KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Zamyšlení nad knihou Alexise Varlamova Alexandr aneb rozervaný život – dokončení článku z KN 50/2016.

Třetí dějství představuje klasickou iniciační cestu. Náš hrdina se vypraví na odlehlou meteorologickou stanici, kde ho čeká samota, neboť na celém ostrově žijí kromě něho pouze dvě rodiny, a nádherná panenská příroda, která dává zapomenout na celý sovětský svět řízený jednou stranou a dlouhé fronty před obchody a přeplněné metro. Alexandr vnímá tento pobyt jako mnišské ústraní, jako nový začátek věcí, kde nechává vše za sebou a chce objevit, kým skutečně je. Tento přístup mimo jiné najdete třeba u amerických puritánů, kteří po dosažení dospělosti opouští svoje rodiny a svoje náboženské společenství, odchází do světa a mohou se vrátit zpátky, jen pokud naleznou víru.

Alexandr na meteorologické stanici nahradil jednoho moskevského intelektuála, který se zde schovával před všemocnou rukou komunistického politbyra. Tento intelektuál však pobyt v samotě a setkání se svým nahým já nepřežil. Začal pít a skončil pak v díře na zamrzlém jezeře. Jeho smrt byla pro místní obyvatele předmětem sporu, jestli se jednalo o nešťastnou náhodu nebo plánovaný odchod z tohoto světa. Nechal však na ostrově velkou bednu s knihami: Samota, příroda a četba, která představuje jakési moderní lectio divina, kde čtenář před shromažďováním vědomostí klade důraz spíš na duchovní potravu pro duši, kterou četba přináší. Alexandr jako správný ruský intelektuál-samouk ve vyhnanství ve filosofických knihách okamžitě najde zalíbení. Pobyt na ostrově Alexandra zocelí, jeho zjev se stane k nerozeznání podobný ostatním vesničanům. Fyzická změna jen potvrzuje duševní posuny, které se v Alexandrově vědomí odehrávají.

V jednom se Alexandr nezmění: v neustálém hledání sesterské duše. Na ostrově potká mladou ženu Ljubu. Tentokrát jí Alexandr předčítá úryvky ze své rozepsané knihy o různých civilizačních modelech. Tento způsob přibližování se odpovídá Alexandrově snaze hledat hlubší porozumění a souznění. Je možné překročit práh fyzična? Ljuba mu nepřestává pokládat hluboké otázky, které míří k podstatě díla, ale pokus o souznění duší rychle sklouzne na úroveň fyzického hledání, a tak si Ljuba zvykne přespávat v Alexandrově pokoji. Tento vztah je však pro Alexandra peklem, neboť Ljuba mu připomíná Kateřinu. Empatická Ljuba Alexandrovi říká:

„Musíš mi odpustit, má lásko!“

„Odpustit co?“

„Že jsem si užila několik chvil něhy u tebe, který jsi tak nešťastný! Hlavně si neubližuj. Nic jsi mi nevzal, ale jen dal.“

Tento vztah Alexandrovi ukazuje, že jeho teorie a představy o životě se rozpouštějí jak sníh. Sice najde dívku, která ho bláznivě miluje, a navíc ho miluje přesně tak, jak chtěl, ale přesto s ní není šťastný. Čistá láska je vždy velmi nebezpečným myšlenkovým konstruktem, protože láska je vždy projevem k určité bytosti. Otázkou je tedy, proč tak snadno podléháme iluzi čisté lásky? Protože všechny věci v myšlenkovém světě jsou dokonalejší než ve světě skutečném. Připustit lásku ke konkrétnímu člověku znamená připustit lásku i k jeho slabostem a nedokonalostem. A ego se vždy snaží odvrátit zrak spíše k ideálům lásky než ke skutečným bytostem.

