KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V sobotu 18. února oslavil své 85. narozeniny Miloš Forman, jeden z tvůrců tří zásadních fenoménů československé kultury padesátých a šedesátých let (Laterny magiky, Divadla Semafor a československé nové filmové vlny), který po svém odchodu roku 1968 kromě americké filmové kultury výrazně ovlivnil i poměry československých umělců v exilu i doma (a to nejen tím, že řadu z nich přizval, aby se stali spolutvůrci jeho amerických filmů, které měly globální publicitu a byly oceňovány Oscary). Autorovi tohoto životopisného eseje byl kromě toho, že film je jeho oborem, osud Miloše Formana přiblížen tím, že se třikrát protnul s osudem jeho rodu i jeho osobně.

Škola života

Miloš Forman původně film dělat nechtěl – jeho láskou bylo divadlo. Před maturitou dal dohromady skupinu studentů, s nimiž nacvičil hru Voskovce a Wericha Balada z hadrů, v níž zároveň ztvárnil roli pařížského radního. Talentové zkoušky oboru divadelní režie, během nichž měl na počkání zdramatizovat „boj za mír“ (kterýžto oxymóron podle mého později skvěle vystihl ve filmu Goyovy přízraky), mu ale nevyšly, a tak se na poslední chvíli přihlásil na obor scenáristika a dramaturgie na FAMU – a byl přijat. 

Jeho vedoucím na katedře scenáristiky a dramaturgie byl historický romanopisec Miloš V. Kratochvíl, režii přednášel Otakar Vávra, profesorem filmových dějin byl jeden z otců-„prodejců“ pozdějšího mezinárodního úspěchu československých filmů, tehdejší rektor A. M. Brousil, dějiny výtvarného umění učil František Dvořák, dějiny literatury čerstvý absolvent FAMU, asistent Milan Kundera  a praktické předměty  Formana vyučovali takoví režiséři jako Jiří Weiss (Romeo, Julie a tma), první československý nositel Oscara Elmar Klos (za svůj film Obchod na korze, který natočil s Jánem Kadárem) nebo Václav Wassermann (scénář například k filmu Přednosta stanice, režie: Plavecký mariáš).

Ani jména spolužáků z kruhu nebyla průměrná: Jaroslav Dietl, písňový textař Zdeněk Borovec, či pozdější manželé, scenáristé a dramaturgové Ondřej Vogeltanz (například autor seriálu Bylo nás pět) a Věra Kalábová (autorka filmu Soukromá vichřice). Režii v té době paralelně studoval Formanův spolužák ze střední školy v Poděbradech Ivan Passer, který byl ale záhy ze školy vyloučen a poslán do praxe na Barrandov. Vyloučení hrozilo i Formanovi a Borovcovi, neboť je kdosi udal, že čtou zakázanou francouzskou dekadentní poezii. (Naštěstí nevěděli, že Forman šestnáct let před jejím prvním českým vydáním jako oko v hlavě ochraňuje vzácný samizdatový výtisk Pasternakovy knihy Doktora Živaga, který se mu dostal do ruky). Nakonec svá studia ze třídy „nedokončil“ jen Jaroslav Dietl, protože na protest proti vyloučení vyučujícího Milan Kundery odmítl složit závěrečnou státní zkoušku. V té době byl ale Dietl už zaměstnán ve vznikající Československé televizi, kde původně spolu s Formanem začínal jako hlasatel, takže to jeho kariéru neohrozilo.

Začátky u mistrů a Laterna magika

Ačkoli v roce 1954, kdy školu ukončoval, se v jejím názvu za „filmová“ objevilo i „televizní“, se Forman, na rozdíl od svého spolužáka Dietla s televizí příliš nepotkal. Podle svých slov se ale jako absolvent scenáristiky, který se za celé studium nepotkal s kamerou, chtěl seznámit i s druhou stranou filmové mince - s režií. Přivydělával si jako herec malých rolí ve filmech, na nichž asistoval (objevil se i v legendárním Krškově Stříbrném větru, 1954), a jako scenárista debutoval už ve svých třiadvaceti letech satirickým filmem Nechte to na mně (1955) o už tehdy hrozícícm fenoménu workoholismu, na jehož tvorbě se seznámil s průkopníkem  českého filmu (už od jeho rakousko-uherských němých dob!) Martinem Fričem, a s představitelem hlavní role, legendárním Oldřichem Novým, jehož dcera Jana se stala jeho celoživotní přítelkyní.  

