Fejeton Kultura

Zlato

Foto Tomáš Koloc

Čas od času jezdím na akupunkturu. Do Jičína. Někdy přijíždím dle objednací doby načas, ale někdy přijedu brzo, a to se pak pomalu loudám do kopce dlouhou secesní Tyršovou ulicí a fotím. Pár plodů těchto mých cest už jste v Kulturních novinách viděli jako doprovodné obrázky.

Tuhle sobotu jsem zastavil u bloku domů, na němž stojí ve zlatě vyvedené secesní nápisy CÍSAŘSKÉ LÁZNĚ a HOTEL GRAND. V hotelu jsem poprosil, zda bych si tam mohl odskočit, a pak se procházel jeho dvorem (císařskými lázněmi). Kromě nástěnky se vzpomínkami na život rakouskouherských sokolů mě na celé jedné stěně hotelu zaujal nově obnovený obraz zachycující mocnáře Františka Josefa I. v parádní uniformě uprostřed lesní květeny. Byl to pastýřský obraz a mně u něj došlo, proč jediná skutečná idyla v umění minulosti byla vždy pastýřská: pastýřství bylo totiž v minulosti jediné zaměstnání, které se provozovalo na loukách, tedy mimo dohled, mimo všemocný a všudypřítomný systém…

Když jsem přišel ke své paní akupunkturistce (která je původním povoláním středoškolská učitelka humanitních předmětů), přišla po výkonu řeč i na obraz. Na onu touhu po velikosti, již příslušníci dvanácti národů, promořených nepředstavitelnou chudobou, epidemiemi tuberkulózy a nemožnosti rozhodovat o svém osudu, delegovali na toho, kdo se jim zdál vytržen z jejich bídy. Kdo mohl škrtnutím pera pozvednout (nebo zničit) ne jednu, ale tucet zemí, protože byl král dalmatský, slavonský, haličský, vladiměřský, ilyrský, jeruzalémský... Na jeho zálibu v lovecké střelbě a italském písemnictví, jimž ho vyučovali největší mistři svých oborů, povolaní za tím účelem do císařsko-královské Vídně – a placení císařsko-královskou pokladnou…

Když jsem šel Tyršovou ulicí dolů zpět, ztratily moje myšlenky pevný směr. Vetřelo se do nich dobře utajené výběrové řízení na knihovnický úvazek za minimální mzdu, do něhož se přihlásilo 55 uchazečů, a taky nenaplněná tříletá snaha malého dostat se přes soudní rozsudek k dlužným penězům, v kontrastu s lehkostí velkých, kteří díky dobře vymyšlenému zákonu z každého lety dobře napuchlého dluhu v této zemi dostanou dvacetinásobek.

Pak mě napadlo, jestli se za život v božských výškách také musí něčím platit.

Jistěže musí. Vzpomněl jsem na doživotní chodbu zvyků a předpisů, která se před mladým habsburským bohem otevřela už v osmnácti letech, na jeho syna, který z toho upjatého prostoru dobrovolně odešel, na jeho manželku, jejíž apoštolská velikost nepřežila ránu špinavým pilníkem. Když jsem se ze svých myšlenek probudil, stál jsem před školou a pode mnou na dlažbě ležela zlatá dvacetikoruna se svatováclavskou korunou.

Shýbl jsem se pro ni, ale marně: nějaký šprýmař ji (naštěstí?) zespodu přilepil…

Do odjezdu nejbližšího vlaku mi zbývala necelá hodina. Vešel jsem do nejbližší hospody a posadil se pod plazmovou obrazovku, na níž se dokola promítaly záběry, které v té době (snad kromě mě, který nemám doma televizi) už viděl celý národ: dvě rychlé cesty dolů po sněhu, po nichž následoval výstup na nebesa. Kdo ví, co mě na tom tak dojalo; snad národní hymna, při níž jsem vzpomněl na toho, kdo mě ji naučil, snad výjev, v němž skromnou dívku z malého národa po staletí ničeného sebou i jinými na jejím výstupu k nebesům podpíraly dvě nymfy ze země, která tomu malému národu panovala staletí – a panuje už zas.

Už je to jisté: My všichni, kdo jsme vyrůstali pod sluncem, si jednou v životě chceme sáhnout na zlato. Quae caesaris caesari.