Volby stereo
Několik poznámek na téma volebního a stranického systému v České republice.
Myslím, že je čas na změnu volebního zákona. V několika ohledech a z několika důvodů.
1. Volební klauzule
Považuji ji za největší nedostatek. V počtu dvě stě poslanců připadá (plus minus) na půl procenta volebního výsledku jeden mandát. Jenomže mandáty dostanou jen ty strany, které se přehoupnou přes jakousi od stolu určenou hranici, jež je taková, jaká je, jen proto, že to je půlkulaté číslo. Jiný důvod hodnota 5 % nemá. Ještě horší je to pro koalice, kde se volební klauzule sčítají, tam už to doslova bije do očí.
Politická scéna je u nás hodně fragmentovaná. To je ovšem její inherentní vlastnost. Vítězové dostávají málo procent – poslední vítěz měl něco málo přes 22 %. Pokud by kandidovala dvoukoalice a získala o něco míň než polovinu hlasů vítěze (např. 9,8 %), neměla by ani jednoho zástupce ve Sněmovně. To je nespravedlivé a jednoznačně diskriminační. Volební zákon vlastně říká: „aby váš hlas nebyl ztracen, musíte volit velké strany“.
Zdůvodněním volební klauzule bývá, že se má „bránit roztříštěnosti“ politické scény, že se prý pak „těžko sestavují koalice“ a podobně. Ale on někdo řekl, že politika má být snadná? Jestli ano, pak doporučuji dobu vlády jedné strany, která měla dokonce svou vůdčí roli potvrzenou zákonem. To byly doby, kdy byla politika skutečně jednoduchá.
V izraelském Knésetu je momentálně deset stran, šest tvoří koalici a čtyři jsou v opozici. Izraelská politická scéna je fragmentovaná a ještě navíc velmi nesmiřitelná, ale funguje jim to. Mimochodem, nejvyšší volební klauzuli z blízkého okolí mají v Turecku: 10 %. Účelovost (vytlačit Kurdy ze zastoupení) z toho vytuší i malé dítě.
Ano, se sníženou či i vůbec žádnou volební klauzulí (tzn. jakmile je dosaženo počtu hlasů pro jeden mandát, máte jeden mandát) by se do Parlamentu ČR dostaly i miniaturní a třebas i dost podivné strany a straničky. To ale vůbec nevadí: buď by se ukázaly jako pozitivní síly, nebo by je to po zásluze zlikvidovalo. Nová politická „dítka“ potřebujeme. Některé z nich se „uchytí“, jiné ne, ale pětiprocentní klauzule jim brání se i reálně zúčastnit. Naopak konzervuje současný systém a vlastně umožní do něj vstoupit jen těm subjektům, které jsou velkoryse (tj. „podnikatelsky“) zafinancované.
2. Prémie pro vítěze, vláda
Tady mám drobný otazník. Má to jistě svoje nevýhody, ale celkově mně to přijde jako rozumné, vytváří to systém plné zodpovědnosti: vyhraju, vládnu, nemůžu se vymlouvat na nic než sám na sebe. Chápu, že se děsíme vlády jedné strany; ale za čtyři roky jsou další volby a je lehké jí to spočítat, víte totiž komu.
3. Nemožnost shodit vládu bez schválení vlády nové
Vypadá to jako drobnost, ale brání to bezvládí či tzv. úřednickým vládám bez jakékoli zodpovědnosti: vyslovit nedůvěru vládě lze, ale vláda padá jen v případě, že je schválena (tj. vyslovena důvěra) vládě nové. Tohle taky zabrání sabotážím ze strany koaličních partnerů, kterým jejich „spindoktoři“ řeknou, že je výhodné tehdy a tehdy shodit vládu a vyvolat předčasné volby. Umožní to i život menšinových vlád a na menšinové vládě není nic špatného.
4. Financování volební kampaně a politických stran
Státní příspěvek politických stran považuji za správnou věc: strana je organizace, a má-li fungovat pořádně, stojí to mraky práce a peněz. Dobrovolničení to zatím nenahradí, pomůže jen málo. Případné odříznutí stran od státních peněz by mělo velmi škodlivý účinek: ještě více by se rozmohlo tzv. politické podnikání, kdy si stranu zakládají miliardáři, ať už se záměry bohulibými, nebo bohunelibými.
Státní příspěvek je dvojí. První je tak zvaný „příspěvek na úhradu volebních nákladů“, přičemž se ale jeho výše odvozuje dosti nelogicky od počtu získaných hlasů (100 Kč za hlas). Jako kdyby platilo, že strana s 30 % hlasů má desetkrát vyšší volební náklady než strana s 3 %. Jako by stát říkal: „Postavte si víc billboardů, já vám je pak všechny zaplatím!“ Jeden z pilířů politické soutěže je rovnost, rovné podmínky – ten je ale takto postaveným příspěvkem za hlas bourán. (Netvrdím, že strany mají dostávat všechny stejně, ale křivka by měla být podstatně plošší.)
Druhý příspěvek je pak „na činnost“ a je minimální ve výši 6 milionů ročně, dosáhnete-li tří procent, a strop je 10 milionů bez ohledu na počet hlasů: zde jsou vlastně rovné podmínky aplikovány dobře. O to víc jsou v kontrastu nerovné podmínky u příspěvku „na volby“. V čem se liší útrata na volby od útraty na činnost?
S tímto pak souvisí i kýžené podmínky nesmírně přísné a nekompromisní transparentnosti hospodaření politických stran. Současná pravidla jsou volná a umožňují jejich snadné obcházení a jsou otevřenými vrátky pro korupci.