Téma Domov,Vzdělávání

Školství v roce 2018 znovu před křižovatkou: Vyhlašujeme anketu pro učitele

Obrázek nebo fotografie#21559

Ekonom Daniel Munich v roce 2016 shrnul tři základní problémy našeho školství zjednodušeně takto:

- Veřejné výdaje na školství jsou dlouhodobě velmi nízké.

- Většinu času musí ředitelé škol věnovat technicko-hospodářsko-byrokratickým agendám.

- Vzdělávací politiku od úrovně státu až dolů na úroveň jednotlivých škol u nás stále více komplikují odlišné a často až nesmiřitelné názory na roli školy a vhodné přístupy ke vzdělávání.


V současnosti zrekapitulovala v článku pro Hospodářské noviny pravděpodobný směr, kudy se v roce 2018 školství ubírat, Šárka Mrázová. Jí vypíchnuté okruhy jsou tyto:


- Rok 2018 bude ve školství především ve znamení rekordního rozpočtu.

- Změny se odehrají ve společném vzdělávání – inkluzi.

- Odborníci volají po modernizaci celého školského systému.


Po téměř 30 letech od konce totalitního státu jsou tyto nedávné formulace v novinách, které mají k unáhlené publicistice nejdále ze všech našich mainstreamových tiskovin, dosti neutěšeným zrcadlem dosavadního fungování ministerstva školství a všech vůdčích aktérů této oblasti. A to přes nadějné zvýšení rozpočtu na rok 2018, které dle článku činí 21 mld. korun, což je zhruba o 14 % proti předchozímu roku.

Vypadá to ale, že se konečně v roce 2018 našly prostředky, jak s některými věcmi pohnout – počínaje platy učitelů, konče doladěním reforem. Jenže dosavadní zkušenost velí zůstat velmi opatrným. Školství je velmi hlubokou dírou, do níž dlouhodobě tečou velké prostředky a zjevně nekončí vždy efektivně tam, kde by měly – jako skutečná podpora vzdělávacího procesu. Proces zavádění státních maturit je symbolickým příkladem. Podobně panují pochybnosti o inkluzi, jejíž přehodnocení se chystá nastupující ministr Plaga zahájit v roce 2018.

Každému, kdo aspoň rámcově sleduje publicistiku o vývoji našeho školství a skrze konkrétní osoby dennodenní školskou praxi, se nutně musí jevit situace jako nepříliš utěšená. Přes aktivistickou rétoriku reformátorů všeho druhu vypadá každý další „reformní“ či „modernizační“ krok spíše jako pokračování destrukce toho, co ještě dosud jaksi fungovalo. Ukazuje se, že liberalizace, která měla nahradit unifikovanost předchozího totalitního systému a vycházet více vstříc různorodosti „klientů“ vzdělávacího systému (žáků a studentů) je zhusta cestou ke koncepčnímu chaosu.

Hlubinný ideový problém

V Desateru Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV), která pořádá kulaté stoly ke vzdělávací problematice, jsou na prvních dvou místech uvedeny tyto teze:

Usilujeme o společnost, která je sociálně soudržná, spravedlivá, ohleduplná ke všem živým bytostem a životnímu prostředí, založená na svobodě a zodpovědnosti každého jedince.

Smyslem vzdělávání je, aby každý mohl rozvíjet co nejlépe svůj potenciál, najít své místo ve společnosti a prožít spokojený život.

Jsou to efektní formulace, ale je čím dál tím více zřejmé, že povrchní akcent na potřeby jedince (touhy, přání, jež jsou výrazem jeho osobní svobody) není dostatečným zdůvodněním smyslu vzdělávacího procesu. Odráží pouze klientskou filosofii poskytování služeb. Ošidnost takových proklamací, které jsou ve shodě s rétorikou většiny aktérů reformních snah současného vzdělávacího systému, spočívá v tom, že ve skutečnosti by vzdělávání mělo kromě naplňování potenciálu jednotlivce sloužit i k vytvoření společného kulturního (a částečně státem ohraničeného) prostoru, v němž na základě společného jazyka a sdílených znalostí spolu můžeme všichni komunikovat a rozvíjet tento prostor jako smysluplný celek – jako jednotu v různosti. Ve prospěch všech. V oněch tezích se však vůbec nemluví o zodpovědnosti vůči celku společnosti, ani o smysluplnosti funkčního lidského společenství.


Učitel jako klíčový a autonomní aktér vzdělávacího procesu


Odpovědnost vůči společnosti znamená, že jsou určité věci, které se prostě musíme naučit (i když úplně nelahodí našemu sklonu dělat jen to, co se nám líbí), kterými prostě musíme projít, abychom v tom celku mohli fungovat a současně v interakci s nimi osobnostně vyrostli, zkultivovali se. Z tohoto důvodu je nezbytné uvažovat o jednotných osnovách, standardech, o znalostech, které je nutno sdílet, nebo mít o nich aspoň povědomí. A z tohoto hlediska je také nutno nazírat na neobyčejně zodpovědnou a nelehkou roli učitele, který tu není jen od toho, aby „facilitoval“ proces učení jednotlivce, ale aby též naplňoval i roli usměrňující a kladoucí kolikrát dokonce i hranice jednání (i etický a výchovný aspekt je součástí vzdělávacího procesu). Učitel jako takový by měl mít daleko větší podporu a kompetenci ve své funkci, než jakou mu přisuzuje služebná role poskytovatele informací ve vzdělávacím procesu. Ve skutečnosti je často v nezáviděníhodné pozici pod nezřídka protichůdnými tlaky rodičů, byrokracie a manažerů. Můžou tak narůstat i negativní jevy, jako je šikana učitelů, jejich dehonestace rodiči a podobně.

