Fejeton Kultura

Dopis příteli: O prioritách

Foto Tomáš Koloc

Náš zlínský spolupracovník a přítel píše šéfredaktorovi Kulturních novin. Pokračování volné řady. Mimo jiné zvedá otázku: Máme se k sobě chovat lidsky, teprve až demokracie zkrachuje?

Milý Jiří,

měl jsem moc práce, ale nezapomínal jsem, nicméně neodesílal:

I

Každý lán zelných hlávek, jak tituluje v devatenáctém století ukrajinský básník Taras Ševčenko společnost (society), má své priority a své černé díry, má své výkladní skříně a smradlavé dvorky, abychom to hodili na dvorek. Zatímco skoro každé liště u zpráv ČT vévodí, že Ovčáček řekl, že prezident Zeman sestavením vlády pověří vítěze podzimních parlamentních voleb, jaká novinka!, tak otvírák v Právu, coby prioritu místopředsedy dvouprocentního STANU, oznamuje lidstvu, že s třicetipětiprocentním Babišem si to spadla lžička do kafíčka, v budoucím politickém brouzdališti hrát on nebude a nebude. A říká to teď, kdy lidu tak strašně rychle teplá pivo u vody, která se sotva vleče, navíc je plná sinic a sinice prý leptají nejen neoprén, ale i ty plátky látky u bikin, nemluvě o tom, že brr jakýsi zelený sliz pak v nich! A dobroduch Trump, za něhož se považuje, dobrodružně teď kejkluje svým slovníkem nad Severní Koreou…

Můj tatínek ve stáří říkával, že čím starší, tím více let… Tímto bonmotkem se asi chce vyjádřit, že čím jsme starší, tím méně světu rozumíme. Což je i můj případ. Velice – už na pohled – se mi nelíbí režim v Severní Koreji. Ten lágrsystém, pravděpodobně. Je mi těch lidí tam líto. Nicméně má právo stát, který první užil atomovou bombu, a je vlastníkem nepřeberného množství jaderných hlavic, diktovat někomu, kdo se ze svého pohledu brání, jaký má mít zbrojní arzenál? Má právo jiný stát, který nepodepsal smlouvu o šíření jaderných zbraní a je v podezření, že vlastní kolem devadesáti jaderných hlavic, šikanovat stát (Írán, tuším), který o tu jedinou bombu usiluje, aby se našemu světu mohl stejně drze podívat do očí, jakož i my činíme našim viníkům?

Jiná odbočka už dříve v mých textech k nahlédnutí: Coby student ekonomie (Václava Klause neznámý spolužák) jsem se kdysi na semináři marxismu-leninismu snažil lektorovi dokázat, že přece musí existovat nějaká objektivní pravda, viděná nějakým objektivním okem; načež on se mně snažil přesvědčit, že žádná taková neexistuje, jen třídní. Nepřesvědčil mě. A nepřesvědčuje mě ani současný jako by ryze kapitalistický náhled na ten „pravdy troud“: pravda je to, co mně vyhovuje.

Zatímco se u nás celý srpen řešily světodějné záležitosti, jakože Babiš a jakože Faltýnek, Japonci na svých televizních stanicích věnovali veliký prostor vzpomínkám na Hirošimu a Nagasaki. V jednom z pořadů vystupoval i vnuk Johna Herseye, amerického spisovatele, který už v roce 1946 napsal knihu Hirošima, která jako celek a příklad new journalismu vyšla tehdy v jediném vydání časopisu Time a vzbudila obrovský rozruch. U nás ji přeložili a vydali hned v roce 1947 a já jsem ji četl teprve včera.

Princip knihy je jednoduchý. John Hersey přijel a vyzpovídal šest katastrofu přeživších lidí a doplnil několika technickými údaji a čísly. Přičemž patosu se vyhýbal jak onen pověstný příslušník podsvětí těm dvěma přímkám, co jsou k sobě tak protivné… Promiň. Nicméně když čteš, že Příbuzní identifikovali mrtvé, ležící v okolí nemocnice, většinou už prvního dne. Druhého dne již od rána všem pacientům, jakmile bylo zřejmé, že umírají, byl připichován na oděv lístek se jménem. Nosiči mrtvol vynášeli těla na volné prostranství před nemocnicí, položili je na hranici z dřevěných částí zbořených domů, spálili je, vložili po hrstce popele do obálek, původně určených pro vyvolané Roentgenové desky, označili obálky jmény zemřelých a skládali je, úhledně a uctivě, jednu na druhou, v místnosti ústřední kanceláře nemocnice. Za několik dní obálky pokryly celou jednu stěnu této improvisované hrobky.“, přebíhá ti mráz po těle.

