KN: Experiment občanského srdce
S blížícími desátými narozeninami Kulturních novin jsem se rozhodl opustit své dosavadní výkonné funkce ve vydavatelském družstvu i v redakci, protože mi došly síly i inspirace. Neopouštím však Kulturní noviny jako autor a příležitostný spolupracovník. To ani jednoduše nelze, protože jak mediální prostor, tak komunita lidí kolem něj jsou částí mého světa. A pokud se nezmění v budoucnu ideová povaha „vyzařování“ tohoto mediálního ostrůvku, založená dosud na étosu občanského angažmá a snaze o niternou pravdivost výpovědi, tak budu rád jeho součástí i nadále. Jen nade mnou nebude viset meč povinností.
Vznik z krize – šance otevřít jiné prostory a možnosti
Uzavíraje svou funkční kapitolu, ohlédám se zpět a vidím to znovu jako dnes: Kulturní noviny vznikly z rozjitřené situace kolem změny vydavatele Literárních novin v roce 2009. Jejich iniciátoři (Jiří Plocek a Jaroslav Šabata, s přispěním dalších přátel) byli součástí předešlého „literárkovského“ okruhu a vnímali změnu na základě konkrétních dějů v podstatě jako nepřátelské převzetí. Rozjitřenost byla důsledkem setkání dvou zcela rozdílných světů a pohledů na to, jak dělat kulturně-politický týdeník. Velmi zjednodušeně: Byl to střet aktivistického idealismu s pragmatickým kapitálem. Náznak vyhrocené situace lze vyčíst například z těchto dobových odkazů, jednoho novinového a druhého od Jaroslava Šabaty, jednoho z přímých aktérů tehdejších dějů.
Nemá cenu se k té době blíže vracet. Krize neznamená jen ztrátu, ale i novou šanci. Z tehdejšího napětí se zrodily tři mediální větve, které existují dodnes: internetový Deník Referendum bývalého šéfredaktora Literárek Jakuba Patočky, tištěné i internetové Literárky a internetové Kulturní noviny. Dnes se, myslím, vzájemně respektujeme, protože každé médium reprezentuje odlišné pojetí publicistiky. První dva tituly se etablovaly na mediální scéně – první s aktivnější politickou hranou, druhý s ambicí uspokojovat potřeby méně vyhraněného kulturně orientovaného čtenáře.
Krok do neznáma: Nový typ vydavatelského subjektu
Kulturní noviny, jako nejmenší plod oné chvíle, se však od obou předchozích liší filosofií vzniku a formou vydavatelského subjektu. Mediální družstvo byl historicky první pokus dát fyzickou formu občanskému angažmá. Aktivizovat prostředí k vydavatelské akci. Družstvo bylo otevřeno všem, kteří projevili zájem, a ve chvíli, kdy se stali členy, získali také rozhodovací hlas – a to bez ohledu na výši členského vkladu. Družstvo bylo v podstatě také jediným možným způsobem, jak vůbec začít a vytvořit prvotní kapitál, protože zakladatelé neměli potřebné finance ani investora (a upřímně, byli na pochybách, jestli vůbec někoho hledat, protože velký vklad většinou znamená i jistá očekávání…).
Ve zpětném pohledu to byl unikátní kulturně-politicky-sociologický experiment, který byl do jisté míry i ukazatelem jedné z tváří občanské společnosti. Idea vydavatelského družstva se při zakládání objevila z podnětu spisovatelky Aleny Wagnerové. Ta nás upozornila na úspěšný německý družstevní deník taz.die tageszeitung. V průběhu dalšího vývoje se však ukázala mnohá různost – a především v parametrech občanské společnosti. Pomocí chemické terminologie řečeno, německý prostor a český prostor se vůči sobě mají jako dvě odlišné nádoby s kapalinou, které se však od sebe významně liší iontovou silou a kyselostí. Různé reakce pak v nich probíhají různě a žádné prognózy tudíž nelze přebírat mechanicky, k čemuž jsme zpočátku ve svém nadšení měli sklon. – V Německu dosáhly postupně počty členů družstva tisíců, my jsme dosáhli šedesátky. Jistě, dá se diskutovat o tom, co se dalo dělat jinak, ale doba běžela příliš rychle a my jsme se učili na bezprecedentní rozehrávce. Po letech si nemyslím, že bychom dosáhli výrazně lepších výsledků. Spíše se vynořila otázka, jak si v dalším vývoji vytvořit komunitu sympatizantů, kteří jsou ochotni noviny podporovat – aniž by byli aktivními členy družstva.
