Pro mne je dědictvím Pražského jara myšlenka konvergence
Význam Pražského jara v kontextu Sametové revoluce. Přinášíme rozhovor Slávy Volného mladšího s Ivanem Hoffmanem.
S odstupem 50 let: Máme být hrdi, nebo se za rok 1968 v našich dějinách stydět?
Nikdy mne nenapadlo se stydět za to, že jsem uvěřil Pražskému jaru, zatímco se sametovou revolucí mám od počátku problém a s odstupem řeším, jak velkým jsem spoluviníkem toho, co z listopadu 89 vzešlo. Zatímco Pražské jaro vnímám jako pokus obnovit něco, co mělo smysl, tedy dát socialismu lidskou tvář, sametovou revoluci beru jako promarněnou šanci vrátit se před srpen 1968. Co mi v listopadu 89 připadalo jako boj za svobodu, vyústilo nakonec ve vítězství kapitalismu, tedy v obnovu něčeho, co už naši předci jednou opustili, neboť se to neosvědčilo.
Padesátiletý odstup je zrádný. Nejenže si člověk idealizuje minulost. Také konstruuje iluzi, když normalizační úpadek po roce 68 porovnává s představou, jak by společnost byla skvělá, nebýt okupace. Po pravdě nevíme, jak by obrodný proces skončil, v praxi jsme nezjistili, zda je socialismus dlouhodobě reformovatelný, zda by se lidská tvář po čase neukázala být maskou, za kterou se na lidi šklebí staronové elity ovládané pokušením moci.
Pro mne osobně je dědictvím Pražského jara myšlenka konvergence, postupného sbližování socialismu a kapitalismu, tedy třetí cesta integrující to lepší z obou systémů. Otázka nestojí, zda společnosti prospívá svoboda, nebo solidarita, nýbrž jak svobodu se solidaritou ku prospěchu společnosti i jednotlivce skloubit. Potíž s konvergencí je v tom, že dokud systém (jedno zda socialismus, nebo kapitalismus) drží pohromadě, není ke konvergenci vůle, a když se bortí, přicházejí revolucionáři, kterým připadá polovičatá, a bagatelizují konvergenci moudrem o třetí cestě do třetího světa.
Bylo vám 15 let. Kde a jak jste prožíval rok 1968 a jak vaši blízcí?
Vyrůstal jsem v Praze, přesněji na jejím okraji v Dolní Liboci. Hrál jsem házenou za dorost Aritmy Vokovice a jako deváťák jsem trénoval mladší žáky, kteří pak porazili stejně staré kluky Dukly Praha. Což byla bomba. Také jsem byl kytaristou v big-beatové skupině, kterou jsme nazvali The Breakers a než se naše rodina koncem roku 68 odstěhovala z Prahy, stihl jsem pár koncertů a nahrávání v Českém rozhlase. Přišel jsem na to, že větší dojem na děvčata udělám jako muzikant než jako sportovec. Společenské dění jsem vnímal periferním zrakem, nicméně v sobotu jsem chodil do vzdáleného novinového stánku otci pro časopis, ve kterém mu vycházel pravidelný sloupek a současně kupoval Literární noviny a Reportéra. V těch časopisech jsem pak listoval v dalších letech, kdy se už u nás nic ke čtení nedalo koupit. Jsem z reformně komunistické rodiny, která žila politikou a angažovala se v ní. Po srpnu 68 se můj otec ani strýcové nesmířili s okupací a řečeno normalizačním slovníkem se nepoučili z krizového vývoje ve straně a společnosti. Vždy jsem byl proto na ně hrdý.
Znal jste tehdejší politiky? Které osobnosti r. 1968 pokládáte za nejsympatičtější?
