Pomáhat druhým býti za anděly
Recenze výboru z textů Rostislava Černého Nadechnutí
Tereza Pokorná, herečka, kterou národ zná nejvíc z role tanečnice Páji v Otčenáškově-Kachňově žižkovské baladě Lásky mezi kapkami deště (ale třeba i z Formanova Amadea) se v roce 2011 po desítkách let manželství a společné emigraci i "repatriaci" rozvedla s režisérem Jurajem Herzem a potkala s renesančním mužem a básníkem Rostislavem Černým. Černý, ročník 1937, absolvent loutkářské fakulty DAMU, byl muž mnoha profesí, po Jiřím Suchém převzal hlavní roli Malého lorda v jeho semaforské prvotině Člověk z půdy (1959), byl populárním textařem (napsal texty například k hitům Karla Gotta Trezor, písni dvojice Pilarová-Matuška Oliver Twist, k Loudá se půlměsíc Marty Kubišové, anebo k Dej mi pár okovů Karla Hály), s bratry Štaidlovými zakládal legendární hudební divadlo Apollo, a jako vedoucí zájezdové skupiny Černého divadla Jiřího Srnce (jejímž členem byl mimo jiné František Ringo Čech, který tuto etapu jejich společného života nesmrtelně popsal ve své autobiografické knize Z mého života) po okupaci v srpnu 1968 odešel do Západní Evropy. Tam pokračoval ve své činnosti jako scenárista, výtvarník a překladatel, ale také jako básník, píšící v několika světových jazycích (je uveden v enycklopedii německých básníků).
V roce 2015 Rostislav Černý zemřel, aniž se předtím staral o svou posmrtnou památku – tudíž dnes nemá ani své vlastní heslo na české Wikipedii. Jeho přítelkyně Tereza Pokorná se rozhodla tento stav napravit. Tak spatřila světlo světa kniha Nadechnutí, výbor z písňových textů, básní, aforismů a epigramů zemřelého básníka, vydané pod hlavičkou nakladatelství Primus, doplněné o CD nejslavnějších Černého hitů, které pro změnu produkovalo vydavatelství Supraphon.
Publikace je důkazem, co dokáže tvořivá láska, je-li obdařena talentem a obklopí-li se správnými a profesionálními spolupracovníky. Není dnes mnoho tak slovesně i výtvarně dokonalých knih jako je Nadechnutí – a kromě toho je kniha svědectvím o specifickém českém básnickém směru, který vznikl na začátku 60. let a jemuž se říkalo poezie všedního dne. Jedním z ložisek a zřídel tohoto směru bylo divadlo Semafor, kde v 60. let začínali svou dráhu nejen zpěváci jako Waldemar Matuška, Karel Gott, Hana Hegerová, Eva Pilarová a dvojice Paleček-Janík, skladatelé jako Jiří Šlitr a Ferdinand Havlík, komické dvojice jako S + Š a Š + G, a režiséři jako Ján Roháč, Ladislav Smoljak či Jiří Menzel, ale také básníci-textaři jako Jiří Suchý, Jan Schneider – a Rostislav Černý. Při četbě výboru z černého děl tuto tvůrčí líheň (která se vyznačovala verši, jež v sobě spojovaly inteligentní stručnost a vtip, ale zároveň existenciální hloubku) na první pohled poznáte. Stačí uvést pár úryvků z uveřejněných básní:
přesto si pořád čistím boty
oponou
kusu
který už se nehraje
(…)
kremrole ze které jsem vyfoukl šlehačku
v očekávání co je uvnitř
(…)
království které čeká
čeká tím dychtivěji
že tolikrát čekalo
na svoji královnu
však vždy připraveno
stát se republikou
kdyby královna zklamala
(…)
chceš-li zemřít spolehlivě
tak se třeba utop v pivě
podřezej a skoč si z vlaku
jen se nevěš v paneláku
(…)
rakev má stěny podlahu a strop
rakev je luxus válce stačí hrob
válka je všechno jen ne filantrop
V novějších verších autor očividně bujarost nápadu a výrazu vyměnil za hloubku většího vhledu do podstaty sebe i světa, a radost za moudrou bolest, která tolik sluší zralým básníkům, zvlášť takovým, co mají odvahu o sobě ve svém biogramu napsat "Není ženat a neví, kolik má dětí":
Když v době kdy jsem
měl být hrdinou
mě zrovna trápila rýma
těžko to dějiny prominou
a nikoho to nezajímá
(…)
když potkáš anděla
máš vědět co se nedělá
(…)
Chtěl jsem být velikán a stal se ze mě moula
Co neví kudy kam a jenom se rád toulá
(…)
Býval jsem polygam
Teď jsem jen polyglotem
(…)
Má báseň o láhvi vznikla už včera
Která to byla? Bylo jich moc
Chutnala nejlíp ta… jo už nevím která
Bylo to včera… pak nastala noc
Stejně bezohledně jako na sebe dokázal básník zreflektovat i na zpackaný výrobek znovunastolené demokracie ve své staré vlasti, na níž se po svém návratu z emigrace s nelepším vědomím a svědomím podílel:
Česko-močály jsou zrádné
vláda nevláda tu vládne
jistá je jen starobní renta
pro tatíčka quasiprezidenta
jinak pořád dokola
občan je tu za vola
(…)
Ňák je to všechno
Mozkově chudý
Nehrajou varhany
Jen starý dudy
Asi je lepší
Dát na vlastní pudy
Láska, s níž a v níž kniha vznikla, se pozná i v detailech jako jsou občasné prvopisy veršů, psané úhledným básníkovým písmem, které, vtištěny mezi tištěné, oživují tiskový grafický font. Co může knize vytknout recenzent jako já, který je jinak ke knižním priduktům dneška velmi kritický? Snad jen že verše mohly být vybrány s větší úsporou a přísností, tak, aby v konečném výsledku zůstalo na dně mezi pískem ještě více perel. Přesto se tvůrkyni/tvůrcům ve službě básníkovi podařilo naplnit motto, které si sám básník v jednom ze svých textů vetknul do štítu:
A v tom je asi vůbec život celý
Pomáhat druhým býti za anděly
Rostislav Černý: Nadechnutí. Primus a Supraphon, Praha 2017.
Jeden z písňových textů z recenzované knihy najdete v tomto čísle KN zde.