KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Ve čtvrtek 20. dubna 2017 zemřela Jana Dudková, celoživotní televizní dramaturgyně (např. seriály Tři chlapi v chalupě, Byl jednou jeden dům a Sanitka), ale i filmová scenáristka (např. film Golet v údolí). Rozhovor s naším redaktorem byl vytvořen jako vedlejší ovoce odborné konzultace, kterou dramaturgyně autorovi poskytla v době, kdy jí její zdravotní stav ještě dovoloval pracovat. Kulturní noviny ho nyní poprvé zveřejňují – jako vzpomínku na osobnost Jany Dudkové, jejíž přítomnost u zrodu i dospívání fenoménu televize v naší zemi byla nenahraditelná i díky lidské vřelosti, která z ní vyzařovala. A za tu už dnes nejspíš není náhrady…  

Celý svůj život jste pracovala v Československé a později České televizi. Kdy a jak jste do ní přišla?

Já jsem přišla do televize rok po jejím založení, v roce 1954, z DAMU, v době, kdy v Měšťanské besedě (kde tehdy ČST sídlila) na pavlači už seděli Jarda Dietl a Franta Janura z FAMU, kteří (asi proto, že předtím oba dělali pro časopis Dikobraz) určili za dramaturgy v Hulize, tedy Redakci humoru a lidové zábavy. Já jsem s kolegou Vláďou Čejchanem (později autorem filmu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou), který dramatickou tvorbu taky překládal z cizích jazyků, dělala v Divadelní redakci. Připomínám, že mluvíme o době, kdy televize byla svého druhu premiérové divadlo – šlo sice dělat záznamy, ale nešlo je vysílat, takže všechny inscenace se hrály živě a rovnou vysílaly do éteru.  Naše práce spočívala v tom, že jsme jezdili do divadel v Brně, Ostravě, Bratislavě a hledali představení, která by se dala dramatizovat, ačkoliv jsme v té době v zásadě ještě nevěděli jak. Ve škole nás učili dělat dramatizace pro rozhlas, ale jak se dělá televize, jsme nevěděli – západní Němci začali vysílat rok před námi a první cizí televizi kromě sovětské viděli ti vybraní z nás až v roce 1958 v Bruselu.    

Jak jste tedy na ty televizní dramatizace šli?  

Intuitivně. V tom byl velký mistr Jarda Dietl, o kterém se sice nedalo říct, že by byl intelektuál, ale měl obrovský talent. Když jste se ho zeptali, kdo byl Viktor Hugo, nevěděl to – ale měl v sobě přímo spár na vyhmátnutí situací ze života a jejich použití v dramatickém textu. To vzdělání si pak doplňoval především za pomoci své nesmírně vzdělané manželky, která mu předem četla knihy, jež pak dramatizoval. Mimochodem: na konci života pak o Hugovi napsal skvělou dvojdílnou televizní hru. Měli jsme takový výměnný obchod: on mi vytvoří nějaké dramatizace divadelních her a já mu za to "udělám" jeho divadelní hry, které v té době začal úspěšně psát pro libeňské Divadlo S. K. Neumanna, kde je režíroval můj tehdejší muž Jaroslav Dudek. Ten pak jejich dramatizace začal režírovat i pro nás, čímž vlastně vznikla jejich životní spolupráce, která vyvrcholila Nemocnicí na kraji města. 

Jak v té době vlastně vypadala televize, dnes nejvýdělečnější médium hned po internetu?

Mnohem rodinněji než dnes, většina lidí ji totiž vnímalo jako slepou ulici. Do televize tehdy šli leda vizionáři, kteří v době, kdy o tom ještě nebyly žádné informace, měli tušení, že to médium má nějakou budoucnost. Tehdy bylo v televizi relativně mnohem svobodněji než ve filmu, fízlové se zaměřovali hlavně na ostře sledované Filmové studio Barrandov, kam taky po škole chodili ti absolventi, co chtěli dělat kariéru. My zatím byli jakousi vývojovou laboratoří rozhlasu, pod který jsme první léta taky patřili (pro sledování televize se v těch dřevních dobách ostatně prodávalo zařízení, kterému se říkalo "rádio s obrazovkou"). Tón naší partě udávali řečený scenárista Jarda Dietl a režisér Zdeněk Podskalský, který se právě vrátil z Moskvy ze studií filmové školy VGIK,  ale přišli i další jako Jaromír Vašta a Janík Roháč, který byl úplné Dietlovo dvojče: žádné velké intelektuální úvahy, zato oslnivý talent. To trvalo asi tak do roku 1958, kdy (zřejmě poté, co na Západě zjistili, jakou má televize moc) mezi námi udělali velkou čistku. Tehdy museli do továren odejít třeba Ivo Paukert a Ondřej Vogeltanz, a my jsme (s argumentem, že pro nás nemá kdo psát) pak několik let bojovali o to, aby se mohli vrátit. Jarda Dietl přišel s tím, že budeme nabírat absolventy z FAMU. Bývalý učitel našich kolegů Milan Kundera, který si tehdy našel manželku, jež byla hlasatelkou televize Brno, nám později doporučil své mladší studenty Koenigsmarka, Steigerwalda a Sidona (který je dnes známější spíš jako pražský rabín). Ale to bylo pořád málo. Tehdy Jarda přišel s tím, že vyhlásíme akci "Pošlete nám námět", a z toho, co se nám sejde, si vytipujeme nové scenáristy.

