V přízračném lese
Vystoupali jsme na vrchol s oploceným stožárem a vydali se mezi vzrostlými buky po hřebeni. Jako už tolikrát. Bylo zima, sychravo, ze stromů padaly kapky studené vody. Mlha houstla, mračna klesala do lesů. Mokré listí krylo kamenitý terén, což ztěžovalo chůzi. Člověk občas prošlápl do neviditelné díry. Je třeba se také držet nad skalami, které vyčnívají ze svahu a lomí se prudce dolů. – Jak je magický ten les! Kmeny stromů se ztrácejí před očima jako siluety postav ze záhrobí.
Náhlá myšlenka: Jdeme dobře? Kde to vůbec jsme? Pokusy rozpoznat v blízkých detailech známá místa selhávají. Stromy, kameny, skalky, všechno je najednou tak cizí, ocitáme se v přízračném světě, který nemá souřadnice. Kam jdeme? Kam dojdeme? Úzkostný rozum velí, drž se doprava, a hlavně směrem do kopce, tam musí být hřeben, který vede na kraj lesa. Jenže nikde neprosvítá světlo, vše je zatopeno mlhou.
Plahočíme se mírně propoceni zapadaným a zarostlým suťoviskem, nevíme kam, a najednou: Plot! Jsme zpět na vrcholu, odkud vede dolů známá cesta. Úleva. – Tolikrát jsme tu byli, že by si jeden řekl, že i poslepu trefí… Návrat na začátek je někdy spásou.