Pro další produkci byl Forman vybrán snad i kvůli svým jazykovým schopnostem; jednalo se o česko-francouzský film podle knižní předlohy Adolfa Branalda Dědeček automobil (1955),  který v poetice obrazů Kamila Lhotáka, charakterizující technický ruch počátku dvacátého století, natáčel režisér Alfréd Radok. Tomu Miloš Forman pomáhal se scénářem, za což byl odměněn malou rolí mechanika  a funkcí asistenta režie, který si díky Radokově důvěře mohl natočit vlastní scénu závodu historických velocipedů (na jejíž památku později do svého amerického snímku Ragtime vložil podobnou).

Dědeček automobil však v životě Miloše Formana znamenal ještě víc. Geniální Alfréd Radok si své asistenty z filmu, Miloše Formana a Vladimíra Svitáčka, vyžádal pro Laternu magiku, zcela nový umělecký směr, který vycházel z propojení divadla a filmu (před plátnem, na něž se promítal druhý plán, probíhalo divadelní představení), a doplnil je ještě stejně starým  absolventem filmové režie na FAMU Jánem Roháčem. Laterna magika byla vytvořena pro světovou výstavu Expo 58 v Bruselu a byla to zejména ona, která Československu (k nevůli Sovětského svazu) na výstavě získala první cenu, což muselo být po zásluze potrestáno.

Radok byl jako šéf Laterny magiky odvolán (formálně proto, že v programu použil jako námět Otvírání studánek emigrantského hudebního skladatele Bohuslava Martinů) a jeho místo po čase zaujal Sovět Boris Michajlov Brin. Alfréd Radok očekával, že jeho asistenti odejdou s ním, ale na to v tehdejší atmosféře nikdo z nich neměl odvahu. Miloš Forman to později komentoval slovy: „Mně na Radokovi záleželo mnohem víc než na jeho představení, ale na takové romantické gesto jsem prostě neměl. Navěky bych pak dostal nálepku nebezpečného buřiče a na to jsme neměli dost odvahy ani já, ani Roháč se Svitáčkem.“

Laterna magika ale kromě toho přinesla Formanovi několik důležitých setkání. Prostřednictvím jejího hostování v Bruselu, a později i jinde, se poprvé seznámil se západním světem; po letech se na jejím vzniku setkal se svým známým z náchodského dětství Jiřím Šlitrem (který se stal hvězdou jednoho z jejích programů, při němž seděl na pódiu u piana, zatímco na plátně coby kapela  hrál na šest dalších hudebních nástrojů); a došlo také na seznámení s anglistou, dramaturgem a scenáristou Zdeňkem Mahlerem, kterého později udělal dramaturgem svého nejúspěšnějšího amerického filmu Amadeus.

V té době se také po letech setkal s dalším náchodským známým, Josefem Škvoreckým, a také s dopisem od své matky z Osvětimi, v němž mu odhalila jeho původ. Přes nebezpečí, které mu to v kariéře skýtalo (Alfréd Radok ve filmu zcela skončil především pro svůj film Daleká cesta, v němž tematizoval holocaust, což se neslučovalo s propagandou panzersocialistického Československa, smrtelně uraženého, že židovský stát Izrael nezůstal v témže bloku jako on), se rozhodl adaptovat Škvoreckého povídku o holocaustu Eine kleine Jazzmusik. Projekt byl nepožehnaný; jednak kvůli židovskému námětu a za druhé kvůli Škvoreckému, který na sebe v roce 1958 seslal hněv mocných vydáním románu Zbabělci. Ten Škvorecký deset let (už od "Vítězného února" 1948) schovával v zásuvce svého psacího stolu, protože krutě demaskoval květnové povstání v roce 1945. Projekt společného filmu dvojice Š + F byl tedy ukončen, a vědělo se proč. Došlo k tomu dokonce na osobní intervenci prezidenta Novotného…

Konkurz v Semaforu – přišla nová vlna

Přes střídavou nepřízeň doby asistent režie Forman cítil, že přišel čas natočit první vlastní film. Bylo mu už jednatřicet let, ale barrandovské studio mu stále nechtělo žádný přidělit. V té době si za astronomickou cenu zakoupil zbrusu novou východoněmeckou osobní kameru na film 16 mm od firmy Carl Zeiss Jena. Prvním problémem bylo, na co točit – materiál do nové kamery byl tehdy pro soukromníka nedostupný. Nakonec Forman našel spojence, který pro něj v Československé televizi kradl materiál, i spolupracovníky: Miroslava Ondříčka, jehož mu doporučil Martin Frič, a dvojnásobného spolužáka (z poděbradské střední školy i z FAMU) Ivana Passera. Zbývala už jen otázka, co točit.

