Počteníčko: Liliputánský kantonek
Panství Vaduz a Schellenberg r. 1719 povýšena byla na říšské knížetství Liechtensteinské.
Tento nejmenší stát někdejšího buntu německého pochází z požehnané rodiny. Teutonia v prvním manželství s jedním pohanským pámbičkem porodila syna, jenž nazván Bolestín Sperancius Michl; v druhém pak manželství povila dceru Germanii, načež podivnou náhodou německý Michl obdařen byl ještě asi třicíti sestrami, kteréž ale s ním nenakládaly příliš sestersky. Některé z nich vzrostly ve statné dámy, některé zůstaly malinky, titěrny; zejména přímo neslušně maly byly: panna Reusz-Greiz-Schleiz-Lobensteinia a mamselka Vaducia. Velké sestry někdy hrály si s maličkými, ze zvláštní pak přízně sestry Austrie těšila se malá Vaducka, která — kdykoli sestra za ruku ji vedouc se otázala: „Jak jsi veliká?“ — rychle zdvihla ručičku a radostně zvolala: „Takhle!“
Tak lze čísti ve „pravdivé historii o německém Michlu a jeho sestrách“, kterouž Martin Disteli r. 1843 na světlo vydal se šesti „věrnými“ obrázky.
Kdyby byl sepsal podobnou „pravdivou historii o ubohé Helvecii a jejích dcerách“, byl by našel mnohem vděčnější látku ve švýcarských zemičkách. Byl by tu měl následující personál: osmnáct dcer — kantonů, troje dvojčata — šest půlkantonů a jednoho hermafrodita — zemičku Neuchâtelskou, kteráž do r. 1857 byla sice samostatným kantonem Helvecie, ale zároveň (!) částí pruského státu. Úlohu malé Vaducky ochotně byla by převzala drobná zemička Zug, nejmenší kanton švýcarský, s nímž co do „velikosti“ (239 km², 23.000 ob.) mezi evropskými „státy“ mimo Liechtenstein (159 km², 9434 ob.) závodí jedině republika Andorrská (452 km², 6000 ob.), republika San Marino (59 km², 8200 ob.) a knížetství Monacké (22 km², 12.000 ob.).
Kdyby Mikromegas položil se na vrcholky veškerých Alp, kanton Zug vešel by se mu asi tak za nehet malíčku u nohy. Kdyby Zug náležel některému z německých knížátek blahé paměti, kteří dodávali k spolkovému vojsku po půl tuctu vojáku, mohl by takový malý potentátek ve volné chvíli zcela dobře sušiti prádlo na „hranicích“ své říše. S houskou v kapse projde tulák celým „Zužským státem“, aniž by musil se obávati, že na něho sáhne „rameno spravedlnosti“, protože nemůže prokázati se „dostatečnou výživou“.
Přes to nemohou měřiti se s ním ani Vaducia, ani San Marino, ani Andorra nebo Monaco. I nejvážnější professor neubrání se posměšnému úsměvu, kdykoli jest mu přednášeti o těchto velkostátech a jejich významu v historii. Zná-li však dějiny Zugu, promlouvá zajisté jen s úctou o jeho slavné minulosti, o statečnosti jeho občanů a blahobytu svobodného nárůdka.
Sardou ve své veselohře „Rabagas“ náležitě persifloval knížetství Monacké; „La serenissima Repubblica San Marino“, kterouž Italové posměšně jmenují „republičkou“ (repubblicchetta) dosud bývá terčem vtipů listů humoristických; Pyrenejská Andorra, zvaná také „republika portýrů“, ještě nedávno proslavila se jako stát, který nemůže si ani jednou z děla bouchnouti, neboť kdyby byli vypálili z děla u Kruppa v Essenech objednaného — jež mělo na vrcholu horském celé údolí chrániti — mohla z toho vzniknouti evropská válka, ano bylo schopno metati střely až do dálky 18 km, kdežto údolí Andorrské má šíře pouze 6 km, tudíž byl by tu „casus belli“ pro souseda francouzského neb španělského. Vaducia dožila se poslední blamáže, když z její armády, čítající i s hejtmanem celých 84 mužů, vytáhlo asi 70 vojínů Rakušanům na pomoc (r. 1866), z nichž — když byli šťastně do Inšpruku dorazili a tam se svou vojenskou posilou zcela nepovšimnuti zůstali — všichni se vrátili s nepořízenou a navždy složili zbraně.
