KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

24. DUBNA: JIŘÍ SE NESÚDÍ

Doprovodný obrázek k tomuto článku jsem vyfotil před třemi lety na katedrále v Basileji, ale snad proto, že nejsem kmotřenec svatého Jiří, dlouho jsem ho ve svých digitálních registrech (česky lejstrech) nemohl najít. Být Jiřím, takovou dobu by mi to nezabralo. Svatý Jiří, to je totiž zcela jiný formát než neuspořádaný a váhavý svatý Tomáš. Jiří znamená řecky rolník – a to ne náhodou. Sedí na této zemi pevně jako na koni – a z této pozice je schopen kdykoli zkrotit draka svých negativních vlastností, smutku, tělesnosti i nepříznivých vnějších podmínek. Ačkoli to Jiří v životě vůbec nemá lehké, tato primární konstelace z něj dělá archetyp, který chce mít za patrona skoro každý: Řecko, Anglie, Gruzie, Srbsko, Černá Hora, Etiopie, Kanada, Katalánsko, Georgie americká i antarktická, armády všech křesťanských zemí – i skauti. Je vžito, že kdo se zaštítí Jiřím, ten na tom nemůže prodělat. Demonstruji na praktickém příkladu:

Do té mnou výše vyfocené katedrály s Jiřím na ochozu vyrazilo v roce 1433 osamělé husitské poselstvo, na které Basilejští plivali a vykřikovali: „Proklatí Češi, skončíte jako Hus!“ Husiti tam ale měli poslání: chtěli na koncilu pro Čechy dohodnout takzvaná kompaktáta, body, v nichž katolická církev uzná, co husité vybojovali: kázat bez schválených osnov, přijímat podobojí, „znárodnit“ církev a zrušit „kněžskou imunitu“ před zákonem. Byl to boj, papež se bránil, ale po tříletém hádání jim kompaktáta uznal, a právě na základě této dohody o dvacet let později stvrdil volbu prvního nekatolického krále v dějinách, Jiřího z Poděbrad. Sto let nato už basilejští protestanti shodili zdejšího biskupa do Rýna a katedrálu si zabrali pro sebe – a za 580 let byl papežem zvolen Argentinec Jiří Bergoglio (papež František), který většinu z oněch věcí začal prosazovat i v církvi katolické.

27. DUBNA: JAROSLAV "Z MYSTIFICIE"

Jaroslav Hašek ve 4. čtvrtém díle slavného románu, v kapitole Švejk v transportu ruských zajatců, píše: „Ruský zajatec, kterému to Švejk vyprávěl, díval se na něho s plným porozuměním, že z celé řeči nerozumí ani slova. ‚Ne ponymat, já krymsky tatárin, Allah achper.‘ Tatar sedl si, zkříživ nohy, na zem, složiv ruce na hruď, začal se modlit: ‚Allah achper – Allah achper – bezmila – arachman – arachim – málinkin mustafír.‘ ‚Tak ty seš tedy Tatar,‘ soustrastně řekl Švejk, ‚ty jsi se vydařil. Pak mně máš rozumět a já tobě, když seš Tatar. Hm – znáš Jaroslava ze Šternberka? To jméno neznáš, ty kluku tatarská? Ten vám natřel prdel pod Hostýnem. To ste vod nás jeli, vy kluci tatarský, z Moravy svinským krokem. Patrně vás ve vašich čítankách neučejí, jako nás to učívali. Znáš hostýnskou Panenku Marii?

To se ví, že neznáš – ta byla taky při tom, však voni vás, kluky tatarský, tady v zajetí pokřtějí.‘“

Jaroslav ze Šternberka v roce 1241 údajně velel vojsku, které vyhnalo z území našeho státu dosud nejrozlehlejší souvislý státní útvar světových dějin, Džingschánovu říši, která v době bitvy sahala až do Koreje. Vojsko i vítězná bitva u Olomouce byly realitou. Legendou byla pověst o Panně Marii Hostýnské, která bouří donutila Tatary k ústupu (tato událost dala vzniknout poutnímu místu Svatý Hostýn) – a také sám Jaroslav ze Šternberka. Toho si vymysleli středověcí kronikáři a největší popularitu mu obstarala báseň „Jaroslav“ ze zfalšovaného Rukopisu královédvorského. Jméno Jaroslav se v českých zemích začalo více udílet synům až za národního obrození, konkrétně po „nálezu“ RKD.

