Bílý Othello, černý Bond
V roce 1984 traktovali tvůrci filmu Jak básníci přicházejí o iluze možnosti účinkování černého aktéra v ryze bílé roli takto. Dnes už by doktoru Pecháčkovi a režiséru Kleinovi takový humor těžko prošel. Nevím, co se mezitím stalo; v ideovém ukotvení dnešní doby se dost ztrácím.
Vyrostl jsem v době, kdy věci byly předvídatelné. Vědělo se, co režim má rád a co rád nemá, na čem a na kom páchá bezpráví, a čemu a komu pomáhá. Režim, ve kterém jsem vyrostl, se otevřeně definoval jako diktatura proletariátu, neměl rád Spojené státy americké a Velkou Británii, ale měl rád černochy, a pokud mělo být na oficiální českou scénu uvedeno cokoli z kultury americké, byl-li tvůrce černoch, bylo jasné, že to uvedeno bude. Byl to režim, který odmítl uspořádat koncert Johna Lennona v Praze, přestože ho hodlal odzpívat zadarmo, ale tentýž režim dokázal uspořádat stejně honosné turné pro jazzové hvězdy Louise Armstronga a Ellu Fitzgeraldovou jako pro americkou černošskou aktivistku Angelu Davisovou, která poukazovala na to, že v USA ještě v roce 1968 platily stejné segregační zákony, za které pak Spojené státy s pozvednutým ukazovákem kritizovaly Jihoafrickou republiku. Nelson Mandela a Martin Luther King byli pro režim, ve kterém jsem vyrostl, stejnými hrdiny jako pro Václava Havla, ale rovnocenným hrdinou pro něj byl i černý egyptský prezident Anvar Sadat, který dopracoval misi svého předchůdce Násira, který znárodnil Suezský průplav a ve snaze o upevnění svrchovanosti arabských států Maghrebu a Levanty na čas vyjednal sjednocení chudé pětimilionové Sýrie s bohatým třicetimilionovým Egyptem. Nejlidnatější univerzita východního bloku nesla jméno první hlavy nezávislého Konga Patrice Lumumby, kterého pro jeho levicovost nechala zavraždit belgická vláda, načež na jeho místo dosadila pravicového nacionalistu Mobutua, za jehož třicetileté vlády zemřelo přibližně tolik lidí, co za slavné hrůzovlády belgického krále Leopolda II. (počet obětí obou politiků se odhaduje na 10 milionů). To se mimochodem stalo v roce 1961, šest let před tím, než se Belgie stala zakládajícím členem a administrativním sídlem Evropské unie.
Vyrostl jsem v době, kdy se (na rozdíl ode dneška, kdy v České republice studují převážně děti bohatých ropných Arabů, Peršanů, Indonésanů a konjunkturálních Číňanů) naše rozvojové školství zaměřovalo na chudou černou Afriku. Díky tomu dnes máme nejen česky mluvícího prezidenta Mozambiku (vystudoval inženýrství na VUT v Brně), ale taky česky a slovensky mluvící černé herce. Zatímco za mého otce na plátně řádili jen Američané jako Sidney Poitier s hlasem Eduarda Cupáka anebo Eddie Murphy dabovaný Oldřichem Kaiserem, za mě už zářily africké hvězdy, jako byli Joseph Dielle (Mireček z Básníků), Paolo Nanque (Jeremy ze seriálu Nováci) nebo Ibrahim Maiga (Vápno ze série Fontána pre Zuzanu), které hrály v češtině a slovenštině. Plus černá zpěvačka Tonya Graves ze skupiny Monkey Business, která, jak milovníci filmu vědí, se v Menzlově adaptaci románu Obsluhoval jsem anglického krále objevila jako bůh všech rastafariánů – etiopský císař Haile Selasie.
Černí herci s přízvukem v našich filmech sice hráli jen cizince, ale ve stejné době se v našich médiích už začaly prosazovat české děti afrických studentů jako moderátor Rey Koranteng, psycholog Mark Dzirasa, zpěvák Ben Cristovao nebo politička Lejla Abbasová, které mluvily bez přízvuku, čímž se v očích celého národa (až na pár primitivních žižkovských skinů) stali dokonalými Čechy.
Když jsem asi před deseti lety slyšel stesky Eddieho Murphyho, že pro černého herce je v americkém filmu málo příležitostí, uvědomil jsem si, že úděl černošského herce v zemi, kde je jen 12 procent Afroameričanů, opravdu není lehký. Jako sociálně myslící člověk bych háda, že se řešení najde v rozšíření spektra natáčených filmů z černé Afriky a Karibiku, jejichž chudoba a z ní vyplývající demografické krize nutně volají po zpracování. Když jsem ale viděl první americký historický film s černými herci v rolích středověkých Evropanů a později se dočetl, že producentka, která produkuje příští bondovku, zvažuje do titulní role agenta 007 (který dle svého autora Iana Fleminga byl po matce Švýcar a po otci Skot) Afroangličana Idrise Elbu, pochopil jsem, že řešení se bude ubírat poněkud jiným směrem…
Jan Werich (o němž se mimochodem málo ví, že když hrál na Broadwayi Shakesperovu Bouři, vyměnil na místě svého partnera Jiřího Voskovce za černého herce Canadu Lee) v roce 1968 v Horníčkových Hovorech H udělal vizionářské podobenství. Řekl, že se bojí možnosti, že se amerikanizující anglosaská pop-kultura dostane k nám – a porobí českou duši jako těžká nemoc. Vedle dnešních akčních filmů prokládaných reklamami na půjčky a produkty "které musíš mít hned" a dekonstrukčních inscenací, v nichž Romeo a Julie přijíždějí na jeviště na segwayích, by, pravda, film o Andreji Babišovi v hlavní roli s Ibrahimem Maigou ještě nebyl takovou katastrofou. Radši než je ponižovat hrbením se v rolích trapných bílých komerčních celebrit, bych ale černé herce obsadil do rolí velkých dramatických postav, které byly také černé. Ono jich totiž není zdaleka málo. Jen tak namátkou: Ibrahim Maiga by mohl hrát Shakespearova Othella, Ben Cristovao krále Baltazara ze Tří králů a Lejla Abbasová královnu ze Sáby. Je mi ale jasné, že to jsou zase jen sny. Nakonec to dopadne stejně jako u nás vždycky: Česky a slovensky mluvící herci, ať už jsou černí, nebo bílí, utřou nos, bílého Jana Žižku z Trocnova nebo Juraje Jánošíka bude hrát nějaký anglicky mluvící Idris Elba, zatímco černého Othella si střihne Miroslav Donutil. Jen u toho bude natřený krémem na boty.