Počteníčko: Briga Tři lilie
Román Olleho Mattsona Briga Tři lilie je ideální četba na zimní večery: obsahuje dobrodružnou zápletku, suchý humor i realistický obraz sociálních poměrů na švédském venkově koncem 19. století, a navíc to vše dobře dopadne.
Od moře vypadal dům jako hromada prken, na kterou nahoře přidělali šišatý komín.
Příběh, který vám budu vyprávět, se stal před šedesáti lety, a tehdy tam bydlel Mikel Mikelson.
Dveře držely za jedinou veřej, takže se s nimi muselo zacházet opatrně. Otevíraly se do síně. Tam bylo tma jako v pytli a páchlo tam kůží a mokrými kalhotami, protože když venku pršelo, každý si tu sušil mokré šaty a boty.
V kuchyni bylo světleji. Dvě okna vedla směrem k moři a jedno směrem k dřevníku. Pak tam ovšem byly další dveře, do ostatních místností. Jenže všechny klíče se ztratily a kromě toho ty místnosti překypovaly haraburdím, do kterého nikdo neměl co strkat nos.
Před sto lety, když se to v moři u tohoto pobřeží hemžilo sledi, sloužil dům za hostinec a byl plný nábytku a lidí a vůně dobrého jídla. Přijížděli sem statkáři a obchodníci s rybami na vykrmených koních, sedávali u krbu a jedli jehněčí pečínku a pak spali v prvním poschodí bez přestávky tři dny a tři noci.
Teď se tu statkáři neukázali, jak byl rok dlouhý, ve spíži bylo většinu prázdno a v oknech se ve spoustě uschlých much povalovalo plno rybářských háčků a plaváků.
V tomto domě bydlel Mikel Mikelson se svou babičkou Matyldou Tuvesonovou a psem Bobem.
U domu byl malý svah a pod ním záliv s ostrůvky a na opačné straně domku kopec, který se jmenoval Strmý Klev. A za Strmým Klevem se rozložila vesnice, protože na té straně byla úrodná půda a nefičel tam vítr od moře.
Kolem hostince foukal vítr, až se málem tabulky z oken sypaly na zem.
Kus dál od hostince po svahu dolů byla loděnice, která patřila Simonu Hlupákovi. Tam bydlel Simon Evžen Hlupák v zimě v létě v tak malém pokojíku, že když se mu zachtělo narovnat záda, musel pokaždé jít ven. Do dveří vyryl nožem nápis:
V břiše kručí, v chalupě je zima.
Portugalsko – to by byla jiná!
Když Mikel chodil odpoledne ze školy domů, vzal to vždycky kolem loděnice. V létě lehával u můstku na břiše a chytal kraby na střep cihly, v zimě tam bývala pěkná klouzačka.
Simon Hlupák sedával ve dveřích a rozbitou kramplí na mykání vlny si z vousů vyčesával blechy. V zimě si sedával na pytel, aby nepřimrzl. Kůži měl hrubou jako podešev a ruce měl popraskané zimou.
Mikel ho vždycky zdravil tak, že zasalutoval a řekl „brýden“, a Simon Hlupák odpověděl tím, že zvedl levou nohu a zamával prsty u nohy, protože měl botu vpředu prasklou.
Za opaskem mu trčel nůž se střenkou z kravího rohu.
Mikel nosil školní knihy a sešity svázané řemínkem a přehozené přes rameno. Desky Lutherova katechismu byly celé potrhané, protože na něm v zimě jezdil na klouzačce se Strmého Klevu dolů: jelo to jako čert!
Nahoře na vrcholu kopce byl vikingský hrob a na něm mohyla. Někteří moudří lidé sice tvrdili, že ta hromada kamení není nic jiného než docela obyčejná značka pro lodě plující v zálivu, že tady je Strmý Klev. Jenže většina lidí říkala: Na mou duši, je to tak, leží tam pochovaný Viking a zlato je tam taky, jenže do takovýchhle mohyl není radno strkat prsty!“
Naopak tam měl člověk ještě kámen přihodit, když šel kolem, a pro jistotu ještě odříkat:
Pozdrav tě tento dobrý kámen.
Budiž ti země lehká. Amen.
„Mrtví Vikingové mají kamení rádi.“ Tak to říkal Miklovi Simon Hlupák.
„Hodils mu tam pořádný kámen, Miklouši, co?!“ křičel pokaždé, když Mikel fičel s Lutherovým katechismem pod zadkem se Strmého Klevu dolů. Pak teprv měl z Mikla radost!