Zpět do města

Za zmínku stojí krátká návštěva Alexandrova nerozlučného přítele Ljovy. Ten se, na rozdíl od Alexandra, rozhodne pro jiné řešení, stejné, jaké zvolila Kateřina, která emigrovala do Německa. Pro útěk před Sovětským svazem do Spojených států, kde se chce oženit, aby tam získal trvalý pobyt. Tři emigrace: jedna vnitřní, dvě vnější. Zprávy o společenských změnách, to jest perestrojce, pronikají na ostrov velmi pomalu. Alexandr však poslouchá jiný hlas, jehož řeč je Varlamovem přesvědčivě zachycena: „Alexandr uslyšel znovu ten hlas z hlubin svého bytí, stejný nejasný hlas jako vždycky, a porozuměl, že nadešel čas návratu do města, kterému nepřestal zlořečit a obviňovat je ze všech hříchů, i když se snažil mu uniknout dlouho a daleko. Toto byla jeho pravá vlast.“

Návrat do rodiny není lehký, jeho bratři se oženili, a tak Alexandr zůstává posledním volným elektronem v rodinně. Proto, aby rodině nebyl na obtíž, si volí za svůj úkryt rodinnou daču. Jednoho dne ho v této poustevně navštíví jeho otec a následuje dialog na klasické freudovské téma:

„Co chceš vlastně v životě dělat? Takhle donekonečna nejde žít.“

„Nevím, tati. Pětiletka a já, to jsou dvě věci. Já si neumím věci naplánovat.“

„Ale měl bys mít aspoň jeden cíl v životě!“

„Ale vždyť jeden mám.“

„A jaký?“

„Chci se vrátit do toho stavu věcí, kdy lidé si nepřáli změnit svět, ale jednoduše mu porozumět.“

Alexandrův životní cíl je kontemplativní, nikoliv akční. Je však jasné, že tyhle odpovědi jeho starostlivého otce neuspokojí. Alexandr nechce, aby jeho otec měl výčitky, že zanedbal jeho výchovu, ale na návrat ztraceného syna je ještě brzo. Závěr z tohoto setkání je pak naprosto jasný, a Alexandr, tak jako vždy, vůbec neví, co si v životě počít. V tomto rozpoložení dostane pozdrav od svého přítele z Ameriky, který přináší jasné poselství: materiální úspěch, to, co se na Západě považuje za štěstí, není pro východní hrdiny ničím: „Poznal jsem tu nejčernější bídu, ale nyní, když vše dobře vychází, jsem čím dál víc přesvědčen o marnosti tohoto úspěchu.“ Pro Alexandra se jedná pouze o potvrzení jeho prvopočáteční intuice, že společenský a materiální úspěch touhu po opravdovém životě nenasytí.

Jurodivý filosof

Při svých toulkách Moskvou potká undergroundovou dívku Marion. Tato dívka byla nucena se provdat za výhodnou partii, a tak vede naprosto nešťastný život. Její vysněné řešení je emigrace do Kanady. Alexandr však už pochopil, že jeho neštěstí není vázáno na zeměpisné šířky, ale je metafyzické povahy. Na konci třetí části zasáhne Alexandra smrt jeho otce. A jak to tak bývá, utrpení otvírá nečekané horizonty. Alexandr před hrobem svého otce začne přemýšlet nad otázkou Boží existence a nad tím, jaké to bude, když stane tváří tvář Bohu během posledního soudu – a zároveň si uvědomuje, že vytoužený návrat ztraceného syna se nikdy neodehraje. Z otcova dědictví mu připadne právě chaloupka, v níž žije. Ale ani tato chaloupka ho neudrží na místě, po skončení čtyřiceti dnů smutku zmizí bez rozloučení. Reakce na ztrátu otce je typicky ruská: Alexandr se stane jurodivým. Základní myšlenkou jurodivosti je, že skutečně zbožný člověk odhodí vše světské, a to především důstojnost moudrosti, a vydá se cestou potulného blázna hlásat příchod Božího království, které není z tohoto světa. Alexandr tak jako tulák křižuje ruská města a očekává příchod apokalypsy. Z tohoto blouznění ho zachrání až jeho starý dětský přítel Ljova. Ten v Americe urazil taktéž velkou cestu sebeuvědomění. Pochopil, že jediné místo, kde může být opravdu šťastný, je zapadlé moskevské předměstí. V Americe uspěl skoro ve všem, ale nepovedlo se mu to nejdůležitější: zapustit kořen, splynout s prostředím. Ljova měl odjakživa velký čich na obchodní příležitosti a po rozpadu Sovětského svazu byly jeho kontakty na Západě k nezaplacení. Při svých plánech nezapomněl na svého přítele. Jejich setkání je intenzivní a je důkazem pravého přátelství, tak jak ho popsal Aristoteles: pravé přátelství se pozná v tom, že i přes odloučení zůstává. Alexandr v té době žije v naprosté izolaci v lese, v jakési poustevně. Co Ljovu překvapí, je, že jeho přítel dokáže i po letech mluvit se zanícením o své lásce Kateřině. Ljova má plán, jak dobře vydělat na Alexandrově podivínství. Bude k němu do poustevny vozit bohaté cizince-intelektuály, se kterými si Alexandr bude povídat o Rusku, o Dostojevském a o jurodivých. Poustevnu obohatí ještě o saunu a lepší místnosti na přespání. Byznys se dobře rozjede a Alexandr již nemá starosti, jak materiálně přežít.

