Můj rozhlasový sen
Novoroční zamyšlení.
S posledním dnem v roce jsem zavřel dveře kanceláře, naložil poslední krabici, odevzdal klíče a průkazku na vrátnici, nasedl do auta a odjel. Jak prosté. Jistě, chvíli to trvalo, naložit a současně zanechat za sebou těch jedenáct let, které pro mne hodně znamenaly. Brněnský rozhlas byl mým druhým domovem, dal mi stabilitu po létech na volné noze. Tam se teď zas vracím. Já jsem na oplátku rozhlasu dával bez váhání k dispozici své know-how hudebního producenta a dělníka na poli moravské kultury, s nímž a kvůli němuž jsem do rozhlasu přišel.
Rozhlas má navždy můj vděk: Umožnil mi proniknout do duchovního prostoru, v němž jsem se mohl setkávat s úžasnými lidmi minulosti i přítomnosti. Setkávat, to je nedostatečně řečeno, napojit se – to je přesnější. Rozhlas je totiž médium největší bezprostřednosti a současně silných prožitků. Rozhlas je také médium, jež nelze dělat opravdově – tedy tak, aby rezonovalo v duších posluchačů – jinak než srdcem. Jakákoli povrchnost, odtažitost či předstírání se záhy poznají na jeho vyzařování. Vkládat do práce srdce ovšem znamená vystavovat se i nebezpečí zranění ze strany cyniků a technokratů. Toto riziko bylo v rozhlasové práci přítomno vždy a snižovalo se pouze v časech lidsky osvíceného vedení.
Odešel jsem, protože mám rád rozhlas. Možná lépe řečeno: mám rád svůj sen o rozhlase. Říká se, že se doba změnila, a tudíž i rozhlas se musí měnit. Generační obměna. Oupn spejsy. Minimální osobní prostor. Firemní kultura. Silný trend sebeprezentace – jsme dobří, protože to všem říkáme. Hlavně se stále usmívat. Management uvažující především v rovině marketingově-ekonomické: Je zapotřebí obstát na mediálním trhu. Poslechovost je jedním z klíčových parametrů. Úcta k obsahu rozhlasové práce a tedy k lidem, kteří jej tvoří, v zásadě překáží, protože je třeba být flexibilní, operativně pracovat s „lidskými zdroji“, reagovat na „požadavky doby“. Kontinuita a tradice nezavazují.
Zaměstnanci s minimem osobních věcí a minimem osobního vztahu k pracovišti. Bože, jaký anachronismus byla ta moje – co moje, ale i Fuxova, Nečasova, Pavlicova, Prudilova – redakce, plná knížek, hudby, obrázků, nejrůznějších drobností od přátel a posluchačů! Takové trochu alchymistické doupě. Dnes už nejsou potřeba ani ty redakce. Ano, doba je zjevně jinde. Já to beru na vědomí, a proto odcházím. Ale můj sen o veřejnoprávním rozhlase se tím neztrácí.
O rozhlase, jenž není jen zrcadlem každodenní pomíjivosti, ale i prostorem, který si je vědom kulturně-historického kontextu a tradic. O rozhlase, který dnes a denně kriticky a s potřebnou odbornou kompetencí ohmatává hodnotové souřadnice všech oborů, s nimiž se protne. O rozhlase, který baví, ale nepodbízí se. O rozhlase, jehož prvním a posledním základem je řečová, myšlenková, hudební a vůbec zvuková kultura. O rozhlase, jenž je svým tvůrcům domovem, nikoli přechodným místem pobytu.
Můj rozhlas mi nemůže nikdo vzít a vím, že jeho čas zase přijde.
I beze mne.