Otec motorista, synek altruista
Nechci, aby to vypadalo jako vytahování, ale po zralé úvaze jsem se rozhodl, že to musím přiznat. Naše rodina má dvě auta. Ono vlastně není zase moc co závidět. Jedno auto je relativně slušné a pak máme Fabii, dětským střevíčkům dávno odrostlou, a tou jezdí převážně ženská polovina rodiny. Stroj se vlastně své mateřské značce už moc nepodobá, neustále opravované nárazníky se mění do bizarních tvarů, podle toho, trefí-li do právě se otvírajících vrat, nebo do kandelábru, drze se pletoucího do cesty.
Někdy si Fabii půjčí Vojta, vejde se mu do ní celá aparatura na koncert, tři kytary a naležato ještě kamarádi, kteří s ním hrají ve skupině Wosa.
„Tati, nechceš se dneska večer přijít podívat s maminkou na náš koncert?“ oslovil mne dnes v podvečer Vojta. Bylo mi to divné, nikdy o nás na svých koncertech moc nestál, patrně v obavě, aby maminka nezačala s ostatními děvčaty před pódiem pogovat, což je takové pološílené skákání a vystrkování rukou nahoru s výrazem obličeje připomínajícím epileptický záchvat. Pak z něj vylezlo, že by potřeboval odvézt Fabii s koncertním vercajkem domů a honem stačit ještě jeden koncert s Kohouty ve vnitřní Praze.
Vyrazili jsme tedy na Bílou Horu. Kulturák jsme našli poměrně snadno podle třesoucích se stromů a stojanů veřejného osvětlení ohýbajících se pod náporem zvukové vlny, vibrující malým kulturáčkem. Trochu jsme se báli, ale skutečnost překonala naše očekávání. Vojta s kapelou právě kalili svůj největší hit Kaktus II. Pod pódiem místo davu skákajících puberťáků bylo šest, nebo sedm vozíčkářů, kteří se rytmicky pohybovali, slečna, o které bych si nikdy nemyslel, že je tělesně postižená, pogovala s neutuchající energií, mezitím Vojtův kámoš Filda kmital mezi vozíčkáři a vyprávěl jim a slečny, které vypadaly na adeptky soutěží královen krásy, a na které bych koukal v metru s despektem se závistí stáří jako na sobeckou mladou generaci, nosily limonády a chlebíčky a pomáhaly všem těm hodně tělesně postiženým.
Nějak jsem byl naměkko. Jestli tím randálem, nevím. Netušil jsem, že těm tak moc postiženým lidem uvidím v obličejích tolik projevů štěstí.
No a tak jsem si řekl, že až Vojta zase přijde, abych mu půjčil Fabii, tak jo.
Ať s ní klidně projede i zavřenými vraty.