Volba z beznaděje aneb Proč vyhraje Zeman
České prezidentské volby 2018 z pohledu nevoliče
Atmosféra nynějších prezidentských voleb mi trochu připomíná atmosféru kolem parlamentních voleb v roce 1998, ve kterých ODS prosadila slogan MOBILIZACE PROTI LEVICI (už je to taky 20 let. To to letí…). Opět se „mobilizuje“, a dnešním rozšířeným sloganem je, že je potřeba volit, aby se „nezměnilo (anebo naopak radikálně změnilo) geopolitické směřování naší země“. Jaký konkrétní přínos v současné situaci má tato "zásadní změna" pro občany České republiky mít, jsem se ovšem z žádných volebních materiálů nedozvěděl...
Miloš Zeman jako mediální obsese
Jako člověk všímavý jsem si během voleb také pořídil malou galerii lidových příspěvků, které na sítích vznikly k současným prezidentským volbám, jejichž vedoucím heslem je „Zeman je hovado“. Škála českých lidových nápadů je tradičně pestrá a suchý obraz „sprosťáka a opilce Zemana“, jak nám ho jednotně prezentují česká mainstreamová média, výrazně rozvíjí. Jednou z akcí k volbám bylo například „rozdávání prezervativů zdarma voličům Miloše Zemana“ a v elektronické verzi Peroutkovy Přítomnosti (s editorialem Daniela Hermana!) vyšel žertovný článek „Zeman má syfillis“. Za celý svůj čtyřicetiletý život (v němž jsem toho už zažil vpravdě dost) jsem ještě nezažil tak soustředěnou dehonestaci kandidáta voleb jako v tomto případě. (Snad jen s výjimkou minulých prezidentských voleb v USA, jejichž ozvěnu nám zprostředkovával Jiří Stavovčík.) Jistěže: na nevybíravý styl volebního klání už jsme si za těch 27 let zvykli, ale tak nepokryté zavrhování jediného kandidáta všemi médii, včetně veřejnoprávních, to je novum.
„GENTLEMAN“ versus „HOVADO“
Pokud ovšem útoky Zemanovým odpůrců měly za cíl jeho neznovuzvolení, neudělali jejich autoři dobře. Pokud v dnešních médiích na jednoho „slušného Drahoše“ vidíte tři „hnusné Zemany“, každý marketingový specialista vám řekne, že je úplně jedno, v jaké souvislosti se o určitém jménu mluví – jen když je slyšet. V reakci na vznik facebookové skupiny „Zemane, jsi ostuda ČR. Já a 5.000.000 voličů jsme tě nevolili.“, která získala 6.347 členů, obratem vznikla skupina „Pan prezident Zeman za nás, my za pana prezidenta Zemana“ se 17.129 členy… Zemanův volební tým tento jev očividně prokoukl, a proto pro svého kandidáta netočil žádné spoty a neposílal ho do žádných debat (kde by navíc zase mohl říct něco „fuj“…) Vždyť obrat „Čas prezidentského kandidáta Ing. Miloše Zemana“ úplně stačí. Jde o to donekonečna opakovat jméno. Ostatně tým šel ještě dál – a panující diskurz ruče využil ve svůj prospěch. Sociálními sítěmi koluje plakát, na němž jsou dvě fotky. Tou horní je slavné foto Nevilla Chamberlaina, který v roce 1938 po návratu z Hitlerova Německa s Mnichovskou smlouvou v ruce hlásal, že přinesl mír, pod nímž je fotka, na níž Winston Churchill obklopen davy vyhlašuje svým vztyčeným V Hitlerovu Německu válku. U prvního obrázku je napsáno „Seriozní, slušný a kultivovaný GENTLEMAN…“ a u druhého „Ožralé, sprosté, nikotinem páchnoucí HOVADO…“. A zabírá to: číslice sdílení a „to se mi líbí“ grafiky se pohybuje mezi čtyřmi a pěti nulami. I pro toto Zeman (stejně jako nedávno Trump) podle mě vyhraje – a v konečném důsledku mu to vyhraje i nepříčetná hysterie jeho odpůrců, která začala dávno před těmito volbami. Ale vyhraje nejen proto...
