Vesmírný nákup
Reportáž našeho redaktora ze dne, kdy byl uveden do provozu jeden z nejnovějších českých komplexů.
Jsem pozván na otevření obchodního komplexu v hlavním městě jedné z historických Zemí koruny české, a tak vstávám časně, abych stihnul vlak. Samozřejmě ho zmeškám. Mám ale štěstí; od dalších cestujících se dozvídám, že z nástupiště, na kterém stojím, za chvíli odjíždí na otevření komplexu zvláštní vlak. Vozy vlaku vypadají dosud neopotřebovaně a před každým z nich stojí stevardka (nebo stevard) v honosné uniformě. Bohužel nemám lístek a argument, že jdu dělat reportáž bez slavnostní jízdenky u slečny stevardky neobstojí. Místenky ve vlaku jsou přesně spočítané a elektronická krabička, kterou drží vlaková letuška v ruce, jí oznamuje, že ve vlaku (kde smějí cestovat jenom sedící) už není volné ani jedno místo. Naštěstí jsem Čech, a tak mě záhy napadne myšlenka, že standardizace v naší malé zemi nemůže být celoplošná. Přejdu k dalšímu vagónu, před nímž stojí stevard, který má sice také honosnou uniformu, ale vypadá o poznání lidštěji.
„Bez problému,“ ujistí mě, a aniž by odkudkoli vytahoval jakoukoli krabičku, mě těsně před zapískáním výpravčího usadí do jídelního vozu. Tam mě zaujme nenápadný cestující u vedlejšího stolu, který skromně dojídá přírodní řízek, zapíjí ho pivem a s očividnou vděčností za klid, kterého se mu právě dostává, osvěžuje svůj zrak pohledem do krás kolem nás ubíhající české země.
Je to Michal Viewegh – bez biomanželky.
Mimozemšťani, příšery a kamarádi
„Naše přítomnost obohatí vaši budoucnost,“ hlásá obrovský transparent na nově otevíraném komplexu. Na billboardu jsou vyfoceni lidé, kteří zírají vzhůru na noční oblohu, na níž jsou vidět světla přistávající vesmírné lodi (Enterprise?). Ačkoli hodina slavnostního otevření právě nastala, stejné množství lidí, jaké proudí dovnitř, proudí s červenými a zelenými balónky a s taškami naplněnými reklamními předměty a potravinami zdarma také ven. Řada z nich je mi jako profesionálovi typově povědomá: jsou to lidé bez domova, bytosti, mající pernou zkušenost s pobytem na této Zemi. Totéž se nedá říct o mimozemšťanech v šedých metalízových skafandrech a vytlemených červených příšerách se zelenými vyplazenými jazyky. Jedné z nich poklepu na rameno, ptaje se, kde se tu děje něco zajímavého. „Promiň, vole, mám práci,“ odpovídá příšera a odkvačí pryč. Útlé mimozemšťanky, rozdávající krabičky lentilek s logem akce, jsou pohostinnější. Hned několik mi jich nabízí tiket, na němž je tajenka, kam mám doplnit slabiky, které se rafinovaně nacházejí na podlaze v různých místech obchodního domu. Až obejdu celý obchoďák, mám doplnit jméno a svou mailovou adresu a tiket vhodit do vesmírného odpadkového koše, obaleného staniolem, který stojí zaparkovaný uprostřed vstupní haly a představuje létající talíř. Pokud mě vylosují, mám šanci vyhrát let balónem. Beru si dva tikety (i pro zbrusu nového kamaráda bezdomovce, kterého jsem potkal v hale a který musel odejít s novou várkou reklamních předmětů do svého příbytku) a prosím o program akce, který jsem si zapomněl doma. Po deseti minutách vzrušené debaty mimozemšťanek, která z nich ho zapomněla na koleji, se vmísím do proudu návštěvníků, a ten mě vyvrhne ve třetím patře pod pódiem, kam právě vstupují krásná herečka a moderátorka s katalánskou krví Tereza Kostková a rozcuchaný člen Divadla Sklep Tomáš Matonoha.
Women′s mystery
„Jedna, dvě, tři, čtyři, do půl minuty začínáme,“ startuje svůj projev Sklepák Matonoha, ale sleduje ho jen pár znuděných očí, zatímco nově příchozí migrační vlna středního a vyššího stavu mizí do luxusního sektoru, v němž se prodává značkové zboží. Aleji těchto obchodů vévodí dosud jeden dosud nezkolaudovaný, jemuž se (patrně nechtěně…) povedl výsostný vtip: pod honosnou značkou WOMEN′S MYSTERY se na stáhnutých roletách obchodu třepotá zažloutlý papírek: „ZPŘÍSTUPNÍME JIŽ BRZY!“
Na rozcuchaném Matonohovi (který vypadá, že dlouho do noci přemýšlel, co na to Češi) je vidět, že by nekulturní publikum nejraději poslal někam. Je ale profesionál, a tak se s věcí vyrovná po sklepácku; vyndá seznam nově otevřených obchodů a začne ho postupně předčítat. Diváky to ale nepřitáhne, a tak po několika minutách firemních názvů typu HCHKR, DTN, PSVZ, CJ, ĎŤŇ přichází na řadu Tereza Kostková a začne vyjmenovávat seznam místních atrakcí, mezi nimiž zdůrazní body painting, který prý praktikuje sama doma, a nejmodernější terminál bezdotekových počítačových her, který charakterizuje dvojsmyslnými slovy: „V normální hře musíte něco ovládat, tady neovládá nikdo nic.“ Zakončí otázkou na Matonohu, jestli by si chtěl zkusit simulátor F1, což profesionál Matonoha zahraje do autu tím, že ohlásí lasershow.