V té době pražské divadlo Semafor, tehdejší senzace prvního řádu, které spoluzaložil Formanův známý Jiří Šlitr, vyhlásilo konkurz na novou zpěvačku.  Námět byl tedy jasný, i když technicky poněkud těžší: Formanova kamera byla přece jen pro amatéry a nesnímala zvuk, který se musel natáčet zvlášť na magnetofon. O synchronizaci obrazu a zvuku se postaral střihač Miroslav Hájek, který – ačkoli se pokusil o nemožné – nemohl technicky provést dokonalý synchron, a tak je u filmu Konkurz zvuk oproti obrazu mírně posunut. To ale většinou nikomu nevadí, protože jde především o unikátní záznam doby, a to jak obsahově (z konkurzu, jenž je ve filmu zachycen, vzešly kupříkladu zpěvačky Yvonne Přenosilová a Věra Křesadlová, která se stala manželkou Miloše Formana a matkou jeho synů Petra a Matěj), tak především formálně.

Během natáčení Konkurzu pro něj Formanovi barrandovští „patroni“ Šebor a Bor  konečně vymohli  samostatný film, i když jen krátkometrážní. Miloš Forman natočil v Kolíně film Kdyby ty muziky nebyly o konfliktu mezi „starými mazáky dechovky“ a mladými muzikanty, kteří by namísto koncertu raději na závody motorek. Obsadil do něj (až na Vladimíra Pucholta, který ovšem dokázal hrát jako neherec) výhradně neherce, z nichž nejvýraznější byl Jan Vostrčil, skutečný kapelník Kmochovy kapely, kterého objevil Formanův nerozlučný spolutvůrce Ivan Passer. Oba filmy pak byly distribuovány jako jeden film pod společným názvem Konkurz.

Byl rok 1963, kdy knižně debutoval Bohumil Hrabal, a ještě týž rok se k nakažlivé civilní poetice jeho díla přihlásili mladí režiséři Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová a Jaromil Jireš, kteří ztvárnili povídky z jeho první vydané knihy v povídkovém filmu pod názvem Perličky na dně (další dvě povídky podle knihy, Fádní odpoledne a Sběrné surovosti, které se do filmu nedostaly, natočili Ivan Passer a Juraj Herz).

Formanův Konkurz byl naladěn na stejnou civilní poetiku. Ta se zrodila jako kontrast posledních desetiletí neúnosných ideologických schémat, projevujících se v umění Východu i Západu. Polodokumentární formát „kina pravda“, který se potkával s tehdy souběžně se rodící francouzskou novou filmovou vlnou, odvrhoval nerealistické obrazy světa, včerně figur studiových herců, kteří novým režisérům přišli natolik odtržení od skutečného života, že se je rozhodli nahradit "naturščiky", neherci. (Mělo to i jednu praktickou výhodu: zhýčkaní herečtí profesionálové na začínající filmaře tu měli, tu neměli čas, postsychronní party běžně dabovali jiní herci, než kteří byli na obraze... Tyto nesnáze u vděčných neherců odpadly.) První „neherecký“ objev mezi českými herci, Jan Vostrčil, který debutoval v jeho Konkurzu, se mezi Formanovými kolegy režiséry stal hitem, jejž okamžitě začali obsazovat. Vznikla československá nová filmová vlna. 

