Člověk jako zahradník Země
Od doby, kdy se průmyslová revoluce začala zmocňovat osudu člověka a jeho přirozeného světa, v lidech souběžně vzrůstala potřeba protiváhy. Romantika byla odpovědí na jednostrannou zátěž duše a životního prostředí tím, že objevovala majestát i vlídnou vstřícnost přírody. Homo faber (pozn.: člověk práce) v rostoucích velkoměstech začal postrádat neopotřebovaný svět klidu pro své smysly a pro duši. Kulturně vytříbeným vrstvám jej přinášeli umělci a literáti, svět práce si k němu našel přístup turistikou a chatovými osadami, sportovci horolezectvím a mládež skautingem. „Pán světa“ zatoužil po laskavé matce Zemi, aby se v jejím náručí mohl zotavovat z tíhy náročného života. Ochrana zvířat a tendence k panteistickému splynutí člověka s přírodou jako její součástí jsou další symptomy doby. Krásou krajiny se na příchozího usmívá laskavý člověk, který při jejím ztvárňování myslel na druhé. Chce se s nimi dělit, zve ke společenství v pohodě, v bratrství všech lidí a vlídné sounáležitosti se vším živým, ba se vším, co je. Podvědomě se cítíme jinak v krajině, kterou probíhají cesty v souladu s terénem, než tam, kde někdo podřizuje všechno svým záměrům a účelům. My dotváříme přírodu a ona dotváří nás.
Dnes má v problematice krajiny zásadní slovo ekologie. Příroda „dříve ohrožovala člověka proto, že nebyla spoutána a probydlena. Dnes ho ohrožuje hlavně a předně proto, že je spoutána a probydlena, a protože je sama ohrožena člověkem a jeho technologií.“ (Karel Vrána: Experiment křesťanství, Zvon, Praha, 1995, str. 20).
Od vzniku „Římského klubu“ (1968) a zejména od poplašného signálu Meadowsových „Mezí růstu“ (1972) vstoupilo lidstvo do éry ekologického zápasu o životní prostředí. Dnes je zřejmé, že při tom musíme brát v úvahu všechen život na Zemi, jeho podmínky a ohrožení. Konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru (1992) přijala strategii trvale udržitelného rozvoje jako základního směru dalšího vývoje lidstva.
Náš významný, předčasně zemřelý ekolog Josef Vavroušek tento program moudře koriguje formulí „trvale udržitelný způsob života“ (J. V., Teologické texty, 6/1993, str. 7). Pokrok, motor moderního lidstva, ukazuje svůj ideologický, nebezpečný rub v představě stále zářivějších zítřků. Neselhává tu příroda, ale člověk, který se vymkl svému řádu života: pudově touží po růstu vlastní moci do nedohledna. A současně se ozřejmilo, že náprava musí vyjít od původce ohrožení. Hlavním faktorem ekologické záchrany je člověk. Navíc je to jeho povinnost. A tím jsme se ocitli v oblasti etiky.
Závazek vůči přírodě
Během tohoto století došlo v oblasti euroamerické civilizace v souvislosti s růstem jejího bohatství a rostoucího uvolňování od přírodních daností, k důrazu jedince na vlastní já. Lícem vývoje k soběstačnosti lidského individua je jeho svobodný rozvoj. Rubem tohoto jevu je individualismus, mizení odpovědnosti za jiné („každý za své“) a za budoucnost („po nás potopa“).
V našem století se k romantickému postoji vůči přírodě přidává obava z jejího kořistného vytěžování s perspektivou ohrožení lidstva. Proto povstala ekologická hnutí a zazněla burcující hesla „Úcta k životu“, „Žít prostěji“, „Ne množství, ale kvalita“, „Užívat namísto vlastnit“ aj. Rychle se také začala rozvíjet vědecká ekologie, nutně interdisciplinární, zasahující do množství přírodovědných a humanitních oborů.
(…)
Ekologická výchova
Výchova neplní svou nejzávažnější úlohu vůči přirozenému světu, když zůstane na rovině upoutání zájmu o přírodu a cítění s ní. V současném krajním důrazu na osobní svobodu mládeže a dětí je skryto nebezpečí, že nebude položen základ mravní osobnosti ve správném období vývoje, s neblahými následky pro budoucnost jedince i lidstva. Jde přece o její budoucnost. Ale emocionálně nabuzený předvoj nestačí vyhrát boj o budoucnost. Je zapotřebí, aby rychle vyrostla nová generace s většinou uvědomělých a odhodlaných občanů světa odpovědných za něj.
Už v dětství a dospívání je třeba učinit zásadní rozhodnutí pro dobro a lásku i za cenu nějaké ztráty – s odměnou dobrého svědomí. Nedozrálá, nepevná osobnost musí být i v dospělosti donucována zachovávat aspoň viditelný řád soužití. To zdaleka nestačí na gigantický úkol přeladění lidstva na program trvale udržitelného, ne pouze materiálního rozvoje, ale vůbec života lidstva ve skromnějších parametrech a přesto zásadně šťastného. Nedovychovaný dospělý pak dokáže překonat sobectví buď výjimečně probuzením (obrácením), nebo tlakem konkrétní hrozby zvenčí, v tom případě na úrovni podlidské.
Z tohoto hlediska mají přátelé volné přírody a zahrádkáři, ale zvláště architekti krajiny myslící na budoucí obyvatele a návštěvníky, zvláštní význam v dlouhém horizontu. Krásná krajina, nesoucí pečeť inteligence spojené s laskavým citem, duši hladí, probouzí chuť k životu s jeho zápasy a ztrátami, uklidňuje zlé pocity a pročišťuje perspektivy. Člověk přijatý krajinou jakoby domů se stává více sebou, ale zároveň vrůstá do nekonečna bytí a snadněji vychází k druhým, s nimiž sdílí svět, který je odhodlán bránit.
(…)
Závěr
Ještě za mládí mých rodičů se ve škole zpívalo „Krásný hled je na ten Boží svět“. Navzdory období vandalství si česká a moravská krajina uchovala množství kapliček a křížků, jemně ladících chodce pro diskrétní přítomnost absolutní krásy. Ale rovněž komukoli, pokud neholduje modernímu barbarství – nechť prominou vysoké kultury, kdysi tak nazývané starými Řeky – a nezavírá duši před nádherou a velikostí veškerenstva, jehož je součástí, se zde otevírají tajemství nepřevoditelná na matematické formule, právnické paragrafy a bankovní konta.
Ale právě tento homo oecologicus, a pouze on, nás může vyvést ze scestí, do něhož lidstvo zavedli sebevědomí homo faber, homo oeconomicus a homo imperialis.
-------------
Nezkrácený text vyšel původně ve sborníku Tvář naší země – krajina domova (Konference o krajině), sv. 3 (Duchovní rozměr krajiny), studio JB, Praha, 2001, str. 75–78).