Apokalypsa a modlitba

Čím je však Alexandrův život klidnější, tím víc okolní svět upadá do chaosu. Začíná první válka v Perském zálivu a první konflikty v Jugoslávii. Alexandr se vrhne do studia starozákonních proroků a Apokalypsy. To ho přivede k myšlence, že konec světa nastane přesně za tři měsíce, na pravoslavné Velikonoce. Jurodiví často předpovídali konec světa na Velikonoce, kdy se vzkříšený Kristus vrátí na Zem, aby soudil živé i mrtvé. Neklid dle proroctví dopadne na celou širou Rus. Očekávaný příchod apokalypsy pak vrcholí v popisu pravoslavné liturgie, kdy se všichni Rusové jako jeden muž, bez ohledu na různá sociální postavení, v noci vzkříšení shromáždí a v napětí očekávají, zda přijde konec světa, načež z ticha zazní hlas: „V pravdě vstal Kristus z mrtvých!“ Obavu a úzkost z konce světa vystřídá radost a nadšení. (Pozn. red.: Význam velikonočního vzkříšení je zachován i v ruském jazyce: neděle, den, kdy byl Kristus vzkříšen, se rusky řekne воскресенье = vzkříšení.) Pro mystiky spočívá apokalypsa nikoli v konci tohoto pozemského světa, ale ve skutečnosti, že by Kristus nevstal z mrtvých a světem by zavládla opravdová beznaděj. Beznaděj lidského života, toť skutečná apokalypsa. V návalu velikonoční radosti Alexandr pozvedne ke rtům kalíšek vodky a pronese tuto modlitbu: „Pane, který jsi se nad námi smiloval, který jsi nám odpustil všechny hříchy a který jsi nám dal živost, dej mi taky radost, prosím tě, vrať mi radost, vrať mi ji.“

Předmětem jeho modlitby je čistě duchovní záležitost. Alexandr chce znovu zakusit radost ze světa, ze světa, který evidentně nechce, ze světa, který jím pohrdá a zároveň i Alexandr pohrdá tímto zmateným světem. Žádá něco víc, nebo spíš žádá to, co většina hlavních postav u Dostojevského: být schopný přijmout milost, která nezbytně prochází tímto světem. Proč? Protože největší hřích je uzavření se milosti. Důvody, proč se uzavřít milosti, nejsou u Dostojevského osobního rázu, ale povětšinou metafyzické nebo duchovní povahy a přesahují rámec racionálního uvažování. Problém odmítnutí milosti je závažný v tom, že člověk se uzavírá do neřestného kruhu, z něhož ho může osvobodit právě pouze milost, nikoliv on sám. Nadhodnocení vlastních sil pak vede pouze k pýše, která vede nutně k opovržení světem a v posledku sebou samým. Varlamov nemusí sáhnout k modelu postavy typu Ivana Karamazova, který odvrhne svět, v němž je prolita jen jedna slza nevinného dítěte. Svět, pokud ho vidíme sám o sobě, je absurdní. Dle Sartrovy definice „Peklo jsou ti druzí“. Alexandr je díky své životní situaci, která je absurdní, nepochopitelná a plná utrpení a nepochopení, konfrontován s otázkou, jestli je schopen milovat tento svět. Připomeňme, že milovat tento svět a sami sebe v této optice je velký zázrak, s ohledem na všechno zlo přítomné ve světě. Ale zázraky se dějí, a tak je tu pořád možnost říct světu ano, což v posledku od nás vyžaduje, že si připustíme možnost být druhým opravdu milován.