S touto jmennou synchronicitou lze spojit vztah řady pozdějších kmotřenců bájného bojovníka k mystifikaci: Není jistě náhoda, že druhý olbřímí vymyšlený velikán našich dějin je také Jára. Není ale sám; byl předejit i následován pestrou paletou mystifikátorů Jaroslavů: od Jaroslava Haška, který si v časopise Svět zvířat vymýšlel neexistující zvířata (a do administrativy mladého sovětského Ruska byl přijat na základě umně vymyšlené legendy o tom, že je absolventem Diplomatické akademie ve Vídni), až po Jaroslava Duška, který spolu s mexickým spisovatelem Miguelem Ruizem prakticky sám vytvořil legendu o národě Toltéků, kteří ve skutečnosti žili v 10.–12. století a z jejich kultury, která neznala písmo, se do dnešních dnů nedochovaly žádné historické památky. Ale jak říkával velký český scenárista a dramatik Jaroslav Dietl: „Koho zajímá pravda? Příběhy povznáší!“

16. KVĚTNA A 6. ČERVENCE: JAN Z POMUKU A JAN Z HUSINCE

Za 2000 let bylo svatořečeno asi 10 tisíc svatých. Proto je jich od každého jména celá řada. V církevním kalendáři každé země jsou zdůrazněni jen ti, kteří mají na tuto zemi vazbu: přesto je konkrétně v českém katolickém kalendáři celkem 33 svátků různých svatých Janů. Díky tomu, že sekulární svátek Jana je u nás na Jana Křtitele, jsou čeští Janové (často aniž o tom sami vědí) většinou Křtitelé. Jsou ale i jiní svatí Janové, třeba svatý Jan Evangelista (Ježíšův apoštol, který napsal evangelium, po němž byl pojmenován například Jan Evangelista Purkyně). Pro český region jsou pak důležití zejména Svatý Jan pod Skalou, poustevník z lužického knížecího rodu, který učil víře první česká knížata, a zmíněný svatý Jan Nepomucký, jehož jméno nesl například rakouský komediální dramatik Jan Nepomuk Nestroy, zakladatel českého kočovného divadla Jan Nepomuk Štěpánek (děd herce Zdeňka Štěpánka) a šéfredaktor Britských listů Jan Nepomuk Čulík. Mezi dalšími svými jmény pak byli či jsou tímto světcem zaštítěni například rakouský absolutistický premiér Klemens Metternich, malíř Pablo Picasso nebo politik Karel Schwarzenberg. Svátky dalších význačných Janů, jako byli Jan Hus či Jan Kalvín, mají ale ve svých kalendářích i protestantské církve – a není divu, že svátek Jana Husa (který je mimochodem pro církev pravoslavnou a starokatolickou také světcem) z nich pronikl i do občanského kalendáře.

Příběhy Jana Nepomuckého (původně „Jana z Pomuku“) a Jana Husa (původně „Jana z Husince“) se (ve smyslu opačných polarit) natolik doplňují, že kdyby zaujaly Miroslava Černého, určitě by o nich mohl napsat nový text ve stylu písně Sto let:

- Ač Nepomucký byl o generaci starší, znali se. Oba žili za vlády Václava IV., oba byli z chudých českých venkovských rodin a oba se stali kněžími.

- První z nich se stal generálním vikářem (zástupcem arcibiskupa), druhý rektorem Karlovy univerzity.

- První byl zpovědníkem královny Žofie, druhý jejím oblíbencem.

- První se zasazoval o udržení autonomie církve na státu, druhý (i za pomoci státní autority) o očištění morálky církve

- První byl perzekvován za své mlčení, druhý za svou výřečnost.

- Smrt jednoho je spojena s vodou (ale byl pohřben do země), smrt druhého je spojena s ohněm (ale jeho popel byl vhozen do vody).

- Oba se stali předměty kultu. Ten první, ač starší, ale později, a to z především proto, aby v Českých zemích přebil kult toho druhého.

- Oba kulty se rozšířily do celého světa. Nepomuckého (na základě dějinných spojení, o nichž jsme už psali zde a zde) uctívá především španělsky mluvící svět. U nás najdete sochu Jana N. na každém druhém starém mostě, ve Španělsku a v hispánském světě navíc u každé druhé fontány či veřejného pítka (a v Latinské Americe najdete i řadu obcí jménem Nepomuk). Jana H. jako prvního reformátora a inspirátora protestantismu uctívá především svět anglicky mluvící. V řadě reformovaných církví se začíná mše písní o jeho smrti. Patrně právem; rakouský filosof Rudolf Steiner tvrdil, že s Husovou smrtí nastala ve světě nová dějinná perioda, již nazval "vědomá epocha německo-anglosaská". 

Bonbónek na konec: Pokud chcete dva současníky; katolického a protestantského světce, které jejich následovníci postavili proti sobě, vidět in natura, dojeďte si královéhradeckým trolejbusem číslo 7 na zastávku Husův pomník. Čelem k soše Jana Nepomuckého z roku 1860 tu od roku 1924 stojí Husova socha. Světci se ale vidět nemohou. Brání jim v tom mezi nimi stojící hlavní symbol českého dějinného smíření, hospoda jménem Na Hrázce…