Snad ještě dodatek ad Miloš Forman a Semafor: Do filmu Konkurz byl Semafor bombou, ale spíše pražského dosahu. Po něm se stal fenoménem celostátním i mezinárodním, což Semafor a Miloše Formana umělecky silně spojilo. (Mimo jiné i tím, že se pak stal členem jeho dramaturgické rady. Jedním ze Suchého SEdmi MAlých FORem měl totiž být i film - a ten měl v jeho radě představovat Miloš Forman.). V roce 1966 spolu s někdejším kolegou z Laterny magiky Jánem Roháčem, který byl režisérem divadelního představení, zadaptoval Forman pro televizi (jako svou jedinou televizní režii) semaforskou jazzovou operu Suchého a Šlitra Dobře placená procházka. Po více než čtyřiceti letech, v roce 2007, se k tomuto tématu vrátil při své jediné české profesionální divadelní režii, když Dobře placenou procházku uváděl na prkna Národního divadla. Jak sám prohlásil, mohl za to jeho profesor z FAMU František Dvořák, který se přimluvil za svého syna, tehdejšího ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka. Miloš Forman si pak postavil „tým historie svého života“: Spolurežisérem byl ostřílený divadelní režisér, jeho syn Petr, scénografem jeho syn Matěj, dirigentem jeho spolužák z gymnázia Libor Pešek a obě inscenace spojoval představitel hlavní role Pošťáka a autor textu opery, otec Semaforu Jiří Suchý.    

Černý Petr

Sochař Jaroslav Papoušek napsal pro Barrandov námět o dospívání chlapce, který se živí tím, že v malém hokynářství hlídá, aby se nekradlo. Nikomu z režisérů ale nepřišel zajímavý. Miloš Forman si při jeho čtení vzpomněl na vlastní náchodské dětství a rozhodl se ho ujmout. Pro natáčení exteriérů padla volba na Kolín, který tvůrci znali už z natáčení filmu Kdyby ty muziky nebyly. Stejně tak byli znovu obsazeni Jan Vostrčil, Vladimír Pucholt i představitel titulní role Ladislav Jakim – jeden z těch, kteří se účastnili konkurzu v Semaforu. Představitelka maminky, filmové manželky Jan Vostrčila, Božena Matušková, byla objevena při hledání domku, který měl představovat Petrův domov. U ní Miloš Forman poprvé použil techniku, že jí vždy jen vysvětlil situaci scény, na niž ona při natáčení reagovala vlastními slovy.

Pro scénu tancovačky nebylo u nízkonákladového filmu možné zaplatit početný kompars, a tak tvůrci najali prostory zimního stadionu a  rokenrolovou  kapelu a postarali se o to, aby všichni Kolíňané věděli o tom, že vstup je volný. Tam se zrodila legendární (nestyděl bych se dokonce říct  archetypální) scéna, v níž opilý zednický učeň  Čenda (Vladimír Pucholt), který má v životě „navrch“, poučuje submisivního hokynářského učně Petra (Ladislav Jakim), jak má při náhodném setkání říci „Ahoj!“.

Film byl premiérován ještě přes Konkurzem (jehož postprodukce, a především prosazení titulní „amatérské části“ do oficiální distribuce se protáhly). Obecná srozumitelnost jeho příběhu se projevila, když film Černý Petr vzápětí získal Zlatého leoparda na Mezinárodním filmovém festivalu ve švýcarském Locarnu, a to v konkurenci takových snímků, jako byly Karabiníci Jeana-Luca Godarda a Zatmění Michelangela Antonioniho. Barrandov byl touto jednou z prvních cen pozdější mezinárodní „zlaté sprchy“ pro československou novou filmovou vlnu  tak unesen, že Černého Petra okamžitě poslal i na filmový festival do New Yorku. Tam ale tento výrazně evropský film cenu nezískal.

Pravidelný čtenář Kulturních novin dr. Miroslav Polreich, tehdejší tajemník čs. stálé mise při OSN a veliký přiznivec kinematografie, který byl účastníkem newyorské tiskové konference, spojené s promítáním Černého Petra, nám po minulé části našeho vyprávění napsal:  „… film byl v každém případě jiný, než jsou Američané zvyklí. Tiskovka se nepovedla, protože hned na začátku vystoupil jeden z asi patnácti amerických novinářů, kteří byli přítomni, a tvrdě napadl Formana. Nikoli kvůli filmu, ale nejen sprostě, ale i negramotně argumentoval, co taková zemička může produkovat, nemá-li žádnou tradici, a že taková produkce do takové filmové mocnosti, jako jsou USA, ani nepatří…“ Zaražený Miloš Forman tehdy neprotestoval a raději tiskovku předčasně ukončil. Je ale docela dobře možné, že právě v tu chvíli se zrodil impulz dobýt až příliš sebevědomou filmovou mocnost svým uměním. O dvanáct let později, když Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem získal pět Oscarů, se možná onen novinář zastyděl…    

