Dárek z adventního trhu
Útok ve Štrasburku ve vizi, televizi – a na vlastní oči…
Na tom, že vize dokáže tu a tam předpovědět budoucnost, se všichni více méně shodneme. Je to ostatně popsáno i v literatuře (počínaje Homérem a konče Jungem) a mnoho z nás má s vizí svou vlastní zkušenost, jeden na základě předpovědi z lógru, kterou mu věštila kolegyně na firemním večírku, druhému světská na pouti něco vyčetla z dlaně. Já občas mívám symbolické vize-sny, které posléze poznám v reálných dějích, jež se stanou. I proto, že mnoho z nich se mi už vyplnilo, si své sny zapisuji…
8. června tohohle roku jsem si do deníku zapsal následující sen: „Vím, že musím jít do obchodního domu H. Jdu do něj pod nebem, na kterém není vidět slunce, ale je celé matně oranžové, jako by někde hořelo (typické nasvícení mých snů). Černý mrakodrap-obchoďák proti oranžovému slunci je zlověstný. Nevím, do jakého oddělení mám přesně jít, a protože ve snu můžu lítat, kroužím kolem obchoďáku, kolem něhož jsou pole, na kterých dřou zahradníci a vyrábějí výrobky, které se v něm prodávají. Poslední parta mi řekne, že to, co hledám, je přes ulici ve vysokém domě, protínajícím oblohu. Když se tam dostanu, vidím v PĚTI PATRECH, které jsou ve druhém bloku budovy asi metr nad sebou, tentýž výjev, jako by šlo o zkopírovanou fotku: zavražděný muž v černém kabátě, ležící na zemi. Jdu do jednoho z prodejních oddělení. Vím, že v něm musím pátrat po vrahovi, ale obchod je prázdný a já nevím, co mám hledat. Vyjdu zpět na chodbu. Prosklenou stěnou obchoďáku vidím, že obloha se černá začínajícím uragánem a chodbou se přibližuje duše člověka, z níž je vidět jenom horní polovina – Patrick Swayze z filmu Duch. Třese se zoufalstvím, ale najednou cítím, že zmizel – ukryl se ke mně do těla. V tu chvíli se uragán za oknem velmi zmírní: v opět oranžové obloze je z něj vidět jen začínající tenká čára. Jdu zpět do oddělení a snažím se tam vysvětlit vedoucí, že musíme rychle něco udělat, protože nás ohrožuje velké nebezpečí. Vedoucí ale znuděnou francouzštinou říká kolegyni: „Zas jeden koktal, co ani neumí pořádně francouzsky…“
Střih.
13. prosince kolem půlnoci jsem seděl ve své práci, staré podnikové knihovně, propojené s firemní ubytovnou pro přespolní zaměstnance, o jejíž provoz se také tak trochu služebně staráme. Čekal jsem na kolegu, který se autobusem vracel ze zájmového zájezdu do centrálních evropských organizací ve Štrasburku. Poprosil mě, abych na něj počkal s klíčem od ubytovny, protože se vrátí pozdě, v době, kdy už do jeho městečka nepojedou žádné spoje. V tu dobu už jsem celý den věděl o útoku, k němuž ve Štrasburku došlo, i o tom, že nikdo z kolegovy výpravy nebyl zraněn. Během pracovní doby mi kolega esemeskou oznámil, že jim zrušili program na poslední den, a tak se o něco dřív vracejí domů. Když před půlnocí přijel, odemkl jsem mu pokoj, a řekl, že jsem rád, že se v pořádku vrátil a hned jsem na něj „vybalil“, že moje služba nebude zadarmo. To, že si ale necháme na ráno. Druhý den ráno v práci jsem ho pak požádal o rozhovor. Řekl mi, co věděl. O tom, jak v úterý navštívili Evropský parlament, kde pro ně měl předseda bezpečnostního výboru připravenou přednášku na téma perspektiv evropské bezpečnosti a večer se vydali na slavný štrasburský vánoční trh. Bylo to trochu složité, protože trh se nachází u katedrály, která leží na ostrově vytvořeném dvěma rameny Rýna. Na ten ostrov vede několik mostů a na všech jsou ostré osobní prohlídky, kterým neunikne ani autobus se značkou CZ. Autobus zastavil nedaleko trhu, jehož atmosféru nasávali až do osmi hodin večer, kdy se vydali na plánovaný sraz u katedrály. Ještě, než se u ní všichni sešli, ale začali kolem lítat těžkooděnci, kteří je předtím kontrolovali, a ti, kdo z nich uměli francouzsky jejich výkřiky přeložili jako: „Rychle do autobusu a pryč z ostrova!“ V hotelu se dozvěděli důvod poplachu. Zbytek zájezdu byl zrušen a oni se vydali domů. Nakonec dodal: „Ale kdybyste to, kolego, chtěl slyšet od někoho, kdo byl přímo u toho útoku, tak můžu sloužit. Když jsme se vraceli, jeden takový seděl v autobuse vedle mě a celou cestu mi to vyprávěl…“