Naproti tomu státní útvar, dějiny a význam Zugu ve spolku příseženců? Hoj, toť je jiná! Nepatrný státeček skvělých dějin! Malé jeviště velkých činů!
Slavné bojiště na louce u Morgartnu hlásá vítězství mladého spolku spojenců nad Rakušany o slavném dni 16. listopadu 1315, kdy Zužští naposledy bojovali v řadách jeho nepřátel. Od r. 1352, kdy vykročivše z podruží domu Rakouského vstoupili ve „spolek VIII starých míst“, měli účasť ve všech bojích příseženstva a činně vystupovali v onom velikém dramatu „Svobodě“, jehož exposici zahájil Vilém Tell a jehož největší scéna odehrála se právě u Morgartnu, švýcarského Marathonu.
Divy statečnosti a udatnosti konali v celé té dlouhé řadě švýcarských bojů za uhájení samostatnosti, zejména v bitvách u Buttisholze, Sempachu, ve válkách Curyšských, u sv. Jakuba, v burgundských bojích, ve Švábské válce a v bitkách italských. V době reformace území jejich bylo dějištěm příprav k oběma bitvám u Kapellu, jejich zástavy neseny a hájeny v místech bojů nejlítějších, jejich těla kryla bojiště nejslavnější. Jména děkana Schönbrunnera, ammanna Vernera, Steinera, Hanse Kolina, Christiana Itena a jiných řadí se důstojně k rekům Vinkelriedům a Redingům.
Avšak bohužel nejen za svobodu vlasti, i za cizí prospěchy kopí svá lámali a krev přelévali. Ač vždy lnuli s opravdovou láskou k rodné půdě, přec náklonnosť k řemeslu vojenskému lákala je v cizinu. Jako jiní Švýcaři, i oni za mrzký peníz pronajímali se cizím panovníkům, aby v jejich vojskách tvořili zvláštní rekovné gardy švýcarské. Dějiny tohoto žoldáctví vykazují truchlivé případy, a právě z občanů kantonu Zugu převeliký počet zahynul — nikoli snad v posvátném boji za vlasť, nýbrž v boji za měšce cizího knížete.
Jak smutné to byly doby, kdy po válkách v cizině skončených z výkvětu občanstva vracela se jen decimovaná hrstka zubožených, rozedraných vojínů, jako na příklad oněch 178 hrdinů, kteří jediní z počtu 2800 Švýcarů živi vyšli z příkopů Negropontských, a z nich zase oněch 19 mužů, kteří zbyli z celé setniny reků Zužských a nyní zamlklí, bez hudby a zpěvu vraceli se v otčinu, aby ve chrámě sv. Osvalda pomodlili se za padlé soudruhy!
Jaký užitek mohlo toto nešťastné žoldáctví přinésti vlasti? Nejlepší mužstvo odcházelo v žold ciziny, doma zbyli jen starci, ženy a neduživci. Země chudla, válečná hotovosť vystřebala síly národa, peníze z ciziny přinesené nestačovaly na životní potřeby, a zatím cizinci usídleli se v opuštěných krajinách, aby, nalézajíce tu hojnosť práce, vyssávali, co ještě vyssáti se dalo.
Útrapy válek a bojů, doma i v cizině, nezanikly ani v době francouzské revoluce, jejíž hesla rovnosti a bratrství naopak vnesla nové boje do rozháraného Švýcarska. Vládou francouzské republiky Švýcarům vnucená „jednotná republika“, kterouž „příseženstvo XIII míst“ změněno v jediný stát o 19 kantonech, uspíšila jen proces očišťovací, a po poměrně krátkých a rychle nastupujících státních převratech: Napoleonovy mediační ústavy, zpátečnické spolkové smlouvy, doby restaurace a opětné regenerace, pak po episodě Sonderbundu vyšla konečně z periody kvasu nová spolková ústava r. 1848 a s ní klid zbraní a mír.
Novou ústavou docíleno jest pevného, mocného svazku státního, jenž vydobyl si uznání ciziny a odstraniv veškeré překážky svobody řemesel, živností a obchodu, zabezpečil velkou čásť práv národů. Toliko ve příčině politické bylo všem kantonům záštity takové na venek potřebí, neboť jinak většina jich od dávna již požívala úplné svéprávnosti, ba některé z nich — a také kanton Zug — přes 500 let vykonávaly práva svrchovanosti a hájily svou samostatnosť.