Černý Petr nepředstavoval jen první mezinárodní úspěch pro Formanův film. Na něm se především vytvořil jeho tým, který pak fungoval během zbytku celé jeho československé tvorby. V týmu, který tvořil scénář, byl kromě Miloše Formana Ivan Passer (jenž měl také pravomoci „druhého režiséra“)  a Jaroslav Papoušek, kteří byli usměrňováni dramaturgem Václavem Šaškem (což se týkalo i filmu Intimní osvětlení, 1965, pod nímž je podepsán Ivan Passer). Ivan Passer společnou tvorbu (o níž je z jiných pramenů známo, že ji tvůrci navíc prokládali hraním kulečníku a Miloš Forman s oblibou spaním) popisoval takto:

„… nám bylo takhle dohromady dobře, protože jsme zjistili, že to působí jako přirozený filtr. Když jsme se o něčem rozhodovali a bylo to 2 : 1, tak se to bralo jako pravidlo, že ty dva mají pravdu. My jsme si scény přehrávali a dolaďovali jsme charaktery. Asi dvakrát jsme zkoušeli psát ve čtyřech, ale nefungovalo to. Lidé se začali ptát, co kdo napsal, a my jsme měli skoro jako zákon, že je jedno, co kdo napsal. Proto i dnes studentům radím, ať si k psaní vezmou někoho, komu věří, respektují, nebo s kým jim je dobře, protože jde práce líp od ruky a prosadí se lépe, než kdyby byli sami. Při psaní hrál Miloš často pasiáns. Protože byl pověrčivý, věřil tomu, že když poslední tři karty budou esa, že umře. Tak jednou, když šel na záchod, jsme karty narafičili tak, aby opravdu obrátil tři esa jako poslední. Málem dostal infarkt, a tak jsme se začali smát a on pochopil, že to byla legrace. “

Film pak ve své barrandovské tvůrčí skupině vyráběli Vladimír Šebor a Jan Bor. Miloš Forman se těchto osvědčených jistot snažil držet i na západní polokouli, která je charakteristická svou fluktuací – jeho dvorním producentem se jen namísto Šebora a Bora stal hollywoodský producent Saul Zaentz.  Miroslav Ondříček pak kameru jeho filmů držel až do filmu Valmont z roku 1989, a to pouze s výjimkou filmů, kdy měl už předem smlouvu na jinou práci, což byl americký Přelet nad kukaččím hnízdem, 1975, a právě český Černý Petr (kde ho za kamerou zastoupil Jan Němeček).

Lásky jedné plavovlásky

O Láskách jedné plavovlásky (1965) se dá říct, že to byl film silně společenskokritický.  Formana jeho námět napadl, když jednou v centru Prahy potkal mladou dívku s omláceným kufrem, která mu vyprávěla svůj příběh dělnice, jež se z feniminizovaného města dělnic (byl to přáhraniční Varnsdorf) vydala za svým princem. Příběh filmu byl prostý: dívka z podobného maloměsta se zamiluje do chlapce, za nímž přijede do Prahy, ale zjistí, že on zdaleka není sám. Druhý plán tvoří bezradnost systému, který díky továrně, v níž pracují téměř výhradně ženské ruce, vytvořil město frustrovaných Amazonek, což se snaží vylepšit tím, že dohodne, aby do města byla přeložena vojenská posádka. Problém je jen v tom, že armáda do města pošle útvar ženatých záložáků…

Paradoxní (ale v té době normální) bylo, že svůj „paličský“ film napsali Forman, Passer a Papoušek  na Dobříši, v zámku Svazu spisovatelů, jehož oficióznosti se v té době vysmál Ivan Klíma ve svém dramatickém debutu Zámek (1964).  Unikátní konstelace tehdejší doby pod záštitou  spisovatelských funkcionářů Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína, Josefa Kainara a Jana Drdy (který trojici FPP na Dobříš pozval) a „otce filmařů“ Jana Procházky, jenž díky osobnímu přátelství s prezidentem Novotným cíleně „vymohl“ československý filmový zázrak, tehdy umožňovala se systému vysmívat a zároveň ho využívat.

