Pogování
Exkurz zralého hudebníka do života muzikantského dorostu.
Syn Vojta už nebyl pár dní doma, a tak jsem si řekl, že se mu pokusím trochu uklidit v pokoji. On se sice domnívá, že tam má uklizeno, ale kdo neviděl, neuvěří, co všechno je možné. Jednou jsem i zaslzel dojetím, když se tam chlapec pokusil sám uklidit, cožto spočívalo v tom, že binec zůstal, jen se ty věci dvě hodiny přehazovaly na jiná místa. Směs kytar, not, ponožek, kalhot, skladeb, jen tak načrtnutých, které svět teprve ocení. Je tam také zásuvka, kam si Vojta dává trofeje z koncertů. Jsou to především dary od dívek, hlavně podprsenky a tu a tam nějaké kalhotky, což je ale záležitost, na které textilní průmysl nezbohatne. Asi pět nití a dost.
„Vojtíku, a to ti to ty holky dávají jen tak, nebo jim to bereš až po koncertě?“ zeptal jsem se, neznalý poměrů.
„Tati, to mi ty holky házejí na pódium a přitom pogujou a sundávají si to, a už to nechtějí zpátky.“
Pak se mi to pogování jal vysvětlovat blíže. Jde o zvláštní stav, do kterého se dostávají dívky při koncertech punckrockové kapely Wosa, ve které je frontmanem náš Vojta. Děvčata se nahrnou k pódiu a s podivným výrazem v obličeji poskakují a kroutí tělem. Jedna ruka je vztyčená a cuká se jí způsobem, jako když chcete chytit do ruky mouchu, ale zároveň ji chytit nechcete. Druhá ruka je volná právě na to sundávání podprsenky, případně jiných částí oblečení, nejlépe kalhotek. Tyto suvenýry se potom bleskurychle házejí mému dítěti na jeviště. To je na tom pro mě nejzáhadnější, protože z vlastní zkušenosti vím, jaký byl někdy problém podprsenku sundat. Všechny ty háčky, patentky, bakelitová spínátka – a někdy to všechno bylo i sešité.
„Hele, Vojto, co je tohle,“ vytáhl jsem podprsenku obřích rozměrů se zvlášť silnými ramínky. „To ti taky nějaká hodila a co potom dělala bez ní?“ lákal jsem z dítěte informace.
„Tati, seš nemožnej, to není podprda, to je batoh a nosí se to na zádech.“
Zkazil mi radost. Už jsem si myslel, že na jeho koncerty chodí i paní Halina Pawlovská.
To pogování mi ale stejně vrtalo hlavou. Druhý den jsem si půjčil manželčinu podprsenku, navlékl si ji přes silný svetr (aby mi držela na těle) a začal se zmítat za zvuků Vojtovy skladby Kaktus II.
Můj marný boj se sundáním podprsenky po akci přerušil zvonek, přijel pan pošťák Koťátko (Kocourek, Kočička – nemohu si pořád zapamatovat jeho jméno…).
„Pojďte dál, pane Kočičko, nechcete kafe?“ zeptal jsem se přátelsky. Nemluvil, jen mi s pohledem upřeným na hruď podával lístek, na kterém mi nějaká společnost psala, že jsem opět vyhrál deset milionů. Pan Kočička – aniž po mně chtěl podepsat příjem – rychle odjel. Potom jsem ho viděl, jak u sousedky rozkládá rukama, naznačuje jakési tělesné tvary a oba se dívají směrem ke mně.
Nějaký čas poté k nám sousedi pod záminkou procházky s dětmi zašli, letmo a zvídavě se mi dívali někam pod krk a pevně přitom drželi své děti za ruce. Tak, aby se mi jejich dítka mohla vyhnout velkým obloukem.