Co zatím v ostatní Evropě ústavy se měnily, státní převraty překvapovaly a trůny se kácely, spočívala tu stále a neztenčeně po pět století veškerá moc v rukou prostých pastýřů a rolníků. Ústava čistě demokratického Zugu v době té sotva se pozměnila a shromáždění zemské obce (landsgemeinde) vykonávala do nedávna veškeru moc zákonodárnou bezmála týmž způsobem, jako před pěti sty lety.
Celý kanton, jenž jest rodištěm četných státníků a v cizích službách postavených vojevůdců, skládá se z města Zugu (as 5500 ob.) a tří venkovských obcí Menzingen, Baar a Aegeri, z nichž zase každá měla svoje vlastní zřízení ústavní, svoje zákony a vládu. Každá z nich zahajovala svou zemskou obec v měsíci květnu. Rozhodnutí těchto tří obcí vyvážilo úporné usnesení města, to pak zvítězilo, přidala-li se jen jediná obec k němu. Pro všeobecné záležitosti byly tu úřady kantonální s landamannem a radou v čele.
Tento slepenec čtyř republiček v Liliputánském státečku vzal časem za své a moc přenesla se mlčky na městskou a vládní radu. Novou spolkovou ústavu, kterouž ostatně tento kanton původně byl zamítnul, po té ale mlčky přijal, popustil spolkové vládě ze svých práv suverénních jen tolik, co bylo nezbytno, jinak zůstal na dále čistě demokratickým státem, úplně samostatným, svébytným, v němž veškera moc vychází z lidu.
Velice různé a rozmanité jsou ústavy 22 kantonů švýcarských, různé jsou řády a instituce, různá jest působnosť i kompetence úřadův nesoucích rozmanitá pojmenování, různotvaré jsou též zákony politické, školní a soudní, jež povstaly z úplné svrchovanosti ve správě jednotlivých obcí, spojivších se dříve v útvar kantonů, pod společnou správou dobrovolně na ně převedenou. Těžko jest vyznati se ve spletitých, jemně vyhraněných článcích tohoto komplikovaného stroje, v souvislosti a vzájemném zapadávání citlivých koleček. Přes to ale na prvý pohled uznamenáme z výborného působení státního stroje, že účinek jest znamenitý. Někdy sice ve stroji zaharaší, objeví se potřeba některé kolečko vyspraviti, jiné namazati: než praktičtí Švýcaři nejsou nadarmo vyhlášenými hodináři — stroj hned zase jde zcela správně a na ciferníku času ukazují ručičky pokrok doby. Výslednice skrytých sil jednotlivých článků jest mohutná, ač některé kolečko jest větší, jiné menší, některé rychleji, jiné pomaleji se pohybuje.
V tomto stroji kanton Zug jest kolečkem nejmenším, jež ode dávna pomalu se otáčelo a valně se opožďovalo. Dnes ale činnosť jeho důstojně řadí se k vyspělým poměrům kantonů pokročilejších. Toto pokulhávání, jež ostatně i v jiných kantonech horských se spatřuje, nejlépe poznati lze z vývinu soudnictví z jeho zákonů a řádů.
V některých oborech práva soukromého docíleno shody všech kantonů, tak že právo obligační, směnečné a konkursní, vlastnictví literární a umělecké, jakož i exekuce a způsobilosť k právním činům jsou dnes pro celé Švýcarsko jednostejné. V jiných odvětvích práva soukromého naproti tomu zůstaly kantony i na dále zcela, samosprávny a mnohé druhy zákonův a řádů zůstaly jim posud neznámy. Kde však tepna života národního čileji bila, v kantonech, v nichž průmysl a obchod rychleji vzkvétal, tam objevila se i citelnější potřeba nového zákonodárství. Některé kantony mají vzorné soudnictví a výborné zákonníky, některé však do nedávna vůbec neznaly potřebu nějaké soustavy, řídíce se jen staršími výroky, rozsudky a ustanoveními. Duch času valně se jich netknul a houževnatě lpěly na starých formách, kdežto jinde dávno již moderní formy ovládly zákonodárnou moc kantonů pokročilých.