Probudil se ve mně pud reportéra, a tak jsem neodolal. Zjistili jsme s kolegou telefonní číslo toho (jemu dosud neznámého) spolucestujícího, domluvil jsem si s ním schůzku a ještě ten večer se vydal do jednoho malého městečka za „respondentem“. Čekal na mě na nádraží, kam jsem se dostal vlakem přeplněným studenty, vracejícími se poslední den semestru na Vánoce domů. Smál se a říkal, hlavně, abych z toho neudělal žádné „drámo“. Že on o tom vlastně nic moc neví. Že se s pár kamarády ulil ze srazu u katedrály, aby si dali oběd v jedné z místních vyhlášených kaváren. Že vlastně viděl to samé, co můj kolega. Namítl jsem, že mi můj kolega a jeho spolucestující v jedné osobě o něm a jeho příběhu říkal něco jiného. A tak, poněkud nerad a s bolestí, začal vyprávět i on sám…
Seděli v kavárně, bylo kolem osmé. Venku už dávno byla tma. Třeskl výstřel a někdo za oknem se svalil. Majitel podniku dal duchapřítomně okamžitě v kavárně zhasnout hlavní světla. V tu chvíli se začali do podniku valit lidé z ulice, kteří se chtěli skrýt. (Jeden ze skupinky Čechů, který uměl francouzsky, ostatním vše překládal. To hlavní, emoce, ale překládat třeba nebylo.) Někteří z příchozích říkali, že venku leží zraněný člověk. Že byl jedním z těch, kdo se rozhodli zvenku raněného přinést, mi můj respondent neprozradil – to jsem se už předtím dozvěděl od svého kolegy. Spolu s raněným a „dobrovolníky“, kteří ho nesli, šla manželka raněného, která byla v hlubokém šoku. Když ho přinesli, položili ho do zadní místnosti, odkud do ulice nesvítilo světlo a zároveň se v kavárně našel lékař, který začal s resuscitací. To všechno trvalo jen několik vteřin, během nichž se objevili i těžkooděnci, určení, aby kavárnu hlídali. (Další sledovali útočníka.) O chvíli, kdy raněný zemřel, můj respondent žádné podrobnosti nevyprávěl. Sevřel jen dlaně v pěst a řekl dvakrát za sebou: „Je to srabárna, střílet, když jsou u toho ženy.“ Až za hodnou chvíli příběh dovyprávěl. Policisti pustili hosty z kavárny před jednou v noci. Češi si do hotelu na předměstí, kde spali, objednali taxík, na který se složili. Na hotelu se pak rozhodlo, že další program se ruší. Zakončil slovy: „Když jsme se dozvěděli, že ten útočník byl odtamtud a že měl být další den zavřený, tak jsem si vzpomněl na tu přednášku v parlamentě a na ty kontroly…“ Zasmál se. Spravedlivě zmínil, že policisty chápe, protože tím trhem projde milion lidí. Pak už mluvil jen o vsi v horách, z níž pochází. O jejích vánočních zvycích. A že by se tam chtěl jednou vrátit. Že je tam doma, že ruch světa je dobrý, ale že by teď chtěl být spíš na té vesnici a že… A do toho najednou shrnutí: „Víte, lidi by měli vědět, že i když to vidí v televizi, že není žádná hraná krimi. Může se to stát kdekoliv. Teď. I tady v tý hospodě!“
Když jsem se z jeho městečka vrátil domů, v noci mi napsal SMS a ujišťoval se, že mu dám rozhovor autorizovat. Zavolal jsem mu. Jeho hlas zněl úplně jinak než předtím. Jako bývalý sociální pracovník i jako člověk, který něco podobného už sám prožil, jsem ten hlas poznal. Byl to hlas člověka v pozdější fázi šoku. Rozhodnutí, že žádný rozhovor uvedený jeho jménem, bydlištěm a podrobnostmi nevyjde, mi netrvalo příliš dlouho. Stejně jako moje rada, aby se brzo zkusil vydat k někomu, kdo mu v souvislosti s tímto příběhem (který si s sebou ponese už celý život) poskytne takovou pomoc, jakou on ve Štrasburku poskytl oběti útoku.
Post scriptum k úvodnímu snu: V neděli 16. prosince zemřela pátá oběť štrasburského útoku. Byl to Polák a jmenoval se Bartosz Orent-Niedzielski…