Ovšem jiná věc je, jestli mu Mikel na to něco odpověděl. On měl totiž vždycky, když se vracel ze vsi domů, takové chmurné myšlenky. Nebyl zvlášť velký, jak tam stál a točil řemenem s knihami v ruce, zato hruď měl pěkně širokou jako mladý skopeček. Oči měl modré, vlasy žluté jako zralé žito.
O čem to tedy vlastně přemýšlel? Ovšemže o Zaječí pracce!
Všechny děti ve vsi měly na obou nohou po pěti prstech. Mikel Tomáš Mikelson měl na pravé noze jenom čtyři. Malíček a prst vedle malíčku byly srostlé, takže Mikel měl nohu nakřivo a kulhal.
„Zaječí pracka!“ vysmívaly se mu děti ze vsi, sotva se někde ukázal. „Copak máš v botě, Zaječí pracko?! Ukaž nám, co tam máš!“
Matylda Tuvesonová, která byla jeho pravou babičkou, přestože se nejmenovala Mikelsonová, ta k tomu mlčela. Bylo jí třiasedmdesát let a věděla, že kdo dlouho křičí, tomu vyschne v krku. Přitáhla si Mikla k sobě a řekla:
„To oni ti závidí, Mikloušku, protože tvůj táta byl kapitán a na kabátě nosil mosazné kotvičky.“
To s těmi mosaznými kotvičkami byla ovšem lež. Táta Mikelson byl obyčejným námořníkem na jedné brize, která se jmenovala Tři lilie, a jestli se má přiznat celá pravda, tak to byl pěkný ptáček. Ale co člověk nenapovídá, aby potěšil kluka se čtyřmi prsty na pravé noze, když na něho všichni pokřikují Zaječí pracko.
Babička Tuvesonová toho napovídala dost, když sedávali sami po večerech v hostinci; a většinou to byly samé lži a výmysly. Ale Mikel poslouchal.
To byl chlapík, ten můj táta, říkával si. Chodit přes Strmý Klev do vsi bylo čím dál horší, protože na něho pořád pokřikovali Zaječí pracko. Až se táta vrátí domů, tak jim ukáže, říkal si.
Jenže to nebylo jen tak.
„Myslíš, Simone, že se z člověka může stát správný muž, i když má v jedné botě zaječí pracku?“ ptával se Simona Hlupáka.
„To se rozumí, že může, Mikloušku,“ říkával Simon Hlupák.
„Takže myslíš, že by mě táta měl stejně rád?“ ptal se dál Mikel.
„To jsou řeči! To neznáš Petruse Mikelsona,“ řekl Simon Hlupák.
Jenže když tohle řekl, musel nutně odvrátit hlavu a plivnout na zeď. Protože briga Tři lilie před sedmi lety ztroskotala i s posádkou a se vším všudy. To ovšem nebylo možné říci chudáčkovi se čtyřmi prsty na pravé noze takhle rovnou do obličeje.
„Sedni si tady na schůdky a já ti budu vypravovat o Portugalsku,“ řekl Simon.
A tak byl otec Mikelson na chvíli zapomenut.
„Kdepak je Portugalsko?“ řekl Mikel.
„To je tam, kde končí Atlantský oceán a začíná Středozemní moře,“ řekl Simon. „Tam je léto, jak je rok dlouhý, to není jako tady v té díře, kde pořád jenom fouká. Už jsi někdy jedl pomeranč?“
„Ne,“ řekl Mikel.
„Tam rostou na stromech pomeranče tak jako u nás šišky,“ řekl Simon, „a hned po pěti, v celých trsech. Ale… ale vždyť ty mě neposloucháš, Mikloušku!“
Mikel si prohlížel své roztrhané boty a pak boty Simona Hlupáka, které byly ještě roztrhanější.
„V Americe kopou zlato,“ řekl. „To je ještě lepší.“
„Zlato nemá ani takovou cenu jako hlína,“ řekl Simon.
„Ale člověk si za ně může něco koupit,“ stál na svém Mikel a vzpomněl si přitom na svůj kručící žaludek a babiččinu prázdnou špižírnu.
Jeho největší přání bylo mít bílého koně.
„Hlavní věc je, že tam nikomu není zima,“ řekl Simon a dýchal si na ruce, popraskané od mrazu. „V Portugalsku si lidé sedí pod pomerančovníkem a vyhřívají se jenom tak v košili. K čemu by jim bylo zlato, když svítí slunce? A teď běž domů jíst, babička stojí ve dveřích a volá.“
Olle Mattson: Briga Tři lilie. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1963. Přeložili Josef Vohryzek a Karel Šiktanc.
Olle Mattson (1922–2012) byl švédský spisovatel, novinář a dramatik, jeho román Briga Tři lilie získal Plaketu Nilse Holgerssona za nejlepší dětskou knihu roku 1956, byl také zfilmován Hansem Abramsonem roku 1961.