To byla, pokud vím, ona pamětihodná akce, během níž se do televize dostal Jiří Hubač…

Ano. Přinesl úžasný námět o mladých páscích se skvělými dialogy, načež na rok úplně zmizel a pak přišel s tím, že se mu narodila dvojčata. Dietl okamžitě rozpoznal jeho talent a dal si tu práci, aby ho vyreklamoval z jeho zaměstnání patentového úředníka k nám do televize, i když Jirka neměl v oboru žádnou školu – což tehdy nebylo zvykem. Tehdy nás sloučili a dělali jsme ve dvojicích. Já jsem se v jedné sešla s Jardou Dietlem, se kterým jsme se dokonale sehráli a já jsem mu pak dlouhou dobu dělala dvorní dramaturgyni (a když jsem pak začala psát své věci já, tak zase naopak). Naším šéfem v literárně-dramatické redakci byl Zdeněk Bláha, dramaturg československé nové filmové vlny, ale i skvělý dramatizátor, který dělal třeba Bulgakova nebo Čapkovy povídky, a později odešel jako dramaturg do Vinohradského divadla. Toho jsme měli všichni strašně rádi, a tak jsme se rozhodli, že jeho jménem pojmenujeme vůbec první televizní seriál Rodina Bláhova. Nevěděli jsme tenkrát, jak se seriál dělá, na jednotlivých dílech pracovala celá naše skupina plus herec Ilja Prachař, režíroval je Jaroslav Dudek na přeskáčku s režisérem Strnadem, a vysílaly se jednou za měsíc. Podobným způsobem se pak vyráběli i Tři chlapi v chalupě. Ty vznikly na popud jednoho projevu tehdy už zemřelého prezidenta Zápotockého, který prohlásil, že továren už bylo v naší kultuře dost, teď by to chtělo něco ze zemědělství. Vytěžili jsme kamaráda našeho kolegy Jana Jílka, který byl sedlák z jižních Čech. Protože ty seriály ale byly taková přidružená výroba a nikomu se do toho moc nechtělo, zbyl jenom houževnatý Jarda Dietl, který to nakonec dotáhl do konce, a Tři chlapi se pak stali jeho prvním drtivým úspěchem Když se měl na Staroměstské radnici točit poslední díl seriálu, v němž se děda Potůček žení, vyšla o tom zprávička ve Večerní Praze a fanoušci Tří chlapů tak zaplnili Staromák, že byl štáb nakonec rád, že tam zbyla ještě trocha místa na točení. Jarda byl tou dobou už šéfem naší redakce, ale aby měl víc času na psaní scénářů, které neslo peníze, z televize odešel a přijal formální úvazek na Barrandově. Jeho nástupcem jak ve funkci autora, jemuž jsem se stala dvorní dramaturgyní, tak ve funkci šéfredaktora, se pak stal Jirka Hubač, jediný autor, o kterém kdy Jarda řekl, že je stejně dobrý jako on sám. Ale zase měl to prvenství, že ho objevil.

A jak se k vám dostal Jan Jílek, autor slavné inscenace Láska jako trám s Janem Pivcem a Jiřinou Šejbalovou a otec moderátorky Michaely Jílkové?

Honza byl z malé moravské vesničky u Šumperka a chodil se mnou na DAMU na přednášky Jindřicha Honzla, dvorního divadelního režiséra Voskovce a Wericha. Honza byl (stejně jako třeba Jan Libíček), tak zvaný „adékář“, který neměl střední školu, ale mohl jít na vysokou až jako „absolvent dělnických kurzů“. Studoval herectví a jeho první angažmá bylo v Hradci Králové, kde onemocněl tuberkulózou kostí, ale tatínek jeho kolegy Iva Palce ho vyléčil. (Za to mu Honza jako spoluautor námětu Tří chlapů v chalupě sliboval roli nejmladšího Potůčka, ale to zase onemocněl Ivo, takže jeho roli nakonec hrál Láďa Trojan z Realistického divadla na Smíchově.) Honza už tehdy psal scénáře, napsal Lásku jako trám a nabídl to na Barrandov, ale tam mu řekli, že je to moc krátké, ať to dá k nám. Tak vznikla slavná inscenace, která z herce Jana Jílka udělala scenáristu. Honzovi Jarda Dietl, který byl jinak velmi kritický, vysekl velkou poklonu,když o něm jednou řekl: “Já všechno stavím jen na svém nose, začichám a jedu, a Jílek je zas jako ptáček – stačí mu najít strom, a on sedne na větev a zazpívá.“   

Čím se lišila atmosféra v Československé televizi přelomu padesátých a šedesátých let od té dnešní?

