Poesie: Marek Wawrzkiewicz
Ukázky básní polského básníka v překladu Libora Martinka, který připravil i básníkův životopisný medailon. Redakce Kulturních novin navíc připomíná, že Libor Martinek se stal laureátem 67. ročníku Ceny svazu polských spisovatelů v zahraničí za popularizaci česko-polských kulturních vztahů.
Ještěrka
Zdali ta ještěrka na zdi svatyně z dvanáctého století
poleze proti věčnosti?
Slunce poledne zabíjí tenký stín,
jako by ho tu bylo příliš. A přesto
není dokonce ani na hlubokém dně
Tyrkysového jezera. A přece
ve slunečním úpalu vidíš příliš mnoho.
A tedy ta ještěrka, nebo její kluzký dotek,
spojuje byť na okamžik ztemnělé dějiny,
vypálené kamenné desky, vzpomínky
na čelo zledovatělé v umírání
se současností? S vůní pečeného masa,
melodiemi zalévajícími tu hodinu světa,
v které i my se touláme?
Náš svět.
Ve slunci a lidové melodii. Pod temným sklepením
snad ještě dohasíná dusot vraných koní
letících dolů, po proudu. Avšak kdo by mu naslouchal,
když je slabý jako šepot žluté trávy,
jako šelest plazící se ještěrky.
Ještěrka, mlčení, bezradnost
pod plamenným sluncem –
jsou proti nám?
Minulost je rozumnější.
Neklade otázky.
Sevana, srpen 1986
Ti muži
Za svítání je město nahé. Ráno
stírá ze stěn podvodné neóny,
vymetá z bulvárů lživé noviny
a hází je do řeky. Kropicí vozy
nebo déšť smývají z asfaltu
zbytky krve nebo barvy, gangsteři a jejich oběti
znaveni usínají. Je klid –
jako kdyby teď nemusel začít den
a pak večer a noc. Budí se holubi
a děti. Utichá chraplavá trubka, odmítnuté
ženy stírají poslední slzy.
A tehdy se objevují oni. Vycházejí na ulici,
usedají na schodech a na prazích domů.
Mají netečný výraz v obličeji a bílé košile
rozepnuté na hrudi, roztřepené šle a šály
volně ovinuté kolem krku. Hledí před sebe
a mimovolně tisknou žilnaté dlaně.
Zapomněli už orat, sít, vláčet a kosit,
takže nevidí, proč jsou nepotřební.
Hledí na nesrozumitelné město. Umírají
spolu s genetickou pamětí. Spolu s prvním
ranním hltem kouřící kávy.
Oni. Ti muži. Naši předkové.
My.
Naši synové.
Deset rad mužům po šedesátce
Když ji líbáš na rozloučenou
uvědom si, že to může být naposledy.
Navštiv několik míst z dětství.
Opravdu – všechno se tak pěkně začínalo.
Otevři oči, spatři les. Pomůže ti pochopit
marnost pomíjení.
Promluv s dětmi a vnuky.
Možná konečně pochopíš.
Jednou denně se zamysli.
To nevadí, že v tu chvíli vypadáš idiotsky.
Obejmi nepřítele, promiň příteli.
Takové už mít nebudeš.
Za deštivé noci u jezera slituj se nad sebou.
Odešli všichni, kteří si dělali o tebe starost.
Ničeho nelituj, nic si nevyčítej.
I tak by se ti to přihodilo.
Procházej se po hřbitovech, zvykej si.
Všimni si, jak jsou teď klidní.
Nedělej si starosti, neboj se.
Je to jenom krátkometrážní film.
září 2000
Marek Wawrzkiewicz – narodil se v roce 1937 ve Varšavě. Dětství prožil na vesnici. Pracoval jako učitel. Spolupracoval s lodžskými a později celopolskými novinami a časopisy. Debutoval v roce 1960 sbírkou poezie a o tři roky později se stal nejmladším členem Svazu polských spisovatelů. Jeho debut se odehrál v době, kdy startovala generace „Współczesności“ (Současnosti), ale spíše byl spojován se skupinou „Orientacja Hybrydy“. Působil v týdeníku „Odgłosy“ (Ohlasy) a v Lodžské stanici Polského radia. V roce 1974 se vrátil do Varšavy, vedl rubriku poezie v měsíčníku „Poezja“ a byl literárním vedoucím Estrády hlavního města. Později se stal šéfredaktorem měsíčníků „Nowy Wyraz“ a „Poezja“. Po určitou dobu byl nezaměstnaný, následně pracoval jako vedoucí redaktor jednoho z časopisů Vydavatelství H. Bauer a časopisu „Kobiety i Życia“ (Ženy a život). Od r. 2003 do současnosti je předsedou Związku Literatów Polskich (Svazu polských spisovatelů).
Vydal sbírky poezie: Malowania na piasku (1960), Orzech i nimfa (1963), Ultima Thule (1967), Jeszcze dalej (1968), Przed sobą (1973), Serce przepiórki (1977), Wybór wierszy (1982), Aż tak (1984), O miłości (1990), Każda rzeka nazywa się Styks (2003), Eliada i inne wiersze (2003), Smutna pogoda (2003), Dwanaście listów (2005), Coraz cieńsza nić (2005), Ostateczność (2006), Światełko, Wiersze wybrane (2007), Dawne słońca (2010), Epizod (2012), Piętnaście listów (2013).
Dočkal se i zahraničních výborů své poezie: Docno poladne (výbor básní v makedonštině, 1999), Pesme (výbor v srbštině, 2003), Swetlina (výbor v makedonštině, 2008), Świtielko (výbor v ukrajinštině, 2008), Wyczerpat morie (výbor v ruštině, 2012), Światełko („Světélko“ - výbor v čínštině, 2012).
Překlady do češtiny pocházejí ze sbírky Późne popołudnie (2001).
Jiné práce: divadelní studie Sceny wielkie i średnie (1970), román Cztery miesiące (1994), panoráma makedonské poezie Czerwone winorośla (1996), antologie vlastenecké poezie Od Kochanowskiego do Szymborskiej (1997), antologie milostné poezie Noc miłosna (1998).
Důležitější překlady: Kradzione jabłka (výběr básní J. Jevtušenka), Zrównanie dnia z nocą (výbor básní M. Matevského), Sotnikow (román V. Bykaua), Krótkie opowiadania o zwierzątach (povídky S. Obrazcova), Bajki dla dzieci (básně K. Čukovského), List wiarołomny (výbor básní A. Poplavského), Pańskie igraszki (výbor básní I. Barkova), Magiczna ziemia (výbor z poezie čínského básníka Jidi Majia; spolu s Piotrem Tobołou), Blisko, daleko, blisko (výbor z poezie čínského básníka Ling Pinga; spolu s Piotrem Tobołou), dále připravil výbor z poezie makedonského básníka Mateje Matevského (1978) a přeložil národní kazašský epos Kyz Žibek (2008).