Fejeton Kultura

Studánka

Foto Jiří Plocek

Včera jsem šel na výběrové řízení do knihovny, a protože jsem chtěl jejímu vedení dokázat, že jsem se znal s člověkem, který ji tím, že jí po smrti odkázal svou osobní knihovnu, vlastně založil (jmenoval se profesor Vrána a býval rektorem českého kněžského semináře v Římě), vysypal jsem na zem krabici se svou celoživotní korespondencí a jal jsem se dávat dohromady jeho dopisy. Dopisy jsem našel, ale od té doby sedím jako Lotova žena, která se ohlédla za svým životem a zkameněla. Koupil jsem si sadu igelitových pytlíků a štítků, do nichž dopisy třídím dle odesílatelů, a mezi tím se občas začtu. Je to zvláštní zkušenost a začínám chápat Günthera Grasse, který své životní vzpomínky nazval Loupání cibule. Začíná to nenápadně, dopisy, které jsou podepsané velkými jmény Brodský, Krejčík a Vašinka. Do chvíle, než na mě vypadla z obálky, jsem o sobě vůbec nevěděl, že jsem si kdysi vyžádal fotografii svého domácího i s podpisem ("Svatopluk Beneš"), a taky jsem úplně zapomněl, že jsme si kdy vyměnili dopis s Vladimírem Páralem. Překvapilo mě, jak mnoho dopisů a pohlednic, z nichž jsem se učil, jsem zcela bez svého přičinění dostal od jistého A. J. Liehma, monopolního překladatele do češtiny a osobního přítele J.-P. Sartra a jednoho z porodníků čs. filmového zázraku 60. let, nebo od Jiřího Hermacha, pravděpodobně prvního porodníka Pražského jara 1968 (začal ho rodit už ve druhé polovině 50. let, když v nebezpečí uvěznění jako docent filosofie začal okres po okrese objíždět stranické sekretariáty a přednášet jim o Marxově eseji Svrchované nebezpečí kasárenského komunismu). Při čtení nevyřízených proseb o otištění literárních pokusů by člověk byl rád, že všechny dopisy v bedně jsou už nejméně deset let staré (tehdy se obecně přestaly psát dopisy), kdyby na něj stejná agenda nečíhala v mailech a SMS. Po těchto svrchních vrstvách cibule ale přijdou na řadu vrstvy další a tam už oční spojivky mají co dělat, aby se udržely suché. Z dopisů dívek je cítit naději, která byla téměř bezvýhradně zklamána. Nejtrapnější zážitek je neznámý rukopis s chybějícím podpisem, u něhož si nemůžete vzpomenout, komu jste ublížili tentokrát. S dopisy přátel je to lepší. S řadou z nich jste si pořád blízcí (tohle mi opravdu ve svých čtrnácti napsal ten dnešní důstojný redaktor ČT?), ale dobrá polovina z nich vám zmizela ve světě a zůstal po nich stejný pocit viny jako po těch prvních (opravdu jsem jí/mu to musel říct/napsat?). Jan Skácel výletům toho druhu říkal pití ze studánky plné krve. Dají se vydržet jen proto, že mezi tou horou bolesti, kterou jste způsobil, je i jedna pestře pomalovaná obálka z jednoho týdne, který se zakončoval tím, že jsme si my, co jsme se tam zrychleně poznali, navzájem do obálek vložili zprávy o tom nejkrásnějším, co na druhých vidíme. A taky svazeček dopisů od jedné anglikánské jeptišky, která vás jednou viděla v autobuse mezi Chepstow a Monmouthem brečet a pak vám i po návratu domů ještě mnoho let psala a každý dopis ukončila slovy: „Bude to dobré, modlím se za tebe…“

Čím skončit? Radostí. Vzkazem z věčnosti, nalezeným dopisem, o kterém jsem si léta myslel, že už je ztracen. Stojí v něm věty, podle kterých jsem se řídil a které jsem často neuměle citoval těm, kdo chtěli radu ode mě:

„Ptáte se, jsou-li Vaše verše dobré. Ptáte se mne. Ptal jste se předtím jiných. Posíláte je do časopisů. Srovnáváte je s jinými básněmi a znepokojujete se, když jisté redakce odmítají Vaše pokusy. Nuže (protože jste mi dovolil poradit Vám), prosím Vás, zanechte toho všeho. Díváte se vně a to byste především neměl nyní činit. Nikdo Vám nemůže radit ani pomoci, nikdo. Je jen jediný prostředek: ponořte se v sebe. Vypátrejte příčinu, jež Vám velí psát; zkoušejte, rozprostírá-li své kořeny v nejhlubším místě Vašeho srdce, přiznejte si, zda byste musil umřít, kdyby Vám bylo zakázáno psát. Toto především: ptejte se sebe v nejtišší hodně své noci: musím psát? Dolujte v sobě po hluboké odpovědi. A kdyby tato zněla přisvědčivě, potkáte-li se se silným a jednoduchým ‚musím‘ na svou vážnou otázku, pak postavte svůj život podle této nutnosti; Váš život až do své nejlhostejnější a nejnepatrnější hodiny musí být znamením a vysvědčením toho tlaku.

To Vám ze srdce přeje

M. Horníček, Praha 10, Hradešínská 70, 20. 1. 1997“