Staré právní zvyklosti a obyčeje zapisovaly se v kantonu Zugu do městských knih, obsahujících právo tak, jak žilo v přesvědčení lidu. Že ale toto přesvědčení leckdy zviklati se dalo, toho důkazem jest průpověď připsaná k titulu městské knihy v Zugu: „Das Starehantbuoch hett ü wächserne Nase“, t. j. městská kniha má voskový nos — průpověď to, jakouž nalézáme v českém Norimberku ve formě daleko poetičtější nadepsánu nad starou radnicí:
„Prawo pawučinie se przirownawa, Již brauk prorazi, musska v nj zustawa.“
Teprve od roku 1863 Zug má velmi dobrý civilní řád a jednoduchý občanský zákonník.
Daleko podivnější instituce a středověká krutosť do nedávna ovládaly trestní právo a řízení. Zug zvláště dlouho proslavoval se neblaze svými procesy s čarodějnicemi, jimž např. jen ve dvou měsících r. 1660 padlo za oběť 27 žen, upálených pro čarodějství. Ba mnohem později ještě, kdy všude jinde dávno vyhlazeny všecky stopy inkvisice, odehrála se tam hrozná tragédie stíhání a upalování čarodějnic. Zatemnělosť lidská šla tak daleko, že vlivem Jezovitů na pouhé udání poloblbé dívky žalařován a všemi hrůzami mučidel k smrti utrápen bezpočet mužů, žen a dívek. Jen jeden muž a jeho dcera jsou osvobozeni, když byli všecka muka strašná přestáli, aniž se přiznali. Mnoho jich při mučení zahynulo, třináct dívek a žen upáleno neb zaškrceno, udavačka sama sťata. Některým obětem zostřen trest a před upálením neb zardousením trhány z nich kusy masa. Jedné nešťastnici useknuta dříve pravice a do ruda žhavými kleštěmi jazyk vytrhnut. A to vše událo se léta Páně 1738!
Vše to divadlo, svědčící o blbosti lidské, odehrávalo se v městské věži „Kaibenthurm“. V nejvyšším patře byla stará mučírna, kde čarodějnicím doznání se vynucovalo násilím, uprostřed pak byla „nová mučírna“, kde ještě v letech šedesátých spatřovaly se klády, kolo, španělský kozel, kladka k napínání, skřipec a těžké kameny, jež se obětem zavěšovaly na nohy. Ještě v tomto století obžalovaní donucovali se k doznání mučením, byť mírnějším. Napínání bez závaží, palcových šroubů, pokládání nahého těla na ryhované lože a mrskání jeho bylo obyčejným prostředkem donucovacím. Ještě r. 1824 provedeno řádné mučení dle všech pravidel umění; ba ještě později užíváno palcových šroubů — ovšem toliko prý v případech, kdy nebylo o vině nižádné pochybnosti a jen doznání na vinníku se vynutiti mělo.
Jako v této věži do nedávna, tak na náměstí ve věži „Zitthurm“ po dnes spatřují se hrozné cely žalářní, totiž z hrubých klad stesané, úplně tmavé kotce. Krutý trest čiré tmy v samovazbě, jaký v moderních řádech trestních jen výminečně a v malých dávkách se připouští, bylo tu odsouzenci snášeti po celé týdny, ano i měsíce a roky. Nebyl by tu rozeznal dne od noci, ani času, kdyby nebyl jej každou hodinu ze spánku rušil harašivý stroj hodinový a lomozné odbíjení hodin.
Zprávu, kterouž si vládní rada r. 1851 dala podati o stavu vězení, zněla sice v ten smysl, že „žaláře tyto jsou odstrašující protivou humanity časové“, leč dobrozdání odloženo a ještě ani v letech sedmdesátých nebylo změny. Konečně však trestní právo a řízení nemohlo setrvati při Karlu V. a při „svaté říše římské právu hrdelním“, zvláště když článek 65. ústavy spolkové veškeré tresty tělesné vyloučil. Dnes již dobré zákony přijaty, Kaibenthurm změnil se v jirchárnu a na Zitthurm vylézáme jen, abychom pokochali se velikolepým rozhledem na Alpy a abychom sestupujíce mimo žalářní brlohy povzdechli:
„Svět krásný je a dokonalý všady, než — člověk vnáší v něj svou bídu!“
Kalendář Zlaté Prahy na rok 1894
Eugen Miroslav Rutte (1855–1903) byl povoláním notář, vynikl však především jako zpěvák a hudební skladatel, byl také všestranným dopisovatelem četných periodik pod pseudonymem Negue Ettur. Jeho synem byl teatrolog Miroslav Rutte (1889–1954).