KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Povídka moravské literátky, malířky a fotografky Martiny Schneiderové o tom, co je zdravé.

Muž, díky kterému se na muže usmívám, byl můj dědeček.

Je to už víc než rok, co jsem svého dědu viděla ležet v rakvi. Mezi dědečkem a pozůstalými byla silná skleněná přepážka, zřejmě z hygienických důvodů. Ale už jste někdy vyjadřovali lásku hygienicky? A jaké to s ní pak bylo? Někteří příbuzní odmítli jít se na dědečka podívat. Chci si zachovat obraz dědy živého, šeptala jeho sestra, manželka i syn. Obraz dědy mrtvého mi nijak nenarušil obraz dědy živého, jen ho rozšířil. V den pohřbu, ačkoliv to bylo v lednu, bylo krásné slunečné počasí připomínající jaro. Pamatuji si, že slunce odbarvovalo naše černé smuteční hábity. Když jsem se šla podívat na dědu ležícího v rakvi, cítila jsem, jak mě drží kolem ramen. Spolu jsme si prohlíželi jeho ruce, které nás jako malé děti hladily po zádičkách před usnutím. Už tehdy to nebyly hladké ruce, ale mozolnaté suché ruce trochu zadrhávající o flanel dětských pyžámek. Ty ruce teď ležely klidně na látce elegantního obleku, na který si děda nikdy příliš nepotrpěl. A rozhodně si nepotrpěl ani na make-up, který měl chlácholit oči pozůstalých. Fialové skvrny. Odštěpování rohoviny nehtů. Nepřirozené kroucení prstů. Tělo vykročilo na svou vlastní cestu a připomínalo osamocený list na podzim. Najednou slyším dědu, jak mi říká, ten dědek je ale fešák, Matýsku. Zase mě rozesmál.

Působení lidí po smrti je opravdu velmi zvláštní. Povím vám krátký příběh, který si ke mně přisedl na cestě vlakem do Brna. Vlak je skoro prázdný a v krajině je tma. Nehledím tedy z okna, protože sama sebe znám. Čtu si v knize, čtu si ve vánočním dárku. Postavy se ale ne a ne nějak odlepit z papíru. V zastávce Blansko přistupuje do vagónu trojčlenná rodina. Sednou si naproti mě přes uličku. Moderní vlaky jsou tiché a tlumené, úryvky ze života lidí se vám tam servírují na polstrovaných podnosech.

Je to mladá rodina. Matka upoutává svým dívčím vzhledem. Na rozdíl od dívky ji tvář podbarvují stopy smutku, ale jen tak jako když čerstvým sněhem proběhne kos. Otec je ke mně nyní otočen zády, to otcové někdy dělají. Když ale vstoupil do vozu, pročísla vlak vůně z barbershopu. To je jedno z iniciačních míst, kde se z chlapců stávají muži; zde pomocí pěstících balzámů na vousy. A ještě je tu syn. Asi devítiletý chlapec, kterého svetřík a košile zapnutá těsně u krku svírají víc než dědu oblek.

Děda se neslyšně posadí vedle mě, zakryje mi stránky knihy rukou a ukáže na trojici. Mám hlavu i nadále skloněnou ke knížce. Cóóó, vždycky řekneš cóóó, ať se tě tatínek zeptá na cokoliv. Polohlasná výčitka dívčí maminky sjela po chlapci jako po hromosvodu. Výčitku pronesla téměř sladkým hlasem a s náznakem úsměvu. Chlapce to zmátlo. Hošík koukal někam mezi otce a opěradlo a hledal škvíru ve svém studu. Maminka je na mě tak hodná a já jsem tak zlobivý. V jeho velkých a vypoulených očích se ale během chvíle uvelebila prázdnota taková, že ani děda, teď už zvyklý na ledacos, se na to nemohl dívat a otočil se ke mně.

Koza, řekl mi. Kývnu a obrátím nečtenou stránku.