Mám exekuci = nevolím
Sám patřím ke skupině nevoličů, motivovaných systémovou beznadějí po mnohých zásadních kauzách (některé z nich jsem zde už publikoval, jiné se zveřejnit chystám), v nichž nebylo (často i přes pověstný hitlerovský „cár papíru“ v podobě soudního rozsudku…) právo vymoženo ani za mák. Společným jmenovatelem většiny z nich je bezprecedentní exekuční zákon 120/2001 Sb., nepodobný žádnému ze zákonů civilizovaných zemí, u nichž buď exekuce vymáhané soukromými exekutory vůbec neexistují, anebo jsou poplatky na exekuci (v jiných evropských zemích až o řád levnější) placeny státem (Německo), či jsou dlužníci státem oddluženi (Jižní Korea). Jde o fenomén, který mj. zamezuje lidem v produktivním věku legálně pracovat, potomkům zadlužených pohřbívat své blízké, nikoli ojediněle jsou známé exekucemi zaviněné případy zahraničního exekučního exilu, bezdomovectví a demonstrativních sebevražd. Kupříkladu v roce 2016 postihl jednu desetinu obyvatel tohoto státu (včetně kojenců, na něž nově dopadají exekuce také), od nichž bylo vymáháno celkem 350 miliard Kč – mnohdy na základě počátečního marginálního přestupku v řádu desetikorun, který za léta, kdy se o něm takticky mlčelo, narostl na desetitisíce, z nichž hlavní platba (až sedmnáctinásobek konečné dlužné částky za soudní řízení) je určena soukromým exekutorům. Exekuční průmysl je nejrentabilnějším vynálezem současného (a nebudu se stydět říci silné slovo) pravicově fašizujícího se českého státu. K zásadnímu tématu jeho odstranění se ovšem ani jeden z kandidujících prezidentských kandidátů nevyjádřil… A jak na to reagují voliči? Takto:
V Praze (kde je podíl exekvovaných jen 8, 89 % populace) volilo v prvním kole prezidentských voleb 67,56 % oprávněných voličů
V Karlovarském kraji (kde je exekvovanost už 15, 81 %) jich volilo jen 52,11 %.
V Ústeckém kraji s rekordní exekvovaností 16, 62 % bylo volit 52, 76 % voličů.
A pro srovnání: V zahraničí, kde je volič mimo české exekuce (a kde se průměrný dojezd do volební místnosti počítá ne na kilometry, ale na deseti- až stakilometry), byla účast 73, 23 %.
(Zdroje: Mapaexekuci.cz, Volby.cz)
Vol!
Nevoličství a klesající podíl lidí ochotných jít k volbám je podle mě jediný způsob, jak politikům, kteří se o reálné problémy nás, obyčejných lidí, nezajímají, dát na vědomí, že už od nich už nic nečekáme. Není to moje původní myšlenka. Jaroslav Šabata, bývalý vedoucí tajemník KV KSČ Jihomoravského kraje a po ilegálním okupačním 14. sjezdu také ÚV KSČ, onen muž, který v roce 1968 pro Dubčekovu administrativu zpracoval projekt svobodných voleb, byl v roce 1971 už dva roky mocí ostrakizovaný soukromý občan. V té době napsal dopis, který se svými dětmi Janem a Annou distribuoval do brněnských poštovních schránek. Stálo v něm: „Neúčast ve volbách je nejotevřenějším projevem odporu k současné politice. Účast ve volbách není právní povinností, ale právem občana. Záleží na něm, jak práva použije. Za neúčast nemůže být ani trestán, ani pokutován. Lze mu jen potají udělat kádrový záznam.“ (Sám byl vzápětí za tuto osvětu potrestán sedmiletým kriminálem.)
Ani dnes, za „demokracie“, není nevoličství bez problému. Mainstream jen zřídkakdy a nerad informuje o klesajícím počtu oprávněných voličů, a v masmédiích i na sociálních sítích se začíná projevovat agitační tlak: "Je nutno jít k volbám!" A také se inovuje. Na sociální síti Facebook se kupříkladu během stávajících prezidentských voleb objevila nová aplikace, která hlásí „Dnes je volební den! Zjistěte, jak máte volit a sdílejte, že máte odvoleno“. A pod tím ikonka, kterou potvrdím, že „sdílím, že jsem byl volit“. Ikonka „sdílím, že jsem nevolil“ však ve výběru není. „Sdílený nevolič“ se sociální síti asi nehodí…
Nevoličství zkrátka vadí. I přátelé (ať už ti reální, či virtuální, a ať už jsou ve druhém kole na straně Zemana či Drahoše), kteří o mém zásadovém nevoličství (za 22 let svého volebního práva jsem volební místnost neviděl) vědí, na mě tentokrát podnikli frontální útok: „Vol!“ A někteří z nich, poté, co jsem nepodlehl, s velkým rachotem „přátelství“ i ukončili. Jiný kamarád, fotograf, na to šel sofistikovaněji: přišel s myšlenkou, že když s ním ve druhém kole voleb půjdu poprvé v životě volit, tedy volit Miloše Zemana, udělá z akce velkou fotoreportáž, kterou pak vydáme v nějakém větším časopise (do kterého českého mainstreamového časopisu by ale "vzali" Zemanova voliče jinak než jako venkovského pitomce, to kamarád jaksi nedomyslel…) Ve své „přesvědčovací řeči“ vyřkl větu, která lapidárně shrnula současnou rozdělenou společnost (nejen) v době současných českých prezidentských voleb: „Vy chcete ty elitářský mimoně naštvat tím, že nevolíte – a my tím, že zvolíme Zemana. Tak se spojme!“
Pro toto jeho konstatování hovoří i volební mapy, na nichž se oblasti s nejnižší exekvovaností a nejvyšší volební účasti, tj. spokojená Praha a Střední Čechy, kryjí s oblastmi, kde je volen „seriózní, slušný a kultivovaný GENTLEMAN“, zatímco „ožralé, sprosté, nikotinem páchnoucí HOVADO“ má nejvyšší úspěch v nespokojených oblastech s nejvyšší exekvovaností a nejnižší volební účastí, tedy severních a západních Čechách a na severní Moravě.
