Obživlosti: Svoboda a demokracie
Co mi to ti Katalánci připomínají? Proč chtějí něco, co vlastně nepotřebují? Proč jim nestačí to, co mají? A proč se diví, že jsou se svou touhou po svobodě a demokracii uprostřed Evropy pyšnící se svobodou a demokracií tak beznadějně sami?
Dvakrát v životě jsem zažil tu atmosféru společně sdíleného optimizmu, kdy se lidé oddávají iluzi, že zvolili svobodu, a protože tak učinili spontánně sami, že tím pádem zvolili z jedné vody na čisto i demokracii. Poprvé to bylo v roce 68, kdy jsme se tady v zemi uprostřed socialistického bloku rozhodli pro lepší socialismus, svůj, s lidskou tváří. Jako když se Katalánci uprostřed liberálně demokratické Evropy rozhodli pro lepší liberální demokracii, tu svou, a chtějí být Evropany katalánskými, nikoli španělskými.
Podruhé jsem sledoval tu kolektivní euforii ze svobody v listopadu 89. Podle španělské logiky to byla jasná protiústavní vzpoura, neboť nerespektovala ústavou zaručenou vedoucí úlohu komunistické strany. Však také to, jak jsme snadno porazili komunisty, bylo velice podezřelé. Lidi oslavující svobodu tehdy nenapadlo ani ve snu, že se jim komunisti pomstí zavedením kapitalismu, čímž všem, kteří touží po lepším, důstojnějším světě (po svobodě a demokracii), na dalších dvacet let, jak to říct slušně, zavřou hubu.
Když sleduji, jak politici všech zemí Evropy jednotně odmítají uznat právo mých Katalánců na sebeurčení, svobodu a demokracii, jsem spíše vzteklý než smutný. Potvrzuje se mi podezření, že synonyma politiky jsou pokrytectví, vypočítavost, zištnost, chamtivost, a že v dnešní EU už jde jen o moc a o peníze, nikoli o svobodu a demokracii. Nemám ale pocit, že se svět nějak zásadně mění. Katalánci se stáváme zřídka, vzácně, právě jenom dvakrát za život, jinak nám jde po celou dobu o ty peníze.
To, čemu se odmala učíme a v čem se celý život zdokonalujeme, je schopnost obstát v daných poměrech, porozumět světu jaký je a uspět v rámci platných pravidel a nastavených mantinelů. Když už lidé daná pravidla a mantinely poslušně akceptují příliš dlouho, nedá se v takové realitě vydržet. Možná je to proto, že poslušnost je jen jiné slovo pro nesvobodu. Odjakživa se ví, že forma ubíjí a duch oživuje. A protože čeho je moc, toho je příliš, v každé generaci dozraje přesvědčení, že místo snahy uspět v daných poměrech je na čase tyto poměry rozvrátit a změnit.
Katalánci se dočkali své Republiky a budou na ni do smrti hrdí, i když jim nevydrží déle než několik dní. Pokud jde o EU, ta se v katalánském zrcadle už může pouze stydět, i když tady ještě dlouho, neboť právem silnějšího bude pokrytecky žvanit o svobodě a demokracii.