Některé politiky, ale také spisovatele a novináře Pražského jara jsem osobně poznával až po letech, kdy byli poznamenáni a budiž mi dovoleno říct, že i zušlechtěni normalizační persekucí a disentem. V roce 68 jsem nebyl dospělým partnerem do debaty. Když jsem si tehdy přečetl od Artura Londona Doznání a zeptal jsem se otce, jak mohli něco takového dopustit, několik dní neřekl ani slovo. Že v padesátých letech šlo o život i jeho švagrovi, mému strýci, jsem se dověděl až nedávno… Ale k vaší otázce. Rok 68 měl své mediální hrdiny i padouchy. Někteří hrdinové se po srpnu změnili na padouchy, jiní nedostáli vysokým očekáváním, další zůstali hrdiny, neboť nedostali šanci obrátit kabát, a pak zde byl František Kriegel, podle kterého šlo po letech nazvat cenu za občanskou statečnost. Přijde mi, že sympatie obecně nemají velkou váhu.
Zúčastnil jste se (alespoň pasivně) některých akcí, které souvisely s politikou r. 1968?
Matně si vybavuji, že jsme se spolužákem na gymnáziu koncem roku 68, nebo z kraje roku 69 zůstali ve škole po vyučování a na celém patře jsme ve třídách převěsili portréty Gustáva Husáka hlavou dolů. Už nevím, za jak dlouho si toho někdo všiml, ale byla to pěkná recese, neboť jsme nebyli dopadeni.
Měl jste tehdy pocit, že se vás dění přímo týká a ovlivňuje (nebo ovlivní) váš život?
Ano. Cítil jsem, že prožívám skvělou dobu a pak že prožívám národní tragédii. Identifikoval jsem se s Pražským jarem natolik, že jsem si v následujících letech připadal být obklopen národem zrádců a kolaborantů. Samozřejmě jsem v roce 68 nevěděl, že jsem poznamenán čímsi osudovým, co mi v budoucnu i v atmosféře obecné nesvobody pomůže zůstávat vnitřně svobodným.
Kdybyste měl v lednu 2018 napsat komentář – reflexi roku 1968 – jakou myšlenku byste v něm zdůraznil?
Myslím, že pokud v roce 68 selhal pokus dát socialismu lidskou tvář, je třeba se nyní pokusit dát lidskou tvář kapitalismu. Podobně jako nebylo omezování lidských svobod či rovnostářství podstatou socialismu, nýbrž jeho deformací, není pro změnu podstatou kapitalismu nadvláda korporací či globální lichvářství. Rovněž se jedná o deviaci, která začíná být nesnesitelná. Lepším východiskem než revoluce či kontrarevoluce je i dnes konvergence, třetí cesta. Bořit je vždy nákladnější než napravovat. Nelze vstoupit do stejné řeky, ale do té dnešní by stálo za to zkusit vstoupit stejně jako do řeky, co tudy tekla před padesáti lety. O tom bych asi psal.
Existuje v reálném světě něco jako poučení z historie?
Omlouvám se historikům, mezi které patřil i můj otec, ale pochybuji o tom. Reálný svět je tady a teď. Poučení z historie je duchovní disciplína. Poučit se historií je asi dar. Anebo schopnost objevující se až s věkem. Až když člověk disponuje vlastní historií, otevře se před ním širší historický kontext, jehož je součástí. Mnoho lidí ale za celý život nepocítí potřebu ptát se po původu a smyslu věcí. Povědomí, které máme o historii, je pak selektivní, spíše se obsluhujeme historií, než bychom se jí nechali poučovat. A konečně – historie je také historií svých interpretací, sama sebe usvědčuje z nedůvěryhodnosti. Když jsem zmínil otce – jeho kariéra historika, který se snažil uvádět historii na pravou míru, skončila po nástupu normalizace článkem v Rudém právu, kde byl označen za revizionistu, který překroutil moderní dějiny Maďarska, Polska a Jugoslávie. Od té doby se už ta historie oficiálně převyprávěla několikrát podle toho, jak se to právě hodí
Autor rozhovoru Sláva Volný mladší (1956) je synem legendárního rozhlasového reportéra, Československého rozhlasu Slávy Volného (1928 - 1987), jemuž Rádio Svobodná Evropa nabídla angažmá poté, co v srpnu 1968 několik dní sdílela vysílání ČRo včetně hlášeníSV. Za normalizace se Sláva Volný stal hvězdou RSE.