Kudy všudy teče hudba
Malé meditativní ohlédnutí za letošním festivalem Rudolstadt 2017. Za unikátním místem, kde lze nejen objevovat hudbu z celého světa v jejím etnickém i sociálním aspektu, ale také ji přijímat různými cestami a nechat ji působit na svou celou bytost.
Sedím v kostelní lavici a nechávám se unášet hudbou. V kněžišti evangelického kostela v Rudolstadtu právě hraje trio Yorkston-Torne-Khan: dva skotští muzikanti a jeden Ind. Mírně zesílený zvuk jejich nástrojů, kytary, kontrabasu a sarangi, se šíří do chrámových prostor. Kostel je zcela zaplněný, přízemí i dva balkóny. Lidé ani nedutají, jen tu a tam zapraskají dřevěné lavice. Zpěv skotského kytaristy, pokorný, bez tlaku, rovný, bez vibrata a dalších ozdob, skoro by se řeklo až s úctou pokládaný do prostoru, se střídá s ornamentovaným projevem jeho indického kolegy. Ten s hlasem zachází spíše jako s nástrojem, improvizuje podle momentálního pocitu, nechává tu a tam vybublat potůčky tónů bez zjevného slovního obsahu. Jedno mají oba zpěváci společné, a to pokoru, s níž své hlasy nechávají znít, bez známky touhy někoho oslovit, něco ovlivnit, prosadit se.
Křehká milostná píseň zpívaná anglicky dostává další rozměr díky jemnému předivu tónů indických houslí sarangi. Zavírám oči, prostupuje mne pocit transcendence – ocitám se v jiném světě, kde proudí myšlenky, obrazy a pocity bez zátěže každodenních starostí, bez lopotného usilování o formulaci jakéhokoli svého stanoviska. Je to svět, v němž cítím, že – napojen na jeho zdroje – bych byl schopen napsat píseň, báseň, knihu, zformulovat nejlepším způsobem své vjemy. Ale, co se stane, až ta hudba skončí? Budu se umět takto dokonale oprostit, otevřít?
Koncert v kostele končí dlouhým potleskem a šumem vycházejícího publika. Vracíme se do světa, kde svítí ostré slunce, je tam horko, může každou chvíli také pršet, a člověka napadají prozaické myšlenky: Kam se jít schovat, kde se najíst, mám ještě dost peněz na další požitky? V kolik je další koncert, který bych rád stihnul? – Zdálo by se, že návrat do „normálního“ světa znamená definitivní konec výletu do transcendence. Ale není tomu tak. Každý z nás si odnáší v nitru vzpomínku na tu situaci, na ty chvíle „jinde“. Skrze zážitky si rozšiřujeme vnitřní prostory, do nichž se můžeme vracet pro zklidnění, pro inspiraci, s nimiž můžeme svou další cestu poměřovat.
Když jsem poslouchal hudbu v kostele, uvědomil jsem si, jak na mne působí fyzicky. Cítil jsem ji od oblasti hrudi (v úrovni srdce) výše. Neměl jsem potřebu se jakkoli hnout. To zklidnění má co dělat se stavem mysli, tedy hlavy či mozku, chcete-li. Uvědomil jsem si také, jak by bylo nepatřičné, kdyby do tohoto prostoru dramaturgie zařadila hudbu rozjitřenou, s naléhavým pěveckým poselstvím, příliš kontrastní, výrazně rytmickou (s hluboce znějícími rázy). Taková energeticky výrazná a pulzující hudba se v Rudolstadtu odehrává především na velké scéně v parku. A její účinek je zcela jiný: Energie vstupuje do člověka od oblasti srdce níže, do oblasti žaludku a kyčlí. Rozhoupává jej, rozhýbává. Bouří se v něm emoce.
Mnozí lidé to nemají rádi, připadne jim to divošské, bezuzdné. Možná se této energie dokonce obávají. Jiní sem chodí právě proto, aby rozhoupali a vybili ten přetlak, co se v nich nastřádal během předchozího dlouhého všednodenního provozu: stereotypní práce, starostí, setrvalého stresu. Stejně tak je tato scéna, podobně jako velký prostor nádvoří hradu Heidecksburg, vhodná pro poselství umělců-aktivistů. Pokud mají takové sebevědomí a přesvědčivost, jako třeba americká písničkářská aktivistka Ani DiFranco, pak je účinek jejich sdělení značný a lidé na něj bezprostředně reagují – potleskem i nábojem, který si z koncertu odnášejí do dalšího života. Člověk nemusí rozumět všemu, o čem se zpívá, hudební výraz – zvláště pak natolik zvládnutý a přesvědčivý, jako má Ani – předává energii aktivního žití i bez toho.
Bohatý výběr míst, kde v Rudolstadtu „teče“ hudba, zrcadlí nejen dramaturgickou (obsahovou) pestrost, ale také možnost nasycení doslova celého člověka hudebními vibracemi. V kostelním či jiném komorním prostoru (divadlo, knihovna) je osloven člověk s přesahem do sféry mysli a směrem vzhůru, ať už to pojmenováváme jakkoli. Na ulici či malém náměstíčku se potkává člověk-posluchač s člověkem-hudebníkem způsobem „bytost s bytostí“. S působením hudby se tu pojí i přímý vliv osobnosti: gesta, slova, pohledy, vizáž. Velká scéna v parku, hlavní náměstí v centru města či rozměrné hradní nádvoří tvoří prostor, v němž amplifikovaná hudba vzdáleného interpreta (několika)tisícihlavé publikum svou hrubovlnnou i zvučnou energii stmeluje do společenství, do pospolitosti, kde zaniká prožívání jednotlivého já a nejen každý jednotlivec, ale i celé těleso se rozhýbává či uzemňuje. I to patří k člověku a je třeba si to uvědomovat. Když někdo během noční produkce klopýtl, upadl, zatočila se mu hlava, hned se objevily pomocné ruce, vytvořil se ochranný kroužek a přispěchala zdravotnická pomoc.
Rudolstadský festival je planetou hudebních Kryštofů Kolumbů, místem objevování sebe i druhých a cestou do neznámých krajin hudby. Současně je ale dokonalým vícekanálovým, širokospektrálním mediátorem, skrze nějž proudí hudba a oslovuje celého svého příjemce, celou jeho bytost.