Jeden muž, tentokrát mimo člun
Nejen knihy, ale i jejich autoři mívají spletité osudy. Je jistě z mnoha důvodů lepší napsat jednu úspěšnou knihu než žádnou, ale nálepka „autor jediné knihy“ s sebou nese cosi tragikomického. Obzvláště, jde-li o knihu tak proslulou jako Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Přitom Jerome Klapka Jerome vydal za svůj život desítky próz, divadelních her a esejů a jak píše jeho životopisec Joseph Connolly, raději by zřejmě byl srovnáván s Dickensem, než aby snášel úděl „pouhého“ humoristy. Ve zkoušce času však z jeho díla obstálo máloco: kromě Tří mužů ve člunu (včetně jejich pokračování Tři muži na toulkách, které se zčásti odehrává i v Praze) nejspíš Lenochovy myšlenky a Malvína z Bretaně (v produkci České televize podle ní před časem dokonce vznikl filmeček, který však ničím nevybočil ze standardu televizní podívané na víkendová odpoledne) – a snad i román Všechny cesty vedou na Kalvárii, inspirovaný Jeromovou službou u sanity za první světové války. Román Paul Kelver, který si autor zřejmě cenil nejvíce, do češtiny dosud přeložen nebyl. Zvláštní místo v Jeromově tvorbě zaujímá kniha Čas mého života, která už názvem prozrazuje záměr bilancovat; byla napsána v roce 1926, těsně před autorovou smrtí.
Jeromovy paměti pochopitelně nezpůsobily literární revoluci, ale to nejspíš nebylo ani jejich cílem. Jsou však neobyčejně živým portrétem viktoriánské doby, kdy dokonce i Londýn byl v podstatě maloměsto se všemi klady i zápory: „Vzpomínám si, že krátce po otevření hotelu Savoy byla jistá žena vykázána z jídelny kvůli tomu, že kouřila cigaretu. Navrhla, že ji típne, ale útlocit ostatních hostů utrpěl příliš silnou ránu; mělo se za to, že odpuštění by bylo pouze výrazem slabosti. Gentleman, který byl spatřen ve společnosti kouřící ženy, ztrácel reputaci.“ V jiných ohledech ovšem tehdejší společnost až tak úzkostlivá nebyla: „Když jsem byl malý kluk, na každém londýnském nároží stála hospoda. Omnibusy nejezdily na východ či na západ; jezdily od jedné hospody ke druhé. Po zavírací době jste na střízlivého člověka hleděli jako na zjevení, a běžné byly i opilé děti.“ Z knihy se dozvíme leccos překvapivého o počátcích cyklistiky, lyžování, automobilismu a dalších gentlemanských zábav, o regatách, piknicích, varieté a výletech na „kontinent“. Dozvíme se také o dalších životních osudech George a Harrise, dvou zbylých mužů z člunu, o autorově vztahu ke psům, o divadelním zákulisí, o proslulém Klubu tuláků, v němž se scházela tehdejší londýnská intelektuální elita.
Pokud jde o rodinné poměry, autorův otec byl předurčen k životní dráze duchovního, dal však přednost podnikání, mimo jiné také jako majitel dolů (nedaleko Walsallu byla podle něj pojmenována lokalita Jeromovy jámy), které však nikdy nedopadlo podle jeho představ. Navíc poměrně brzy onemocněl a zemřel, takže budoucí spisovatel zažil na vlastní kůži, jak snadno se v těch „starých dobrých časech“ mohla vážená středostavovská rodina ocitnout v existenční nouzi. Živil se všelijak, v advokátní kanceláři, jako úředník železniční společnosti i učitel, nakonec se mu však přece jen podařilo prorazit v uměleckém světě.
Kniha je pozoruhodným svědectvím o dávno minulých dobách, kdy v showbusinessu stály literatura a divadlo na vrcholku „potravního řetězce“, což přinášelo autorům pochopitelně řadu výhod, ale také neustálé starosti o to, jak se zavděčit. Jerome tak popisuje různé triky divadelních impresáriů: „Tady se hraje podle nové metody. Všichni, kromě hvězdy, musí křičet z plna hrdla. A pak říkají: ‚Ta je tak tichá a přirozená. To je ale kontrast.‘ Šikovný nápad.“ Stejně tak se upřímně svěřuje s tím, jakému pokušení je vystaven spisovatel placený podle počtu slov: „Pokaždé, když jsem při pročítání rukopisu škrtl nadbytečné přídavné jméno nebo naprosto zbytečné zájmeno, zaúpěl jsem a v duchu si řekl: ‚A další čtyři pence jsou fuč‘ – nebo pět pencí, v závislosti na aktuálním převodním kurzu. Je to zhoubný systém, který klade neúměrný tlak na muže jako živitele rodiny.“ Byla to navíc doba, kdy se na mravopočestnost dbalo mnohem úzkostlivěji než na autorský záměr: „Jones šel ještě dál, když adaptoval Ibsenův Dům pro panenky. V posledním dějství vzal Helmer podvrh na sebe, a když se snášela opona, Nora se mu vrhla do náruče s výkřikem ‚Manželi‘, a kapela hrála ‚Charlie je můj miláček‘. Bylo to poprvé, kdy byl Ibsen uveden před britským publikem. První verdikt, který byl nad Ibsenem v Londýně vynesen, zněl: ‚Okouzlující autor‘.“ Jerome si zkusil také roli vydavatele, jeho časopisy The Idler a To-Day však nakonec finančně zruinovaly soudy pro urážku na cti.