Proč?
Zoufalí příznivci Jiřího Drahoše se na sociálních sítích stále dokola ptají: Proč? Proč tolik lidí volilo (a bude volit) Miloše Zemana? Vždyť pro ně nic neudělal, a ač proti exekučnímu zákonu kdysi na začátku protestoval, nedávno jeho aplikaci schválil. Odpovídám jim překladem řeči svého kamaráda-fotografa: Podívejte se na volební mapy. Zeman pro sužované tímto systémem neudělal nic – ale ti ostatní za posledních 17 let také ne. Sužovaní této země svou volbou Zemana chtějí potrestat všechny ty "elitní osobnosti", jimž se dnes lidově říká "pražská kavárna" (což je mimochodem termín, s nímž jako první přišel náš spoludružstevník Jiří Guth). Všechny ty,kteří dnes před sebou s křečovitým gestem "celonárodní fronty" proti Zemanovi tlačí tu Michala Horáčka, tu Jiřího Drahoše. Jurodivé knížecí řeči kavárníků o demokracii se denně linou z médií – ale o skutečných problémech a faktické nemožnosti běžného českého člověka s platem okolo 15 tisíc korun měsíčně důstojně žít v tomto Exekutistátu nemají ani ponětí. Slova jako národní důchod, tripartita, sociální smír či společenský konsenzus, která v 90. letech u většiny tohoto národa (což nejsou ani vědci, ani umělci, ani podnikatelé, ale prosté "lopaty") vytvářela naději, že "bude líp", už si dnes neodváží říct nikdo. Pragmatici jako Miloš Zeman a Andrej Babiš šli jen dál: uvědomili si, že za dnešního společenského stavu je trapné blábolit (oblíbené to sloveso páně Babišovo) i o demokracii. A to byla úvaha, díky níž vyhráli vše. Náš národ zřejmě opravdu spíš snese zloděje, než pokrytce, popřípadě směšného idealistu. Je to ukotveno i ve výsostném díle naší národní literatury, v němž pozitivním hrdinou je Švejk (který jde životem a válkou jak může, a pokud na morální zásady zrovna není čas, "neaplikuje je") a negativními hrdiny jsou pokrytecký poručík Dub (s pusou plnou mravoučných naučení, kterými se nakonec ohání i v bordelu) a reálným světem neposkvrněný kadet Biegler.
Přiznám se, že po argumentu svého kamaráda ("vám nevoličům a nám Zemanovým voličům jde o totéž") jsem zaváhal, zda neučinit výjimkou ze své celoživotní nevoličské zásady – a také nezaprotestovat skrze zvolení Miloše Zemana. Ale jen na chvíli. Ve volbě někoho, kdo pro mě nepředstavuje žádnou naději, jen proto, abych naštval někoho jiného, kdo pro mě taky nepředstavuje žádnou naději, nevidím žádnou hodnotu, ani řešení. Když jsem si to uvědomil, pocítil jsem „spojenou lítost“ vůči enthusiastickým příslušníkům obou táborů (jak zemanovského, tak drahošovského), kteří volí ne proto, aby se pomstili, ale s nadějeplným srdcem „mobilizují“ do druhého kola s heslem: „Chceme změnu!“ A v tu změnu skutečně věří...
Jaká deziluze je čeká, až se dozví, že ať zvolí koho zvolí, k žádné skutečné změně nedojde…