Počteníčko: Libosad
Před sedmdesáti pěti lety došlo k atentátu na Reinharda Heydricha, po němž následovala nejrozsáhlejší vlna teroru v moderních českých dějinách. V oněch dnech se odehrává následující kapitola románu Jiřího Gruši Dotazník, magickorealistické kroniky popisující osudy obyvatel fiktivního městečka Chlumce v době od 18. století do nástupu normalizace.
K osmé, když se začalo stmívat, začínala i střelba. Probudila mne a já ji poslouchal. Nevypadalo to na automatické zbraně, spíš na jednotlivé výstřely nebo polosalvy odpalované rychle za sebou. Trvaly něco přes hodinu, mezitím nastala úplná tma a my jsme v ní seděli, tj. Alice, Edvín + já. A ovšem celý Chlumec, neboť střílení všude doléhalo…, i když nejvíc do těch čtvrtí přivrácených k Libosadu, jako do té naší. A čím víc tomu lidé naslouchali, tím víc se to podobalo uřknutí, až nakonec Edvín řekl: - doprdele! A ještě několikrát to opakoval. Potom vyběhl na dvorek ke králíkárně a dal naší ramlici žrát, třebaže už předtím žrala. Pořídili jsme si ji kvůli masu z jejích mláďat, měla nám je vrhnout - a ona to po mých narozeninách samozřejmě udělá - teď však je taky vzhůru a kouká pletivem na Edvína a vůbec se nediví, že jí zas nese hlávku salátu.
- Tu máš, žer, řekl.
A ona řekla: - Nevycentrovals to vybouraný kolo.
Chroupala hlávku salátu, chrastila zeleným listem, ačkoli v ní zároveň mizel. Bylo to srandovní.
Edvín ji poslechl. Upnul kolo do svěráku, otáčel jím a doplítal zvyrážené dráty, až se na ně zas dalo brnkat jako na harfové struny.
Bylo prostě nutné, s. Pavlendo, pohladit zvíře, nebo centrovat kolo, aby ten zvuk člověka tolik nevymílal, neboť ti, kdo pouze naslouchali, umírali mnohokrát za sebou a tím se nepříznivě odlišovali od těch v písníku, kteří umřeli tak hned, že to Boldta ani netěšilo.
Msgre Rosin například během střelby nalistoval str. 162 v druhém dílu chlumeckých Dějin a v kapitole "Kat a jeho dílo" si vyhledal pasus o Salomyně Trubačové, která roku 1671 opatřila pro zdejší odsouzence zvláštní nadaci, z níž se jim natrvalo poskytovalo "po žejdlíku vína pro posílení a po smrti neodkladně dvě mše svaté". Msgre Rosin hledal ve svých poznámkách i výpisek o tom kovovém kruhu pod radnicí, co k němu odsouzenci na smrt byli přivazováni. Vzal dřevěné schůdky a šplhá k regálům, k jedné z těch krabic, kde jsou uloženy poznámky k druhému dílu. Najde tu kartičku a vidí, že by měl celý pasus přepsat, učinit aspoň zmínku o tom kruhu a o lněné košili (na útraty města), kterou si viník oblékal ne pro výstrahu, nýbrž pro almužnu a smilování. Vybíral do misky - připoután a takto oblečen - na mši, kterou už zítra budou sloužit za jeho duši v kostele sv. Barbory.
Rosin se usadí na plošině schůdek, položí si krabici na kolena a na jejím víku kartičku doplní. Má k tomu účelu s sebou ostře ořezanou, tvrdou rýsovací tužku, to aby při své tloušťce nemusel pokaždé dolů - je mu šedesát sedm let a po těch schůdkách se našplhal! V jistém smyslu by se dalo tvrdit, napíše na kartu pod záznam o Salomyně Trubačové, že onen kruh představoval imago mentalis, duchovní obraz, symbol duše. Jejich, ale i naší (?). Proto byl delikvent připoutáván ke kruhu (kolik jiných způsobů bylo opomenuto!), aby i tváří v tvář smrti, potupné a zmimořádnělé, si mohl v prostoru ohraničit bod, který navrací rovnováhu, neboť musí být nejdříve vymezen, obepsán, potom uchopen a nakonec přenesen do duše, aby i ona mohla být přenesena k vyššímu středu všeho dění. Ale ten kruh je i OUROBOROS (οὐροβόρος), neboli had, který se zakousl do svého ocasu a požírá, podoben kruhu, sám sebe. Také on uzavřel, zamkl prostor, utonul v něm. A konečně sám sv. Václav, náš věčný král, rex perpetuus, jediný vladař této země k marné zlobě všech časných králů, konečně i on se drží kruhu na chrámových dveřích, neboť musí zjednat oporu svému království, opouští-li je, zatímco malefici occiderunt eum in ecclesiae ianua. Zlotřilci obstoupili jej v bráně chrámové. A jestliže se k němu modlíme, aby nám nedal zahynout, co činíme jiného, nežli že znovu vymezujeme v sobě to, k čemu nás on již vztáhl, abychom spolu s ním spatřili korunu nebeskou, která je rovněž podobenstvím tohoto kruhu a která…
Ale zde msgre Rosin odložil krabici i kartičku, neboť přicházeli malefici komisaře Boldta, vrchní kriminální asistent Groh, tlumočník Hlawatsch a ti ozbrojení muži. Pro Chlumečáky se jezdilo v této sestavě dvěma černými oply. Rosina si odvedli v klerice, bez brýlí a breviáře; třebas žádal, nedovolili mu vzít si ty věci.
