Výlety napříč časem
Toužil jsem od mládí nakouknout nějakým čarovným okénkem do minulosti. Zvláště do té, kdy ještě v našich zemích panoval císař. Pocítit tehdejší realitu: city, tvořivost, fantazii, vnímání světa. Nakouknout do pohádky.
Lidové písničky jsou pozůstatky takového světa. Jenže, nemluví už konkrétním hlasem doby, kdy vznikaly a žily naplno mezi lidmi a nevytlačovala je z jejich úst média a byznys. Největší moravský sběratel František Sušil (1804–1868) putoval povětšinou pěšky po Moravě v době, kdy lidové písně žily pouze ústní tradicí jako součást každodenní kultury. Ale jak se do té doby dostat? Ty písně samy, zapsány na papíře (podobně jako literární díla), jsou už od bezprostředního života vzdálena – ožívají především v nás. Jistě – výběr a řazení slov jsou vkladem autorova ducha, ale přece jen – například ve zvuku (tedy v hlase) je zastoupen jeho původce „hmatatelněji“. Janáček to říkal tak: slyším hlas a vím o mluvčím vše.
Valašský primáš a významný sběratel písní Zdeněk Kašpar mi jednou vykládal, že když nastoupil v roce 1944 jako mladý učitel do Velkých Karlovic, odlehlého místa v Beskydech s velmi svébytnými tradicemi, navštěvoval stařenky kolem osmdesátky a zapisoval od nich písně. „Představ si, když jí bylo v roce 1944 osmdesát, tak se narodila roku 1864 – vyrůstala ještě v době Sušilově!“ Jej to fascinovalo. Zachycoval se v písňovém předivu utkaném v době, kdy lidové písně byly součástí kultury všedního dne. Kdy byly ještě mluvou.
Měl jsem obdobný zážitek: Při rekonstrukci fonografických záznamů lidového zpěvu z počátku 20. století jsem se skrze sběratelův popis „seznámil“ s jedním ze zpěváků, Tomášem Kúsalíkem z jihomoravských Vnorov. Pytlákem a zjevným furiantem. Chlubil se Hynku Bímovi, že míval halenu jak řešeto prostřílenou. Jistě, poslouchal jsem „pouze“ jeho hlas z roku 1911, ale skrze něj ke mně promlouval člověk, který se narodil někdy kolem roku 1850. To bylo ještě před vydáním závěrečné, největší Sušilovy sbírky.
Hlas je hlas, ale pořád to není ještě celý člověk. Voskový váleček nepoví, jestli viděl císaře, či ne. Ale jednou jsem byl opravdu blízko, užuž jsem monarchu skoro „zahlédl“. Když mi bylo asi deset let, přestěhovali jsme se do Brna, do domu, kde dožívala maminčina tetička. Ročník 1890. Pocházela ze Studené stejně jako maminka. Moc jsme spolu nemluvili, nebyla hovorná. Ale jednou nějak přišla řeč na to, že když byla malá, tak Studenou projížděl císař a celá obec se na to připravovala. Vítání, špalír. Všichni slavnostně nastrojení.
Projelo mnou náhlé vzrušení: „A viděli jste císaře? Jak vypadal?“
„Já nevím, my jsme se pořád klaněli.“
A pohádky byl konec.