Říci životu ano

Poslední část nám přibližuje Alexandrovu cestu do Německa, kde se rozhodne vyhledat svoji lásku Kateřinu. Odjede nazdařbůh bez jakýchkoli bližších informací, kde se Kateřina nachází, a bez potřebné částky peněz. Ví, že ho ke Kateřině může dovést pouze zázrak. Nejedná se o dětinskou víru, ale o potvrzení toho, že je schopen milovat svět. Na poslední známé adrese Kateřina nebydlí. Alexandr se tak zklamán a bezradný rozhodne křižovat Německo, dokud mu nedojdou peníze. Jen naprosté šílenství je hodno odpovědi Boží milosti. A tehdy se stane zázrak: hrdina potká Němce, který Alexandra zná, protože se účastnil Ljovových zájezdů za typickým ruským filosofem. A jelikož Alexandr je naprosto bez prostředků, musí jeho pomoc přijmout a stane se pomocným učitelem na ruském gymnáziu v Německu, jež jeho známý řídí. Jedná se sice o místo, které by mu spoustu ruských intelektuálů závidělo, ale Alexandr není šťastný, neboť jeho hlavním cílem bylo setkání s Kateřinou, která naprosto zmizela ze světa. Ředitel gymnázia navrhne Alexandrovi, že nejlepší řešení, jak najít Kateřinu, je podání inzerátu do novin. Jeho pokus vyjde a ozve se Kateřinin manžel. Jeho láska se nachází v sanatoriu pro duševně choré, jelikož trpí depresí. Její manžel s ní už nechce mít nic společného a vymění adresu jejího pobytu za příslib, že Alexandr zaplatí za její pobyt v sanatoriu a pak neprodleně oba dva odjedou do Ruska. Alexandr nadšeně souhlasí.

Jeho úmysl mu nedokáže rozmluvit ani ředitel školy, který si ruského filosofa oblíbil. Vyčítá mu jeho mesianismus a jeho zapálení pro lásku, když se jedná pouze o pozemskou lásku k jedné ženě. Ale možná je to právě jeho vnitřní zapálení, co ředitel školy u Alexandra obdivuje. Alexandr mu typicky ruským způsobem vysvětluje, že přes úspěch materiální i společenský nemůže být šťastnější nikde jinde než v Rusku.

Setkání v sanatoriu je dojemné. Kateřina není Alexandrovým příchodem vůbec udivená, jen se ho zeptá: „Ty ses sem taky dostal?“ Jako by pobyt v blázinci byl zcela normální zastávkou v životě dvou hlubokých Rusů. Není to nic překvapujícího, neboť hledání sebe sama, tak jak jsme ho viděli po celou dobu románu, vyžaduje hlavně vydělení ze společnosti. Ten, kdo žije na okraji společnosti, má dnes opravdu velkou šanci, že se v podobném zařízení jednoho dne objeví. (Houellebecq ve svém Abecedáři lakonicky poznamenává D jako deprese, a pak přihodí: „Depresí všechno v životě začíná“.)

Alexandr si odvádí Kateřinu do Ruska, do své dači, kterou zdědil po otci. Pomalu si na sebe zvykají, až se věci začínají vracet k něčemu, co připomíná normální život. Alexandrův zdravotní stav se zhorší a ve třicátém roce života umírá. To, že člověk řekne životu ano, nebo vpustí do svého života milost, neznamená, že vše se odehraje automaticky podle jeho představ a přání. Alexandrův konec jasně ukazuje, že v ruském pojetí není místo pro úplný happy end – alespoň na tomto světě ne. Ze závěru románu můžeme těžko určit, zda Alexandr umřel šťastný, i když se na konci života potkal s Kateřinou a řekl ano svému osudu (prožil milost). Varlamov svým textem podtrhuje základnější životní pravdu, než je hledání a nalezení osobního štěstí, a to, že historie světa i osudu neustále postupuje dopředu i bez souhlasu zúčastněných. Zamyslet se nad touto pravdou a najít (či nenajít) v ní smysl pak už nechává na nás samotných…

Alexis Varlamov: Alexandre ou la vie éclatée. Přeložil Pierre Baccheretti. Editions motifs, Paříž 2016.

Věnováno Silvii S.