Možná přijde i kouzelník
„Ještě ne, ještě ne,“ křičí jevištní technik, který tvoří technické zázemí akce. Uklízí si za pódium rudl a štafle. Teprve pak zapíná stroj, bez něhož by žádná show nebyla úplná. Z plechové krabice s malým otvorem se za zvuků hudby ze seriálu Akta X vyvalí nepředstavitelné množství kouře, do něhož projekční přístroj promítá předpotopní obličeje ufonů. Okolostojící publikum, které se zatím trochu rozmnožilo, se rozkašle. Po přestávce, určené k rozehnání kouře, Matonoha pozve na pódium „jednoho z nejslavnějších českých kouzelníků“, na jehož jméno si ale nemůže vzpomenout.
Nejslavnější kouzelník (který upoutává už svým oděvem, jemuž vévodí velký otvírák na prsou) nejprve předstírá, že si vypíchl hřebíkem oko, a poté, co slíbí publiku králíka, vysype z klobouku bobky. Když kouzelník pozve na pódium tlustou slečnu a po dotazu, zda si u něj něco nezapomněla, vyndá z klobouku malé růžové kalhotky, publikum začíná být spokojené a na produkci se trousí čím dál víc nakupujících. Nakonec charismatický kouzelník vytáhne z kufru černobílý spirálovitý terč, který psychologové používají k hypnóze, a točí jím se slovy „Dejte mi peníze, dejte mi peníze…“ Pobavené publikum obklopí kouzelníka a žádá od něj podpisy. V davu fanoušků vidím i kamaráda-bezdomovce, který se už vrátil ze štace.
„Vidíš, takhle jsme to měli dělat,“ říká svému kolegovi Matonohovi dramatická umělkyně Kostková (oděná v toaletě, v níž jsem ji už jednou v kavárně Viola viděl recitovat verše předních českých básníků) a losuje z vesmírného odpaďáku další sérii jmen výherců letu balónem. Dvě z pěti cen vyhrává jedna a ta samá paní – která si dala tu práci a pod různými jmény vyplnila tiket mnohokrát za sebou.
Česká soda
Nastává přestávka a tak se vydávám do komplexu, abych vyluštil tajenku a také se zařadil do slosování. Slabika CHÁ je nalepena hned vedle stánku s nejnovější atrakcí zvanou soda dream, která spočívá v tom, že se z velkých bomb čepují ochucené nápoje s obrovskými sodovými bublinami. Ptám se prodavačky, jaký je rozdíl mezi touto novou metodou a starým dobrým sifonem a je mi soukromě řečeno, že žádný, kromě toho, že bombička vydržela delší dobu, zatímco soda dream se musí pokaždé koupit nanovo. O slabiku dál fotí dvě sličné fotografky zájemce před plátnem s namalovanými létajícími talíři. Naproti si děti, které mají zájem o body painting, můžou vybrat z katalogu, kde je vyfocených asi dvacet prefabrikovaných vzorů asi dvaceti obludných obličejů. Po tomto pohledu se vydám na pány, ale paní uklízečka, která se zrovna rozhodla záchodky vytřít, mě posílá na invalidní. Něžné pohlaví takové štěstí nemá; před dámskými záchodky se pomalu tvoří fronta. Drze se paní uklízečky zeptám, proč jí nepřijdou pomoct kolegyně. Prý všechny odešly na Monkey Business.
Spajdlmén
Celá zem se zadarmo přišla podívat na sestavu oblečenou v: šusťákové soupravě (zpěvák Matěj Ruppert), latexovém oděvu zdravotní sestřičky křížené s fanynkou švýcarského národního týmu v čemkoliv (zpěvačka Tonya Graves), normalizačních trenýrkách a tílku (klávesista a skladatel Roman Holý), prvorepublikových pánských jednodílných plavkách (kytarista Pavel Mrázek) a květovaných dámských šatech (kytarista Oldřich Krejčoves). Po koncertě, ve chvíli, kdy se celé město před šatnami rockerů spořádaně zařadí do fronty, se objevuje starší pán (na němž je už podle zevnějšku vidět, že je od mládí členem klubu náročného diváka), přichází k Tereze Kostkové a Tomáši Matonohovi a podává jim svůj letitý památníček. Podpisy proběhnou v rychlosti, neboť je třeba ohlásit vítěze soutěže o nejkrásněji pomalovaný obličej. Je jím asi dvouletý chlapeček, který dojaté Tereze Kostkové na mikrofon řekne, co představuje jeho maska: „Sem Spajdlmén…“
Smilstvo
Posledním, kdo se na samý závěr objevuje se na pódiu, je naděje české prózy, Michal Viewegh, který s mikrofonem v ruce čte ve stoje pár věrným fanouškům svou krátkou povídku Smilstvo. Pojednává o muži, kterého jeho žena pod záminkou návštěvy obchodního komplexu každý měsíc podvádí a myslí si, že on o tom neví. On o tom však ví a ve skrytu duše smilstvo, které se skrývá pod zástěrkou obchodního domu, podporuje.
Mimozemšťanky během čtení povídky dorozdají poslední lentilky a já dovyluštím poslední slabiky tajenky: „PŘICHÁZÍME V MÍRU NA NÁKUP DO VAŠEHO DOMU“.
Do vesmírného osudí ale svůj tiket už nevhodím, díky diskrétní radě kamaráda bez domova:
„Je to zbytečný, kámo, všechno, co bylo co k čemu, už je dávno pryč!“
Názvy obchodů a reklamní texty byly mírně změněny. Jména celebrit nikoli.