbie – známé jsou její polorozpadlé indiánské vesnice na pobřeží a omšelé stařičké totemy. Do této oblasti zasadila svou prvotinu i Margaret Craven – jmenuje se I Heard the Owl Call My Name (Slyšela jsem sovu volat mé jméno). Každé dítě v Kanadě zná Thompsonovy větrem ošlehané borovice z Georgian Bay, hořící listí podzimních javorů a laguny a zátoky Huronského jezera. Thompson zahynul za podivných okolností v parku Algonquin. Byl příliš dobrý zálesák na to, aby udělal nějakou školáckou chybu. Po jeho smrti se vyrojily i různé divoké fámy, například že měl milenku v buržoazních kruzích a manžel ho nechal odstranit. Jeho smrt zůstává dodnes tajemstvím.
Ve své nesmírně poučné a objevné knize Zahrada v buši (The Bush Garden) píše významný kanadský kritik Northrop Frye o skupině sedmi a dochází k závěru, že jejich tvorba se tak radikálně liší od evropské, protože nemá horizont a málokdy jsou na ní lidé. Této velké vzdálenosti či izolaci souseda od souseda na kanadském venkově říká Frye trefně garrison mentality (posádková mentalita). Northrop Frye také mluví o tísnivém, hlubokém tónu hrůzy z všemocné a kruté přírody, který slyšíme z rané kanadské literatury. Kdybych Fryeovo tvrzení trochu obrátil a ptal se, zda stejný tón hrůzy slyším z lesů a hor, jimiž projíždí náš vlak, nebyla by odpověď jednoznačná. Naše generace přišla do Kanady, která už byla víc „městská“ a civilizovaná než ta, do které přicházeli první přistěhovalci z Evropy, a nemuseli jsme se s přírodou rvát o kus živobytí jako oni.
Panenský světadíl to možná ze začátku byl, ale válčit se tu začalo také brzo po příchodu evropských kolonistů. Francouzská a indiánská válka (1754–1763) byla severoamerickou obdobou tzv. sedmileté války v Evropě. Byla to válka mezi koloniemi Britské Severní Ameriky a Nové Francie, které byly obě podporovány vojenskými jednotkami z mateřské země a domorodými indiánskými spojenci. Tyhle války se táhly skoro dvě století, nakonec v nich zvítězili početnější Angličané a přivlastnili si prakticky celou Kanadu neboli La Nouvelle France. Nová Francie měla smůlu, i když jí nakonec zůstala největší provincie Québec. I tak se francouzští zálesáci hodně zasloužili o průzkum obrovské země a jejich voyageurs nebo couriers de bois (lesní běžci) urazili na kanoích či pěšky neuvěřitelné vzdálenosti. Jeden francouzský spisovatel nazval Anglii „naším nejdražším nepřítelem“ a já bych řekl, že je to souboj dvou ctižádostivých bratří, kteří pořád musí o něco soupeřit.
Slovenská stopa v lyžařském středisku
K atraktivním místům v Ontariu patří i ostrov Manitoulin, bohužel trochu mimo naši trasu, největší sladkovodní ostrov na světě. Indiáni střední Kanady uctívají jeho půdu jako posvátnou. Zajímavé je též nedaleké město Collingwood, kde je největší lyžařské středisko v Ontariu, Blue Mountain. Založil je Slovák Jozo Weider, který byl v Československu nájemcem chaty pod Rozsutcem. Vášeň pro lyžování ho neopustila ani po roce 1941, kdy přišel do Kanady, a hledal dlouho v rovinaté ontarijské krajině vhodný lyžařský terén, až našel tzv. escarpment, neboli 2,5 kilometru dlouhý hluboký zlom v krajině, který tu vyryl obrovský ledovec, jenž se tudy plazil před mnoha a mnoha lety. Jozo v létě pracoval jako číšník, v zimě pak z těžce našetřených peněz pořídil motor od starého náklaďáku a sestrojil na Blue Mountain první primitivní lyžařský výtah. Na téhle činnosti nezbohatl, protože v té době v Ontariu nikdo nelyžoval, až na pár bláznivých Finů či Norů, a Jozo v ní spíš nechal všechny úspory. Vzpomínám si, co mi to dalo práce sehnat obyčejné běžky v jednom zapadlém severském obchodě. Pak se ale na něj začalo štěstí usmívat, byl vybudován první profesionální skilift a lidé pomalu začali jezdit.
