Konstruktér a výtvarník. Jak se to rýmuje?
Výběr z tvorby kreslíře, malíře a grafika Hynka Luňáka (12. dubna 1926 – 14. května 2014) představuje u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin Horácká galerie v Novém Městě na Moravě. Výstava má věcný titul Retrospektiva.
Malíř Hynek Luňák byl pražským rodákem, od počátku padesátých let žil na Vysočině, v horácké Třebíči. Od jinošství měl osobnostní strukturu založenou na proniku zesílené dispozice pro rozličné projevy techniky a pro výtvarnou tvořivost. K tomu se samozřejmě družil zápal pro technický a umělecký dějepis. Když měl v roce 1975 vernisáž výstavy obrazů a kreseb v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny, Ladislav Novák řekl v úvodním slovu: „Luňák by mohl být se svými znalostmi středoškolským profesorem dějepisu.“
V poválečných letech viděl Luňák nemožným uživit se profesionální výtvarnou prací. Tedy si nechal z podkladu středoškolského technického vzdělání připlést do osudu pletací stroje. Zkraje byl jejich konstruktérem v Sezimově Ústí, potom ve Zlíně a nejdéle, tři a půl desetiletí, v Třebíči. Profesně byl u toho, když v létě roku 1956 přišel na svět první pletací stroj původní české konstrukce na výrobu dámských bezešvých punčoch. A potom, až do konce osmdesátých let, byl spolutvůrcem dalších vynálezů a původních konstrukčních projektů pletacích strojů, které proslavily českou konstruktérskou školu po celém světě.
Luňákova odborně podložená práce konstruktéra šla do konce osmdesátých let souběžně s jeho originálními projevy kreslířskými, malířskými a grafickými, které pravidelně vystavoval. Již před koncem tohoto dlouhého období byl explicitně zapsán mezi náležité výtvarné autory a po listopadu 1989 byl přijat do Unie výtvarných umělců České republiky, jež má v Jihlavě svůj regionální Spolek výtvarných umělců Vysočiny. Před asi pětadvaceti roky k tomu sdělil: „Dnešní doba považuje za nutnost úzkou specializaci. Lidský tvořivý duch se ale brání zařazení do škatulek. V minulosti jedna tvůrčí činnost nevylučovala druhou. Naopak, navzájem se podmiňovaly a doplňovaly. Umění v technice a technika v umění. Pocity konstruktéra a výtvarníka jsou v podstatě totožné. Tvořením oba naplňují své sny.“
Zrcadlení v tichu
Ve výtvarné oblasti Luňák obracel pozornost ke dvěma tematickým okruhům. V prvním vznikala díla, k nimž byl přiveden rozníceným poměrem ke krajině a zájmem o architekturu středověkých měst. Kreslil na Vysočině, v Krkonoších, v Rakousku, v přístavech u Baltického moře, na ostrovech v Jaderském a Středozemním moři, ve starobylých italských městech, na Sicílii, ve Španělsku a v Portugalsku, ve francouzské Bretani, v Anglii a ve Skotsku.
Ve druhém okruhu se vracel v reminiscencích k cestám, při kterých poznával dochované památky evropských starověkých kultur. Tak vznikl rozsáhlý cyklus kreseb a litografií. Jen s malou nadsázkou lze o něm říci, že je imaginárním zpodobením reality technického přeludu a iluze technické skutečnosti. Tedy je v něm stejně zřetelná, jako v převážné části autorovy volné tvorby, reflexe osobnosti konstruktéra, jež se konsonantně rýmuje s osobností výtvarného umělce. Aktuální novoměstská výstava toto implicitně sděluje ve formě většiny exponátů.
Nejzávažnější jsou Luňákovy originální kreslířské a grafické (ve formě kamenotisků) parafráze s motivy antické architektury a s obrazotvorně exponovanými symboly, jež se volně vážou k technickému myšlení starověku. Především je to cyklus velkých grafických listů Brány a jednotlivé listy s tematikou Delf, Archimedovy pevnosti a další. K této látce Luňák sáhl vždy s úmyslem přepodstatnit ji k obrazu současného světa. Činil tak přesvědčivým a „věrohodným“ spojením objektivně poznaného a subjektivně tušeného.
Jde o ryze individuální formu stylizace, vyjevující autorův pohled na látku. Je to specifický druh výtvarné práce s technicky orientovaným literárním obsahem. Výsledkem je vždy originální podání vyznačující se svébytným tvarem a atmosférou tajuplného ticha. Ono ticho, stojící nad věcmi a nad ději, je příznakem podstatné části Luňákovy tvorby. A pověděno obráceně: V chvějivých konturách se v tomto tichu zrcadlí autor. Řečeno ještě jinak: Stroje na Luňákových kresbách, obrazech a grafických listech se neprojevují hlukem, nýbrž tichem. A to i tehdy, „jsou-li v chodu“. Jednou z příčin tohoto zvláštního úkazu je dozajista zamilovanost. Luňák stroje miloval. A jak víme, láska již cele rozkrytá, trvající, má v tichu největší sílu.
Pozornost vnímatele přitahují svérázná dějová sloučení reálného obrazu ruin antické architektury s technickými konstrukcemi, které jsou „věrnou“ dobovou rekonstrukcí, podepřenou fantazií, jež nehledá břeh. Mohutná příhradová konstrukce vyrůstající z delfské věštírny, ozubené soukolí otevírající mykénskou Lví bránu, nebetyčné jeřáby obemknuté kolem egyptských Memnónových kolosů, kyvadlo hodinového stroje zavěšené v pompejské Bráně stojícího času a Ikarova startovací věž nad Minóovým palácem v Knóssu vybízejí k uvažování nad tisíciletími trvání kontinuity lidského ducha a objevitelské touhy, podněcující člověka k novým poznáním.
Hynek Luňák: Retrospektiva, kresby, malby, grafické listy. Horácká galerie, Nové Město na Moravě, Vratislavovo nám. 1. Výstava potrvá do 17. dubna 2017, otevřena je v úterý až pátek od 9 do 12 hod. a od 13 do 17 hod., v sobotu od 9 do 13 hod., v neděli od 14 do 18 hodin, v pondělí je zavřeno, http://www.horackagalerie.cz.