Možná mi bude vyčteno, že to přeháním. Jistě, jsou školy, kde tento trend není tak zjevný – zvláště pak takové, kde je systémový tlak vyrovnáván silnou osobností kvalitního ředitele, který "pufruje" byrokracii,  či které fungují v klidnějším venkovském prostředí, kde zapadají do podporující a přehledné komunity. Ale obecně je situace neutěšená – nálada ve školství není pozitivní, to není jenom můj osobní dojem. Hlavní město Praha si nyní nechává dokonce v souvislosti s výskytem sociálně nežádoucích jevů analyzovat „klima“ na školách. 

Roztříštěnost prostředí se projevuje i v rozmanitosti nejrůznějších iniciativ (spolkových, virtuálních na sociálních sítích atd.) – od takových, které v podstatě popírají smysluplnost institucionálního (a zvláště pak státem zřizovaného) vzdělávání až po konzervativní aktivity, které zase s nechutí vnímají jakýkoli modernizační trend. Na sociálních sítích si učitelé vyměňují informace o tom, co je trápí a zjevně jim chybí referenční panel, kde by se mohli eticky i právně ukotvit, jinak by nevznikalo takové množství platforem. Zaznamenal jsem například na FB diskusi učitelů o problémech při jejich komunikaci s žáky a rodiči prostřednictvím sociálních sítí. To nejsou vůbec jednoduché věci – ať už eticky či právně – které musí dennodenně pedagog řešit. A k tomu potřebuje mít oporu – institucionální i odbornou.


Výzva: Anketa o pracovních problémech učitelů ZŠ a SŠ


To, co jsem doposud napsal, byly mé osobní dílčí postřehy. Můj pohled může jistě být omezený a diskutabilní, ale ani jeho omezenost nic neubírá na životní důležitosti, kterou má náš vzdělávací systém pro budoucnost naší země. A v rámci něho osoba učitele jako klíčového aktéra.


Rád bych však tímto textem jako šéfredaktor Kulturních novin vyzval praktikující učitele (ZŠ, SŠ), aby nám přispěli do ankety, z níž bychom chtěli zpracovat ucelený výstup. Tato anketa není založena na dílčích otázkách. Spíše bychom rádi, kdyby se její účastník vyjádřil k následujícím okruhům – rozsah vyjádření neurčujeme (pochopitelně, stručnější vyjádření bývá většinou i jednoznačnější):


1. Jak vnímáte roli ministerstva ve své profesi? Jaká je dle vás kvalita i kvantita jeho výstupů (organizačních a metodických: koncepčnost, způsob zavádění atd.)? Jak vnímáte pedagogické inovativní postupy ve vašich předmětech – jsou užitečné? Je jich dost nebo málo?


2. Jak vnímáte – jako učitel nebo ředitel – rozsah a potřebnost administrativy spojené s výukou? Co považujete sám za sebe za zbytné úkony, které vám ubírají čas na práci a nedokážete si ani představit, k čemu jsou vlastně dobré?


3. Co je zapotřebí, aby učitel svou práci mohl dělat řádně a v určitém komfortu? Například, kolik hodin výuky za týden považujete za optimální, jakou míru suplování, kolik žáků ve třídě atd. - V tomto okruhu neuvažujeme o podmínkách platových.


4. Otázky spjaté s prakticky prováděnou inkluzí: Jak by mělo vypadat začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžné třídy? Jaké předpoklady je nutno naplnit a jaká jsou omezení? Jaké reálné problémy se při tomto procesu vyskytují?


5. Jaká opatření, jaké kompetence, jaký přístup ze strany ministerstva či vedení školy by podpořily vaši práci a dodal vám větší jistoty i klidu při výkonu vašeho povolání?


Prosím, berte tyto okruhy pouze jako rámcové, budeme vděčni za jakékoli další konkrétní a věcné postřehy. Věcnost je pro nás základem: Pojmenovat reálné problémy, uvést fakta.


Uzávěrka ankety


Příspěvky je možno zasílat do 1. března. Posílejte je, prosím, na adresu plocek@kulturni-noviny.cz


Pokud si budete přát, nebudeme v citacích a vyhodnocení uvádět vaše jméno. Potřebujeme však kvůli kontextu vědět, na jakém stupni působíte, jak velká je obec (počet obyvatel), v níž je vaše škola, a jakou máte pedagogickou praxi (přinejmenším kolik let).


Výsledný text zveřejníme nejen v Kulturních novinách, ale poskytneme jej i dalším médiím zabývajícím se vzděláváním.


Děkujeme mockrát za spolupráci!