Dnes jsou na Blue Mountain luxusní čtyřmístné sedačky zvané Silver Bullet a nové šestimístné, jež se jmenují Orchard Express.Vleky se táhnou 8–10 km do šířky, je tu nádherné golfové hřiště, osm přepychových hotelů s restauracemi a město hostí jeden z významných kanadských lyžařských závodů. Jsou tu lázně, konferenční střediska a podobně. Jozo Weider se bohužel tohoto fantastického splnění svého životního snu nedožil, zabil se v roce 1971 v autě. Pana Weidera jsem dobře poznal, protože můj kamarád Láďa Mařík, jemuž říkám Hump, si vzal jeho dceru, a tak jsem k nim často do Collingwoodu jezdil. K Jozovi se vztahuje i jedna zajímavá příhoda: jednou jsme si po lyžování vzpomněli, že budeme v domě, kdy bydlel i Jozo, vyvolávat duchy. Mrazilo nás v zádech, když první duch, který se na tabulce ouija zjevil, opakoval: „Helen, why are you doing this to me…“ Humpova žena Anna nám pak řekla, že než skočil do auta na svou osudovou cestu, pohádal se se ženou Helenou a tuhle větu jí říkal. Můj kamarád ze Staré Boleslavi, který se v Kanadě živil jako elektrikář, se tak rázem stal zámožným člověkem, ale k jeho cti budiž řečeno, že si nezačal hrát na vlastníka ski resortu,ale pracoval po léta jako údržbář v hotelu, jenž spoluvlastnil. Mohl si ovšem dovolit věci, na které jsme my obyčejní smrtelníci nemohli ani pomyslet, například zakoupení poměrně velkého soukromého ostrova na Georgian Bay. Má tam hlavní chatu, domek pro hosty a boathouse, a je to rybářský ráj jako stvořený pro milovníky panenské přírody. Když mu přátelé vytýkají, že na svůj ostrov utíká od reality, odpovídá: „Omyl, já se k realitě vracím!“ A má svatou pravdu, realita je v základním primordiálním světě Georgian Bay spíš než v umělém a falešném moderním světě.
V kraji princezny Pocahontas
Nedaleko na východ od trasy našeho vlaku se rozkládá nádherný provinční park Algonquin. V letech 1968–1972 vrcholila vietnamská válka, v Americe pálili mladí muži své verbovací lístky, například na velkém protiválečném sjezdu ve Washingtonu v květnu 1972. Do Kanady se uchylovaly stovky tzv. draft dodgers a mnozí z nich se dostali jako studenti k nám na Torontskou univerzitu. Byl mezi nimi i Ted Goossen z New Yorku, který se stal jedním z mých nejlepších postgraduálních studentů a jehož jsem dovedl až k doktorátu. Jeho disertační práce byla průkopnickou studií „boha románu“, velkého autora Šigy Naoji. Sinoložka Milena Doleželová učila jiného hocha z New Yorku, Ricka Weisse, který mě pozval na výlet do provinčního parku Algonquin. Je to původní soustava jezer a řek, která se rozkládá na ploše 7653 čtverečních kilometrů asi sto osmdesát kilometrů na severovýchod od Toronta. V parku, který je porostlý smíšeným lesem smrků, jedlí, borovic, javorů, olší, osik, dubů a buků, je asi patnáct set jezer a kolem dvanácti set kilometrů kanoistických tras. Z kmene Algonquinů, po nichž se park jmenuje, pocházela legendární princezna Pocahontas (kolem 1596–1617), oblíbená dcera náčelníka Powhatana, která se zasloužila o přežití Jamestownu, malé kolonie bělochů, protože si oblíbila britského kapitána Johna Smithe, jehož chtěl její otec dát popravit. S odstupem času se ovšem ukazuje, že pravdu měl spíš náčelník a ne dcera.
Dva roky před naším výletem jsem se z města vůbec nedostal, a tak pro mě deset dní v tomto nádherném přírodním prostředí mělo očistný, téměř sakrální význam. Bylo to v dubnu, takže noci byly ještě velice chladné. Vstávali jsme brzo, za východu slunce, protože denní trasy byly dlouhé a museli jsme hodiny a hodiny pádlovat, nemluvě o dlouhých portážích. První či druhé ráno jsme kolem šesté za svítání nasedali do kanoí, voda byla ledová, tělo vychladlé po mrazivé noci. Kousek od jezerního břehu se tyčil svah zarostlý temnou hradbou smrků a borovic, za kterou už bylo vidět hřejivé světlo vycházejícího slunce. Za malou chvíli se přes tmavou hradbu staletých stromů přehoupl majestátní rudý kotouč a vyslal k nám své žhavé paprsky. A v té chvíli mě prostoupil hluboký pocit vděku, téměř extáze, že ke mně bohyně obrátila svou laskavou tvář. Tak jsem se v neposkvrněné kanadské divočině poprvé sešel tváří v tvář „s tou, jež září na nebesích“, Amaterasu Ómikami. V čisťounké vodě algonquinských jezer a řek se prohánělo několik druhů pstruhů, brook trouts (potoční pstruzi), lake trouts (jezerní pstruzi), speckled trouts (tečkovaní pstruzi), rainbow trouts (duhoví pstruzi), a dokonce prý i biwa trout (pstruh biwa), který pochází z japonského jezera Biwa. Byl jsem mezi americkými mladíky, kteří většinou pocházeli ze zámožných velkoměstských rodin, jediný rybář, a tak jsem každé ráno nachytal půl tuctu pstruhů, které jsme si pak na ohýnku opékali k snídani. Říkali spokojeně: „Tony, you can come with us any time…“ (Tony, ty s námi můžeš jet vždycky…).
Ve vlaku je také prvotřídní jídelní vůz, ale je od mého oddělen několika vagóny. Vzhledem k postrannímu kolébání vlaku je pro mne chůze uličkami obtížná, a tak mi paní průvodčí nosí jídelní lístek, a z něj si vyberu, na co mám chuť. Všiml jsem si, že ve vlaku jede i několik Číňanů. Napadá mne, co si asi myslí Číňané, když hledí na tuto obrovskou zemi: kolik „Čín“ by se do toho liduprázdného prostoru ještě vešlo?
Pokračování příště
První část tohoto textu si můžete přečíst zde.