KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

„Nepochopil jsem historické události Února…“

Líbí se mi klíčová věta románu Jana Otčenáška Občan Brych, v níž drobný úředník Brych po revoluci v roce 1948 se silnou dávkou ironie vysvětluje svým nadřízeným poměr k novému režimu. Ačkoli od nastolení nového vítězného režimu v Listopadu už uplynulo skoro třicet let, i já jsem řadu jeho rysů „nepochopil“ – což v brychovském překladu znamená: nepřijal.

Šlechta do nebe, ostatní do zapomnění

Nepochopil jsem například posedlost médií i mnohých soudných lidí stým výročím zavraždění carské rodiny a už vůbec ne svatořečení šlechtických obětí této vraždy. Je hrozné, když jsou lidé zabíjeni, ale s mým založením je mi spíš už svatější každá chudá rodina, nevinně zabitá v gulagu, která třeba po celý život nevěděla, co je marmeláda. O tom, že jsme přejali byzantinský způsob uvažování východu, svědčí i výčet obětí, jehož se dopustili historici: carští manželé, pět dětí + služebnictvo, z něhož jsou ve všech pramenech (ačkoli tyto se shodují, že dvůr čítal ne méně než třicet lidí) pro formu uváděna jen čtyři konkrétní jména. Ačkoli všichni umřeli společně, plebs zhasnul zcela bezejmenně, zatímco oběti z císařského rodu (které kromě modré krve a způsobu smrti ničím nenaplnily to, co je faktickým obsahem pojmu svatost) byly 14. srpna 2000 ruskou pravoslavnou církví svatořečeny. Je zajímavým paradoxem, že české i evropské novinářstvo, pro které je obyčejně „Rusko“ sprostým slovem a jméno jeho prezidenta doskočištěm slovesné ekvilibristiky, si nepovšimlo, za čí vlády ruský stát k tomuto svatořečení vydal když ne popud, pak určitě své požehnání. Je to snad první případ, na němž se český mainstream s Vladimirem Putinem shodli. Asociálové všech zemí, spojte se!

Špička ledovce aneb Když se zděšení, pomoc i protest týkají jen těch, kdo jsou vidět

Byzantský pohled na význam oběti se v českém mainstreamovém tisku aplikuje i na žhavější kauzy. Nejnověji naše oligarchická média (bezpochyby proto, že jde o vzácný kriminální případ, do kterého nejsou namočeni jejich majitelé) roní slzy nad „ojedinělou tragédií“ obyvatel pražského satelitního městečka Horoměřice ze Stavebního bytového družstva Svatopluk, kteří se stali obětí podvodného H-Systemu, a tak nyní musejí z titulu soudního rozsudku opustit domy, které si zakoupili. Kdybych měl vypočítávat počet bezdomovců, o něž jsem se jako sociální pracovník staral, již přišli o střechu nad hlavou podvodem či nedbalostí-prodejností českých zákonů (počínaje zákonem o exekucích), nebyl bych s tím hotov do rána. Překvapení českých „lepších vrstev“ a jejich zděšení nad tím, co se děje nějaké stovce dobře viditelných obětí, je stejně směšné jako bědování nad tím, že od chvíle, kdy se Andrej Babiš (který se dnes všestranně dává slyšet, že obětem H-Systemu nebude ublíženo) stal premiérem, přestala tato země mít právo na titul právní stát. Fakticky tato země přestala být právním státem nejdéle v roce 1992, kdy se v ní spustil podvod století jménem kupónová privatizace, což bylo pro všechny podvodníky drobnějšího střihu konečné razítko, že i oni mohou začít „podnikat“. Kromě lidí typu Ing. Andreje Babiše mezi ně patřil i Ing. Petr Smetka, který v roce 1993 založil svůj H-System. Umělce, kteří se v těchto dnech rozhodli bojkotovat média Andreje Babiše, bych pak chtěl upozornit, že sám kromě jeho médií bojkotuji i média pánů Bakaly, Tkáče, Křetínského, Savova, Valenty a Soukupa, a to nejen kvůli jejich korporátnímu kapitálu (který nabyli v tunelářských 90. letech a jemuž slouží jejich tiskové koncerny), ale i proto, že od reklamních letáků komerčních velkofirem pravdivé zpravodajství a komentáře nečekám. Takže pánové Klusi, Macháčku, Rupperte a paní Pazderková – je tu další výzva!

G. B. Shaw a H-System

Přesvědčení o tom, že současný zhůvěřile liberální režim je ten nejlepší z možných a kauzy jako je H-System jsou jen výjimečnými deformacemi tohoto nejspravedlivějšího systému je pandemie dnešních českých vyšších sociálních vrstev. Rozžehnal jsem se pro ni už s mnoha přáteli, kteří nedokázali vnímat, že celé masy nižších vrstev se za tohoto režimu cítí hůř než za toho minulého, a kteří nemohli akceptovat pohled (lépe řečeno vhled), že chování současného režimu k potřebným vrstvám je cesta do pekel. Před chvílí mě kolegyně, dopisovatelka našeho partnerského německého družstevního deníku TAZ (!) – jen za to, že jsem nynější režim označil za ekvivalent Výmarské republiky 30. let, který pokud bude i nadále stejně nespravedlivý, povede taktéž k fašismu – obvinila z „relativizace hrůz holocaustu“. Je strašlivé jak i ti, kdo pracují na vyšších místech, která předpokládají otevřené oči, sladce spějí v legendách své vlastní sociální skupiny. Marně v dnešních evropských mediálních luzích a hájích hledám osobnost s věhlasem G. B. Shawa, která by se vyznačovala elementárním sociálním cítěním. Proč jsem si vzpomněl právě na něj? Když v roce 1915 všechny západní deníky spustily srdceryvný nářek nad smrtí 850 lidí, jenž byli za první světové války na palubě parníku Lusitania potopeného německou válečnou ponorkou, Shaw v londýnských Timesech suše poznamenal, že by snad bylo namístě nejdřív uronit stejný nářek nad statisíci vojíny z chudých domovů, kteří tou dobou denodenně padali na jatkách zbytečné války. Dnes by mrtví pasažéři Lusitanie byli pravděpodobně církevně i mediálně svatořečeni. Ale ne všichni – jen ti z nich, u nichž by se prokázalo, že byli z dobré rodiny.