Jerome nám přibližuje osobnosti, které známe už jen jako hesla v encyklopediích, jako A. C. Doyle, G. B. Shaw nebo J. M. Barrie – ale také autory neprávem pozapomenuté, například Israela Zangwilla. Uvádí o nich řadu anekdot, většinou dost dobromyslných na to, aby byly frivolní. Vůbec je dosti upovídaný, ale ne tak, aby to začalo být protivné. Nezapře určitý sklon ke snobismu, když neustále dává na odiv, s kým vším se v životě seznámil a kam všude se dostal. Jeho zápisky z cest po Evropě i USA však mají své kouzlo, autor dokáže v hutné zkratce vystihnout mentalitu a životní styl různých národů.
Jako nenajdeme v Jeromových knihách nic dionýsovsky temného, tak zřejmě nic takového nepoznamenalo ani jeho soukromý život. Byl každým coulem anglický gentleman, jak si ho Neangličané rádi představují (navzdory exotickému prostřednímu jménu, které prý dostal po maďarském revolucionáři György Klapkovi – původně znělo Clapp a podle spisovatele samého bylo vikingského původu). Noblesní, diskrétní, s humorem tak suchým, až člověk váhá, zda by se případným smíchem nedopustil nějakého faux pas. Viktoriánskou společnost s jejími sebeklamy sice neustále ironizuje, ale nikdy nepřekročí hranici, za kterou by se dal označit jako nelaskavý. Ne že by věci lakoval na růžovo, jen se nad nimi snaží nepropadat hned zoufalství. Své spisovatelství bere v první řadě jako živnost, snaží se zákazníka pobavit a v mezích možností i poučit, nikoli otrávit.
Občas autor nezapře svého otce kazatele, velmi rád se vyjadřuje k obecným společenským otázkám: „Vzdělání je tou nejdůležitější věcí na světě, a také tou nejhůře řízenou a zařízenou, což má za následek, že lidské pokolení nadále trpí nízkou inteligencí (…) To, co se chlapec naučí za šest let ve škole, by se s pomocí inteligentního knihkupce mohl doma naučit za šest měsíců.“ Celou kapitolu věnuje svému pohledu na náboženství, a zde si rozhodně nepočíná jako pouhý povrchní humorista: „Vysvětlení našeho zrození a smrti je bezpochyby takové, že člověk by měl odžít svůj život tak, aby až ho opustí, byl lépe uzpůsoben službě Boží.“ (Ostatně i ve Třech mužích ve člunu leckterého čtenáře zarazí množství filozofujících odboček…)
Ačkoli v mnoha ohledech pravý Brit, leckdy dokáže být značně ironický vůči britskému imperialismu a zejména vůči tomu, jak bezmyšlenkovitě ho „slušná společnost“ přijímá jako samozřejmost: „V projevu v Klubu tuláků jsem nadnesl, že Bůh, z nějakého svého neobjasněného důvodu, stvořil dokonce i Búry, a následujícího rána mne tisk pranýřoval za rouhání.“ S rozhořčením popisuje hrůzy amerického rasismu (na počátku 20. století bylo lynčování černochů na americkém Jihu spíše sportem než imitací soudu): „Pro demokrata je Amerika Velké zklamání. (…) Každý člověk v Americe má možnost říkat, co má na srdci, pokud bude křičet s davem.“ A znechucení v něm vyvolává stupidní a nemravná válečná propaganda, líčící protivníka jako národ od přírody veskrze zkažený: „Tak jak jsem znal a nenáviděl německou vojenskou mašinérii, tak jsem znal, a nemohl se přimět nenávidět, německý lid. Mezi těmito lidmi jsme žili dlouhá léta. Věděl jsem, že jsou prostí, laskaví a dobrosrdeční. Krutost vůči zvířatům je v Německu téměř neznámý pojem. Ještě vzácnější je krutost vůči ženám a dětem. Německé kriminální statistiky vyznívají lépe než ty naše.“
Jerome si uvědomuje, jak ošidný je žánr autobiografie. „Zastával jsem názor – a zastávám ho i nadále –, že opravdu dobrou knihu by mohl napsat člověk s dostatečnou odvahou věrně a bez výhrad zachytit vše, co si doopravdy myslí, cítí a co kdy v životě udělal.“ Sám však přiznává, že by něco takového nedokázal. Všichni tak či onak přikrašlujeme, nebo zmírňujeme, když dojde na naše vlastní skutky. A Jeromova vrozená zdrženlivost mu zjevně bránila rozepsat se o různých ožehavých záležitostech (například skutečnost, že si svoji manželku vzal, když byla rozvedená a s dítětem – věc tehdy ve středostavovských kruzích těžko uvěřitelná – se dozvíme pouze z Connollyho předmluvy). Potřeba současných celebrit zviditelňovat se různými uměle vyrobenými skandály by pro něj asi byla zcela nepochopitelná.
Jistě, že v porovnání třeba se svým vrstevníkem Oscarem Wildem působí Jeromovo psaní dosti těžkopádně. Nebyl génius, ale pozemšťan, vnímavý pozorovatel své doby, lehce pobavený věčnou lidskou nedokonalostí. Nakonec literatura kromě velikánů potřebuje i poctivé pracovníky a bavit lidi je činnost nevděčná, ale nepochybně úctyhodná.
Jerome Klapka Jerome: Čas mého života. Přeložil Milan Žáček. Vyšehrad, Praha, 2017