Tištěné vydání jako první cíl, pak přechod na internet
Rezonance na naši úvodní aktivitu po vydání „nultého“ ukázkového čísla s plejádou výrazných autorů (viz webový archiv KN – tištěná čísla) ve velkém nákladu nebyla sice tak intenzivní, jak jsme čekali. Ale přesto jsme se nevzdávali: Po jisté době jsme s nashromážděným kapitálem přistoupili k vydávání tištěného čtrnáctideníku. „Papír“ byl naším cílem od počátku a naši podporovatelé jej očekávali (postupovali jsme také v souladu s názorem členstva družstva taz, kde převládala náklonnost k tištěné podobě novin). Tištěný čtrnáctideník jsme vydávali od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, dále už to nebylo ekonomicky únosné. V době vydání posledního čísla zemřel – zpětně to vnímám jako navýsost symbolický děj – Jaroslav Šabata. Jeho nekrolog z pera jeho přítele Jana Šimsy a také našeho člena, jsme zveřejnili už v internetovém vydání. Buď jak buď – onen ročník KN (rozložený mezi dva roky) je historickým unikátem. V české historii neexistují noviny vydávané družstvem a vycházející rok tiskem.
V té době se díky mým rozvinuvším se osobním kontaktům s družstvem taz podařila jedna důležitá věc (zase přišla symbolicky v „pravou chvíli“): Získali jsme díky kampani německého družstva na podporu jeho partnerských družstev v zahraničí dar, který nám na nějakou dobu umožnil stabilizovat redakční provoz v minimalistickém módu, který v zásadě trvá dodnes. Doba nás postavila před úkol: Naučit se komunikovat se svými čtenáři a získat jejich průběžnou podporu, protože dar taz se jednoho dne vyčerpá. S tímto cílem fungujeme poslední zhruba 4 roky a dosáhli jsme víceméně vyrovnaného rozpočtu pro provoz v onom minimalistickém módu.
Žít bez dotací, být pro někoho důležitý
Přiznám se, že jsem se od počátku internetového vydání řídil jednou zásadou, kterou mi možná někdo může vyčítat, ale já si za ní stojím: Nežádat o dotace. To mělo vícero důvodů, přičemž jedním z nich bylo mé rozhodnutí nehrát potěmkinovskou byrokratickou hru na „literární“ či jinak zaměřený časopis pro účely dotačních kategorií. Nezávislé médium svou grantovou kategorii nemělo. Chtěl jsem, abychom byli svobodní a nemuseli čelit výtkám z nedodržování požadovaného zaměření a popřípadě se nemuseli dostávat do zbytečné ideové kolize jako „nekorektní“ médium. Mým cílem byla publicistická svoboda spjatá s důvěrou, že autor nenapíše nic, co by neodpovídalo snaze o poctivé hledání pravdy, padni, komu padni. Zastával jsem důsledně názor, že buď pro někoho budeme něco znamenat a budeme mu stát za podporu, a nebo zanikneme.
Každý, kdo nás podporuje, je námi také vnímám jako spoluaktér našeho konání a myslím, že mnozí čtenáři nás podporují i z této pozice: Chtějí, aby existoval právě takto zaměřený mediální prostor. Kulturní noviny nejsou obchodním produktem, ale symbolem spoluúčasti. V této souvislosti nemůžu nevzpomenout na to, jak naše malá čtenářská komunita zareagovala několikrát v naléhavých případech neobyčejně solidárně (podpora člena redakce v krizové situaci, podpora talentovaného děvčátka). Byl jsem z těch spontánních reakcí dojat a povzbuzen.
Výhled, poděkování a přání
Bylo by pochopitelně žádoucí získat větší finanční podporu a pokročit v kvalitě i rozsahu dále. O to se pokusí od Nového roku nová redakce pod vedením Jiřího Gutha. Já budu rád svými příspěvky pomáhat, jak budu moci. Čtenáře tímto prosím, aby nám zůstali věrni a pokud mohou, přispěli, aby redaktoři a případně i autoři mohli za svou práci dostávat vyšší než symbolické odměny a mohli se tak rozvoji Kulturních novin věnovat s větším nasazením.
Kulturní noviny - to je za ta léta několik set vydání, několik tisíc textů od několika set autorů. Na internetu od poloviny roku 2012 týden co týden. Je to velké a pestré zrcadlo světa, v němž jsme žili a stále žijeme. Rád bych tu vyjmenoval na závěr všechny, kteří mi/nám byli v průběhu let nápomocni, ať už to byli někteří naši členové, redaktoři či autoři, věrní čtenáři nebo zkrátka přátelé, kteří, když bylo nejhůř, přispěli finančním darem či jinou pomocí. Bojím se však, že bych na někoho zapomněl a to bych nerad. Kdo nás čte, tak ví, kdo a jak se v KN uplatňuje a profiluje. Ani ti neokázalí přátelé „v pozadí“, o nichž jsem často věděl z titulu své funkce jen já či mí nejbližší kolegové, by také neměli přijít zkrátka. Až budu jednou, doufejme, psát paměti, tak v jedné z kapitol popíšu podrobně, jak jsme ty noviny tvořili a s kým se přitom setkali. Byla to pro mne velká škola života i publicisticko-redaktorské praxe. Hodně jsem jí obětoval, ale hodně mi také dala. A ničeho nelituju.
S Tomášem Kolocem, kolegou z nejbližších, který je jednou z hlavních tváří Kulturních novin po velkou část jejich existence, budeme – byť ne jako standardní členové redakce – dále „u toho“.
Tak uvidíme. Držte nám všem palce.