Své o tom věděli také spisovatelští uprchlíci z fašistických zemí, kteří v době, kdy na Dobříši vznikaly Lásky jedné plavovlásky, na zámku také žili a pracovali.  To byl třeba Brazilec Jorge Amado (jemuž se na Dobříši dokonce narodila dcera), pozdější nositel Nobelovy ceny z Chile Pablo Neruda, nebo Španěl Jorge Semprún, scenárista a někdejší člen ilegálního ústředního výboru exilové Komunistické strany Španělska z doby, kdy v jeho vlasti vládl diktátor Franco (jeden čas na Dobříši sídlilo celé „úvé“ KSŠ). Semprún byl však za kritiku stalinistických praktik ze své strany vyloučen a později ve Francii napsal pro režiséra řeckého původu Costu-Gavrase scénář filmu Doznání (1970) podle románu, v němž Artur London, jeden ze tří přeživších obviněných z procesu se Slánským, popsal svůj případ.   (Autor eseje si neodpustí komentář: Všichni tři tvůrci filmu: London, Semprún i Costa-Gavras byli komunisti, a všechny tři ze svého středu vyloučila nejdřív jejich „rodná strana“ a později i naše „demokratická společnost“. Ta první za to, že byli přílišní demokrati, ta druhá za to, že byli komunisti…)

Lásky jedné plavovlásky byly natáčeny ve Zruči nad Sázavou, což bylo ještě za první republiky zapadlé venkovské městečko, z něhož Tomáš Baťa ve třicátých letech udělal jednu z kopií „svého“ Zlína (další kopie v pozdějších letech vystavěl po celém světě), rozsáhlou tovární čtvrť z červených cihel z železnaté hlíny, obehnanou dvojdomky pro dělníky – a uprostřed toho všeho konstruktivistický kulturní dům, zvaný „Hotel“. V něm se točila většina scén Lásek.

Kromě neherců byli do hlavních rolí obsazeni osvědčený herec Vladimír Pucholt (muzikant Milda, který se na taneční zábavě seznámí s ševcovskou dělnicí Andulou) a jako vůdce nadržených záložáků zkušený Vladimír Menšík. Pro roli Anduly objevil Miloš Forman sestru své bývalé manželky Jany Brejchové, tehdy devatenáctiletou Hanu Brejchovou, která se od tohoto filmu z neherečky stala herečkou, stejně jako představitelka Mildovy maminky Milada Ježková, již Jaroslav Papoušek a Ivan Passer potkali v tramvaji a v důchodovém věku tím určili zbytek jejího života (její nejslavnější rolí je nejspíš role paní Jechové z filmu Zdeňka Podskalského a Ladislava Smoljaka Kulový blesk, 1978). Totéž se stalo Josefu Šebánkovi, který ve filmu ztvárnil roli otce. Byl strýcem manželky Formanova kameramana Miroslava Ondříčka a ten jeho skvělé historky od táborových ohňů (Šebánek byl celoživotní vášnivý tramp) nevydržel poslouchat, aniž by se o ně podělil s celým národem. Ten dnes Šebánka zná především jako starého Homolku z filové trilogie Jaroslava Papouška (stejně jako Petra a Matěje Formanovy coby Homolkovy vnuky Péťu a Máťu).     

Lásky jedné plavovlásky si v době, kdy se československý film stal takovým pojmem, že jím dokonce v italském filmu Maléry pana účetního hrozil šéf pana Fantozziho („Musíme jít ihned zhlédnout československý film!“)  vysloužily celkem jedenáct zahraničních ocenění a navrch nominaci na Oscara  za nejlepší film v cizím jazyce. Získal ho sice Claude Lelouch za Muže a ženu, rok předtím a rok poté ho ale obdržely československé filmy Obchod na korze a Ostře sledované vlaky, a v roce 1968 byl na cenu opět nominován Miloš Forman – za svůj poslední domácí film Hoří, má panenko. Ten sice natočil v českém jazyce, ale tentokrát už v zahraniční produkci, již mu také vynesl úspěch Lásek jedné plavovlásky. Ale o tom už v další části našeho životopisného vyprávění.

Pokračování příště

Miloš Forman – osud viděný zblízka (1. část)