Do letohrádku jeli jedenáct minut. V malé sklepní místnosti stálo přes třicet lidí. Vzduch tak ztěžkl, že soudce Bílý a nadporučík Očko se střídali u světlíku a mávali košilí, aby se uvnitř dalo trochu dýchat. Oba dva Rosin znal, ale že soudce byl předsedou spolku pro vybudování Husova sboru, pozdravil nejdřív nadporučíka. Ten se usmál a řekl: - Je tu těsno. Někdo chtěl vědět, kdy skončí stanné právo, a někdo, ne Rosin, odpověděl, že v nebi.
Potom naslouchali stloukání křížů. Komisařův šofér Rüthel to měl v úvazku a sám to vymyslel: dvě prkna podélně vedle sebe až do velikosti člověka přepažená dvěma menšími. Nejdřív se k tomu přivazovalo a pak se na tom, jako na nosítkách, jezdilo do hrádeckého krematoria, kde už měli rozkaz vždy na 19.00 vytopit pece.
- Ani se neproslýchá, promluvil soudce Bílý na msgre Rosina - jestli Cucelli porazil Asbótha?
- Lituji, řekl děkan, nevím. Mrzelo ho, že nemůže poskytnout alespoň tuto útěchu, když jiná nebyla povolená a vlastně ani možná. Jak také v tomto mrňavém, přecpaném sklepě a v tak krátkém čase mezi příchodem a odchodem. Koneckonců někoho uklidňuje myšlenka na turnaj GENUA 42 a JUDr. Bílý nepředsedá jen husovskému spolku, nýbrž i Lawn Tennis Clubu. Na kurtech L.T.C. doktora sebrali a odvedli si ho v bílých šortkách a v bílé košili s monogramem od fy Vašata. Nejspíš si aspoň chce, když už mu musí být jasné, že nepřekročí svých čtyřiatřicet let nashromážděných k dnešnímu datu, uchovat svoji ironii, o které vždycky věřil, že k jeho sportovní postavě padne nejlíp.
ITEM: vyvolávali je, tj. nadpor. Očka, msgre Rosina, JUDr. Bílého a oba Tomky, otce a syna, neboť se střílelo ve skupinách po pěti.
Oba Tomkové mhouřili oči. Mezi těly z prvního sledu ležela paní Tomková, manželka & matka.
Mužové Schupo (1 + 24) stáli v mírném polokruhu asi dvacet kroků od křížů. Nejevili zvláštní kázeň. Polovina z nich zrovna odpočívala. Stáli v hloučku a bavili se s členy uzavírací čety. Druhá půlka se řadila, avšak i zde byl útvar z pořadového hlediska (potud npor. Očko) poměrně volný. Jen přílby utažené pod bradou, jak by se dalo čekat.
Dnes střílel oberleutnant Kretzer se svou četou. Z praporu Hauptmanna Sadelera měli volno.
Na lavicích z kantiny seděli pracovníci oberlandrátu i s rodinami a dětmi, jak si to komisař Boldt přál. Seděl mezi nimi i malý Amdas, to krásné dítě. Jeho tatínek kladl na stoleček s lejstry kámen a pistoli, aby mu papíry neodnesl vítr. Ale vanulo slabě. Po čele mladého Tomka přestal stékat pot. Zavazovali mu oči, tj. on jima potom plakal do obvazu.
Očko však zavrtěl hlavou: - Nicht binden! A komisař Boldt ho pochválil ostatním. Jako voják vojáka. Doktor Bílý vnímal vanutí s úlevou, nemusel se už mačkat tak těsně k jiným tělům; byl zas bílý doktor. Přistoupili k němu s látkou na oči a on se na ně usmál, a když mu ji přivázali, řekl jim: děkuji (zu deutsch: Danke schön, s. Pavlendo). Avšak Rosinovi zakryli ptáky, na které se díval a kteří usedali zpátky do stromů nad písníkem. Věděl, že budou opět vyplašeni. ITEM: směrem k nim pravil: Buď pochválen, Pane, za naši sestru, tělesnou smrt, žádný živý člověk jí nemůže uniknout,
Bylo to místo z Písně bratra Slunce od blaženého Františka. Složil ji ke chvále a cti Boží.
Potom se střílelo.
Jiří Gruša: Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele. Atlantis, Brno 1990, s. 55-58