II

Vidíš, a máme babí září, a nic se nezměnilo. Komentátoři kdejakých novin jako by trpěli nějakým mozkovým svrabem a skoro ničím jiným nás nekrmí, omlouvám se, než tím, co naškrábou. A Babiš a Babiš a Babiš jako to kdysi tak otravné Leninovo heslo o tom učení, že jo… I můj jeden velmi sečtělý přítel prohlásil nedávno, že si nedovede představit, že by někdy šel na zteč s heslem za Zemana, za Babiše, tak jako naši vojáci

kdysi šli do boje za prezidenta Osvoboditele, či prezidenta Budovatele. Upřímně řečeno, ani já si to nedovedu představit. Jenže…

Dostal se mi do rukou Almanach Dachau – vzpomínání kamarádů a bratrů, jak se v tom obsáhlém sborníku „absolventi“ známého koncentračního tábora poblíž Mnichova titulují. Četl jsem jedním dechem. Nejenom o zvěrstvech, ale i o neskutečných projevech lidskosti a solidarity, které se tam v těch strašných poměrech vyskytly. V „našich“ barácích se prý nikdo neptal na „heftlingovu“ politickou příslušnost. Hlavním měřítkem byl pouze charakter dotyčného a jeho protifašistický postoj…

Poté, co byl tábor 29. dubna 1945 Američany osvobozen, museli čeští vězni projít karanténou a první transport 40 amerických nákladních aut (na každém 20–25 osvobozených) vyrazil směr Cheb 20. května… Už během karantény a čekání na transporty dostali se někteří k novinám. A byli zděšeni: „Nelíbí se nám však znovuvytváření politických stran. Nelíbí se nám stranická agitace hned v prvních číslech vydávaných novin. Víme předem, že to národu jako celku nepřinese nic dobrého. Jsme ochotni se smířit s tím, že politické strany jsou dovoleny pro radost našich tatíků, kteří v politické džungli vyrostli a nic lepšího si nedovedou vymyslet ani představit. Oni si v tom hezky vyhrají. Avšak my, mladá generace a veškerá naše mládež, která právě pocítila plody „tatíkovské“ politiky na svém těle, se rozštěpit nedáme! Nedáme se zlákat sliby, ani lákavými hesly v žádných stranických novinách… Nový sociálně spravedlivý stát může vytvořiti jenom jednota a nikdy rozkol!…“

Tehdejší náčelník Sokola, pětasedmdesátiletý Josef Truhlář, který prožil v Dachau 5 let, byl požádán, jelikož nejstarší, aby pak na hranicích promluvil. Odmítl a doporučil, aby až na ně dorazí, zastavili a: „a ve všech autech se vstává a brzo celý náš transport, na 900 lidí, zpívá ’Kde domov můj‘… Všichni slzíme, pláčeme…“. Nechci přepisovat ta prostá slova Josefa Truhláře, nechci jim ublížit… Vlast je dnes nekorektní slovo, státní standarta vhodná tak akorát pro hepenink*), česká vlajka se používá jako „lepka“ přes bilbord*) a čeština se dá dnes přifouknout jakýmkoli anglickým výrazem a nikomu to nevadí.

Když si tedy v Almanachu Dachau přečteš, že když umřel Jaroslav Šimsa, Masarykův knihovník, redaktor Křesťanské revue, sociální demokrat, a

vynikající člověk, spoluvězni odlili jeho posmrtnou masku a „českobratrský farář a absolvovaný medik politický vězeň B. O. vyjmul ze Šimsovy tělesné schránky potajmu srdce, které konzervoval v jedné plechovce“, aby vše i s kapesním nožem, pouzdrem na brýle, s táborovým potvrzením, že smí nosit vlastní boty, malým vydáním Kralické bible atd. předali po válce jeho manželce, běhá ti lidské teplo po zádech.

Básník Vladimír Holan kdysi napsal: neopájí, co nebylo lisováno.

Velice nadnesená až nadmutá otázka: Máme se k sobě chovat lidsky, teprve až demokracie zkrachuje?

Někdy se mi zdá, jako by se dělil svět na ty s lokty běžnými, a na ty, kteří je mají zakrslé. Na normální jedince – a na snivce, snílky, smolaře, zadlužené, gamblery, některé básníky, svobodné matky, ty, co místo k volbám jezdí v chatu mou nad Sázavou… Na ty, co jsou rychlí, a na ty pomalé, jimž se rychlost zajídá, kteří nechtějí auto, ani internet, a mobil když už, tak nanejvýš tlačítkový. Na to normální zlo a na to nenormální dobro? Poněkud kacířská věta, že jo…

Na japonské stanici NHK nedávno předváděli dědu, který se těsně před shozem atomové pumy na Hirošimu oženil a jeho mladá žena při tom, nebo těsně poté na následky radiace, neumím tak dobře anglicky, zemřela. Loni, když byl v Hirošimě na návštěvě nositel Nobelovy ceny míru Barack Obama, a coby první americký prezident se Japoncům omluvil, byl ten děda, jako jeden z mála ještě žijících svědků, té omluvě přítomen. A pak šel a ukazoval své ženě na hřbitově noviny, kde byl s panem Obamou vyfotografován. A chlubil se jí, že mu prezident Obama slíbil totéž, co slíbil při své návštěvě Prahy…, kde mimo jiné slíbil, že bude usilovat o lepší vztahy s Ruskem.

Ten dokument s japonským dědou skončil (po asijsku?) dost naturalisticky: když se vrátil po setkání s Obamou a ze schůzky s ženou na hřbitově domů, chtěl si spočnout…, no a jak se tak vysvlékal z košile, kamera byla nenechavá a zabrala i tu strašlivou díru v pánvi, kterou tam měl zřejmě od 6. srpna 1945…

…………

*)Prosil bych o zachování těch zmršenin, ostatně běžný „fotbal“ jako by jim z oka vypadl.