Chlapec si vytáhne knihu a čte si. Čte si ve vánočním dárku. Je ticho. Vlak sviští sto padesát kilometrů v hodině. Ujíždíme v písmenech podobnou rychlostí, já a chlapec. Maminka i tatínek hledají škvíry mezi sedadly. Občas se mi zdá, že někde něco kňučí. Podívám se na dědu a ten jen pokrčí rameny. Z četby, když už se mi postavy začaly pevněji rýsovat, mě vyruší otázka. O čem to bylo? Chlapec vykulí oči a mně se vybaví zkazky o psech, které přivřeli mezi dveře, načež jim ty oči vypadly. Tady to však vypadá, že rodiče už nepotřebují ani ty dveře. Tak o čem to bylo? Teď jsi to dočetl! Co bys řekl, kdybys to měl vyprávět kamarádům ve škole, nebo paní učitelce před tabulí? Co by sis zapsal do čtenářského deníku? Mezi každou větou ponechávala maminka prostor pro synovo vyjádření. Ale mně se zdálo, že už tu žádný prostor není, že se vlak slisoval do obrázku a hrají s námi pexeso. Chlapec teď opravdu vypadal jako list papíru, nemyslím prázdný nebo nepopsaný, jen maminka od jisté doby používá zmizík a tatínek gumu. Struktura papíru se gumováním ničí. Kdo kreslí nebo maluje, ten ví, a nic z těchto výdobytků nápravy chyb nepoužívá. Rodiče pravda vypadali trochu jako umělci, ale nevím, v které oblasti působili. Tak už něco řekni, nevydržel to otec.

Šašek, řekl děda.

Tato cesta vlakem mi začíná nápadně připomínat předem jasně prohranou šachovou partii. Obě strany mlčí. Černí jsou v přesile. Chlapec bledne a jeho král, teď už spíš jen králíček, je tah co tah ohrožován šachem. Myši, zajíkne se. Byly tam myši. Otec se zvrátí na sedadle a matka protočí oči v sloup. Oba hledají marnou pomoc na stropě vlakové soupravy. Otec vezme do ruky chlapcovu knížku a začne v ní nervózně listovat.

Něco se mi motá pod nohama. S překvapením zjišťuji, že je to malé béžové štěně. Pustilo se na výpravu po vagónu, když jeho pán usnul. Vodítkem, které má stále připnuté ke krčku, obmotává těch pár cestujících. Všichni se sklání, aby si tetelícího se psíčka pohladili. Děda nenápadně posune štěně směrem k vyčerpané trojici.

Chlapec automaticky natáhl ruce k té vrtící se rozkošnosti, ale otec ho zastaví. Fuj, odsunul štěně jemně nohou a zatahal za vodítko, aby probudil nespolehlivého psovoda. Vždyť jeho pes svou vtíravou roztomilostí narušil edukaci drahého potomka. Štěně ještě stačilo olíznout otci ruku, než bylo vtaženo zpět ke svému chlebodárci. Následuje stanice Brno, konečná stanice, prosím vystupte si, zaznělo vagónem. Trojice se v mžiku nasoukala do bund a kabátů. Otec pohladil chlapce po hlavě a uchopil ho zezadu za krk. Vyvedl ho z vlaku. Na peróně se všichni tři chytili za ruce, chlapec uprostřed chráněn hradbou dospělosti. Otáčel se po štěněti, ale to už bylo schované v kabátě a mířilo na opačnou světovou stranu, ne-li do úplně jiného vesmíru.

Trochu nechápavě jsem za nimi hleděla.

Nevíme nic, Martinko, řekl děda a zmizel mi z dohledu stejně jako rodina z vlaku. To nevíme, souhlasila jsem a vzpomněla jsem si na událost, která mi dokonalost milovaného dědečka trochu kalila. Byli jsme s dědou sami doma, babička úřadovala někde na schůzi a děda mi připravoval večeři. Stěžoval si, že za naší fenkou Ritou chodí podvraťák a vyznává jí lásku. Podotýkám, že zcela nehygienicky. Děda mi oznámil, že ho dnes v noci přetáhne trubkou a nadobro ho ze zahrady vyžene. Aby ho ještě tak zabil, napadlo osmiletou Martinu. Když přišla tma, mihl se na zahradě stín doutnajícího milence, který neomylně cupital k zrzavé fence. Děda vstal, přikázal mi, ať počkám a hlídám kocoura, který už dvě hodiny spal na radiátoru. Za pět minut zahradu prořízlo strašlivé zakvílení. Děda se vrátil. Tvářil se spokojeně, ale ruce se mu trochu třásly. Vyhnal jsem mu všechny blechy z kožichu, ten už se tady neukáže. Když jsem druhý den na terase hladila naši fenku, měla jsem pořád nějak sucho v krku, a nebylo to z kouře cigarety, kterou si děda právě zapálil. Po chvíli zadumaně dodal, Rituška je na mě naštvaná.

Já pořád doufám, že jsi mu nezlomil páteř, pomyslím si na peróně, když mi za zády ujíždí vlak.

Nezlomil, Matýsku, tihle zamilovaní mrzáci jsou odolní.

Vrátil se za pár dní.

Napsáno pro únorové Setkání autorů a čtenářů Kulturních novin v brněnské galerii Skleněná louka.

Tipy pro další čtení:

• Stránky Martiny Schneiderové
• Životopis a příspěvky Martiny Schneiderové v Kulturních novinách