Musím říct, že pro nás byla v televizi ošklivá sedmdesátá léta a dál, ale ta padesátá přese všechno krásná. Byli jsme jedna rodina, kluci v práci mydlili pingpongovou ligu, jezdili spolu na chatu, dcera Dietlových Helena a starší syn Hubačových Ivan byly jako moje děti. Jeden čas jsem bydlela blízko Dietlových a Jardova malá dcera Helena se někam ztratila. I povolali jsme kolegy, rozdělili jsme si celou čtvrť na sektory a hledali jsme. 

Časem k nám do redakce přibyli i Oldřich Daněk a Jan Otčenášek, kteří spolu pak podle Otčenáškových zážitků z jeho mládí na Žižkově napsali nejúspěšnější český seriál Byl jednou jeden dům. Otčenášek měl vždycky strach z neúspěchu, a kdykoli se na některé jeho dílo snesla kritika diváků nebo kritiků, komentoval to svým ustáleným způsobem: "Laik žasne, odborník se diví, a já musím odcházeti kotelnou…"

Jak jste prožívali rok 1968?

Já jsem to vnímala jako strašně krátké období. Pamatuju si, že k nám přišel s nějakým vězeňským námětem Jiří Stránský, který byl v padesátých letech jako politický vězeň zavřený v koncentrácích. Mezitím přišla srpnová okupace, a než jsme se k tomu námětu dostali, dozvěděli jsme se, že už je zase v base. 

Z toho námětu a z naší spolupráce pak až po revoluci vznikl film Bumerang. 

Jste dramaturgyní více než sta televizních a filmových děl, většinou velmi zvučných titulů, a pokud se v souvislosti mluví o Dietlově škole televizního scénáře, mělo by se jedním dechem mluvit i o dramaturgické škole Jany Dudkové. Existuje nějaká práce, na kterou vzpomínáte obzvlášť ráda?

Ráda jsem pracovala s Marií Poledňákovou, kterou mimochodem v té době, kdy v televizi nebyli lidi, objevil Jarda Dietl někde v hospodě. Dělala tehdy dělnici. Moc krásná pro mě byla naše soukromá práce na veselohře století S tebou mě baví svět a naposled na Jak se krotí krokodýli. Dnes už práce filmového a televizního dramaturga postupně zaniká, jeho funkci nahradili producenti, kteří sice nevědí nic o dramatickém oblouku, ale zase vědí, kolik má být ve filmu senzace, kam se mají dát reklamy, a tak podobně.  

Napsala jste ale i víc než desítku vlastních scénářů a k mnohým dílům, které podle nich byly natočeny, se národ stále vrací…

Nikdy mě nenapadlo, že bych vedle dramaturgování a přepisů divadla pro televizi mohla napsat taky něco jiného. K tomu mě přesvědčili až Jarda Dietl a Jirka Hubač, když jsem si jim jednou stěžovala, že máme doma málo peněz. Začala jsem dělat adaptace svých literárních oblíbenců jako třeba Jiráskovo Na dvoře vévodském, Nerudovy Povídky malostranské a Arabesky, ale také několik detektivek od Eda McBaina. Krásná práce byla s režisérem Zenem Dostálem na scénáři k filmu podle povídek Ivana Olbrachta ze života židovské komunity na Podkarpatské Rusi Golet v údolí. To pro mě bylo srdeční téma, protože člověk jako já, kterému někteří příbuzní odešli během holocaustu, při tom příběhu musel pořád myslet na to, že za nějakých deset dvacet let ta horská vesnice, ve které se film odehrává, zanikla, protože ti lidi zmizeli v koncentráku…

Co vám dělá v životě největší radost?

Největší radost mi dělají děti. Moje dcera, abych tak řekla, dělá to, co jsem celý život dělala já, ve velkém a ve Švýcarsku. Nevím, jestli mám říct bohudík nebo bohužel – ale spíš dík…   

Věnováno Heleně Drašnarové, Zuzaně Dostálové a památce Jany Dudkové. 

Další autorovy rozhovory s televizními umělci, reflektující jejich tvorbu a fenomén televize v proměnách času:

Se scenáristkou a dramaturgyní Lucií Konášovou (například Anděl Páně, Operace Silver A).

Se scenáristou a režisérem Gustavem Oplustilem (například tetralogie hudebních komedií o Alfonsi Karáskovi či film Velká sázka o malé pivo).

Se scenáristou a spisovatelem Janem Míkou (například Život na zámku, Dešťová víla).

S textařem a scenáristou Ondřejem Suchým (například Malý televizní kabaret, Kavárnička dříve narozených).

S hercem Ladislavem Chudíkem (MUDr. Karlem Sovou ze seriálu Nemocnice na kraji města)