Nejen o sprostých slovech ve školství
Malá polemika s textem Radima Šípa Inkluze a mizerně placení soumaři z KN 19/2018.
Radim Šíp bilancuje ve svém článku vývoj školské reformy, kterou známe pod zjednodušením označením inkluze. Konstatuje, že z inkluze se stalo sprosté slovo a uvádí důvody proč – nesplněné sliby finančního zajištění, zbrklost zavádění, nepřipravenost učitelů k přijetí filosofie nového vzdělávacího pojetí, jež v důsledku znamená posunutí hranice mezi „normálností“ a „nenormálností“ či téměř její likvidaci ve vzdělávání různě psychicky vybavených dětí.
Výsledkem je podle něj práce ve školství neúnosně administrativně zatížená, pod níž se prohýbají vykonavatelé – tedy řadoví učitelé – a doplácí na to i děti. Autor neskrývá své rozhořčení a obavy z dalšího vývoje a konstatuje, že jsme zase promarnili šanci zavést něco, co odpovídá skutečným potřebám demokratické společnosti, a zůstali jsme vězet v kazajce totalitního přístupu.
V jedné věci jistě s autorem můžu bezvýhradně souhlasit, a to, že společnost a její dějinné problémy či úkoly se vyvíjejí s časem a je nutno na to reagovat: Měnit způsob výuky a její zaměření. Ovšem uchopení problému tak, že proti sobě postavíme „osvícenou koncepci“ a „reakčně zaměřenou instituci“, je přinejmenším pochybný. Jako by správnost a smysl filosofie up-to-date demokratického školství začínala s idejí inkluzívního vzdělávání a vše ostatní byl přežitek totalitního přístupu ke školství, které má od dob rozvoje „nacionálního“ státu po komunistický socialismus tentýž úkol – a zde raději ocituji:
„Hlavním cílem školy je normalizace občana. Normalizace a s ní spojené tendence k vylučování všeho „odlišného“ vytváří jednotící homogenizující princip. (…) Instituce školy vždy sloužila jako místo všeobecného oddělování a vylučování. A takovou institucí také zůstala. Bez hlubšího zásahu do srdce této instituce jen dál replikujeme základní vzor normalizačního myšlení. Ať již jsme udělali jakékoli změny – např. na lokální úrovni zavedli Hejného metodu nebo na státní úrovni implementovali plošně inkluzi – toto srdce nás vždy zradilo a my se nakonec ocitli v trapné, nedokonalé hře na reformu. A tato hra vyvolává pouze konzervativní protireakce. Nezaútočili jsme na srdce instituce, a proto normalizace žáků zůstává hlavním, pod proměnlivým povrchem neviditelným cílem našich škol.“
Je s podivem, že se od pedagogicky poučeného autora dozvídáme následující věci, ještě je zopakuji: Hlavním cílem školy je normalizace občana. Jakoby neexistovala práce všech těch velkých osobností, které se od 19. století snažily vnést do vzdělávacího procesu poněkud širší étos – nejdříve vztažený ke kulturnímu rozvoje národa, jako životní základny, a poté emancipujícího se jednotlivce. Jakoby neexistovaly ty tisíce učitelů, na něž vděčně vzpomínají jejich žáci, kteří našli své místo v životě a něco vykonali. Na tisíce těch svému povolání oddaných, přitom vnitřně samostatných, a v neposlední řadě i bezpříkladně statečných učitelů, kteří zdárně naplňovali svou roli a pomáhali zachránit národ a svobodu jednotlivce. A takoví jsou ve školství i dnes, o tom nepochybuji.
Nevím, zdali dnešní ideologové a reformátoři znají třeba pedagogické zásady, jež v praxi prosazoval český „národovec“ a celoživotní učitel Josef Úlehla (otec pozdějšího známého biologa a národopisce Vladimíra Úlehly) za svého pobytu ještě ve Vídni (1911–1918) ve své vizi československé školy: Vzdělávací postup má probíhat formou samoučení a vykonaná práce má být zdrojem radosti. Místo donucovacích metod je třeba využívat přirozené zvídavosti žáků a je třeba je vést je k samostatnému řešení problémů. Osnovy a rozvrh hodin by měly být flexibilní. Rozdíly mezi žáky je nutno respektovat. A mohl bych ještě dlouze pokračovat.
Radim Šíp mluví o učitelích jako o trpných naplňovatelích jakéhosi normalizačního zadání a v podstatě rigidně nastavených brzdách „osvíceného“ reformního procesu:
„Jak chcete přimět paní učitelku k tomu, aby ocenila odlišnost, aby společně se žáky pracovala na atmosféře uznání a ocenění odlišnosti. Jak ji k tomu chcete přimět, když byla vychovávána a podporována v jediné víře. Že jejím hlavním a vlastně jediným úkolem je naučit děti – nejlépe všechny – ovládnout do konce třetí třídy malou násobilku? Všechny komplikace, které tomuto cíli klade odlišnost – komplikace fyzické, jazykové, sociální, kulturní, intelektuální odlišnosti, jsou zákonitě předem vnímány jako ohrožení. A paní učitelka byla k takovému úkolu odjakživa vedena.“
Autor těchto řádků má obavy, že když se nepodaří prosadit hluboké strukturální změny ve školství, tak je ohrožena i sama demokracie ve své podstatě a doplatíme na to – nastoupí populisté, využívající „strach z odlišného“ a vrátíme se zpět k totalitě. Proto je potřeba „změnit myšlení“ lidí (tento obrat jsem užil záměrně, i když v textu explicitně užit není – ale jako by tam byl, a známe jej už desítky let…). Obávám se, že k takovému vývoji spíše povede tento silový ideologický postup, který je ve svém nejhlubším základě v podstatě také totalitní a normalizační.
Škola totiž – a to ani ta dnešní, ani ta socialistická – neplní pouze zadání vycházející z něčí touhy ovládat a formovat lidi a učit je pouze nějaké nařízené poznatky. I ta učitelka ve třetí třídě neučí děti pouze násobilku, ale vede je k tomu, aby spolu fungovaly v kolektivu, aby vnímaly hodnoty, na nichž lze postavit spolupráci, koexistenci a další životní perspektivu. Redukovat roli učitele a školy takovýmto způsobem mi připadá až neetické – a především neperspektivní. Ti lidé, kteří dávají do své práce své srdce, nebudou nadšeně naslouchat takové povýšené a zjednodušené dikci. Proč by také měli?
Toto píšu u vědomí, že autora znám a vím, o něm, že jej tyto otázky niterně a upřímně tíží a že není žádným profesním konjukturalistou. Právě proto by se mohl pokusit na věc podívat ještě z jiné strany. Národ, sdílené hodnoty ani násobilka, která je užitečná pro všechny, nejsou sprostá slova.