Literární ukázka Dokumenty

Počteníčko: Lidová erotika v šifrách namlouvání a lásky

Obrázek nebo fotografie#19409

Ukázka z knihy o tom, jak se v průběhu staletí měnily v české a moravské společnosti normy společenské přijatelnosti ohledně nahoty a vulgarity.

Honosnost a líbivost svátečního lidového kroje jako by vyvažovaly rozpaky a nechuť k částečně obnaženému a především nahému tělu. V mentalitě 19. století se nahota, nezávisle na společenském rozvrstvení, vymykala dobrému mravu a v etickém schématu byla spojována s nemravností. V měšťanském prostředí se za vyzývavou považovala i funkční nahota při umývání a koupeli. Koupací úbory žen (jejichž součástí bývaly i punčochy) zakrývaly celé tělo a např. i dívky v penzionátech se mezi sebou musely koupat oblečené. Zavádění prvních koupacích van do bytů se neobešlo bez rozhořčení z mravnostních důvodů. Na venkově mělo toto obecné klima vlastní podobu, zejména dívky byly odmala vedeny ke studu a nedovolovalo se jim, aby se dívaly na své, natož cizí obnažené tělo. Obnažování bylo spojováno se sexualitou, přesto nebylo nic neobvyklého, že ani manželé se před sebou neobnažili. Prostředí, v němž společně nocovali všichni pohromadě v jedné světnici, tomu nahrávalo, nešlo však o jediný důvod. Ve vzpomínkách na své mládí ve Starém Hrozénkově píše Karel Langer: V létě se při cestě kolem Bečvy zastavili nad koupalištěm pod Braneckého splavem dva staříci. Chvíli hleděli na houf žen v bikinách a pak ten starší povídá tomu mladšímu: „Víš ty, Jožo, že jsem nikdy neviděl svoju starú vysvlečenu do naha.“ Druhý po chvilce rozmýšlení odpověděl: „A víš, že já taky ne.“

Podstatné bylo, že byla nahota zneužita ke svádění druhého pohlaví, což bylo ztotožňováno s hříchem. Je to zřejmé ze skutečnosti, že odhalování těla během rozličných pracovních úkonů v každodenním životě nebylo ničím neobvyklým. Při práci na poli, v chlévě, při praní prádla a podobných úkonech měly ženy i dívky na sobě pouze živůtek a sukni a takto se prezentovaly i doma. Jak ukážeme později, měla nahota zvláštní význam v rituálních situacích (např. při obřadním výprasku na holé hýždě). Byla i součástí trestů za cizoložství, při nichž byly ženy odhalovány do půl pasu nebo dostávaly rány přímo na holý zadek. Rovněž tak některé magické úkony zaměřené na získání lásky a na vdavky praktikovaly dívky svlečené donaha. Pojem studu se ještě ve dvacátých letech 20. století vztahoval také na neúčelně obnažená ňadra; i kojící matka zpravidla jen nadzvedávala jupku.

V lidovém prostředí měly pojmy stud, cudnost a nestydatost v mnohém odlišný význam než v měšťanských a vyšších vrstvách. Na jedné straně panovala určitá přímost a bezprostřednost ve vnímání sexuálního chování, nepochybně ovlivněná neustálým kontaktem s přírodou a přirozeností zvířecího páření. Na druhé straně se vše, co souviselo s erotikou, nahrazovalo jazykem bohatých přirovnání a obrazů, které „vyzávorkovaly“ nahotu stejně jako anatomické pojmy označující pohlavní orgány zástupnými příměry a náznaky. Jako by nářeční vágnost pojmu měla potlačit nežádoucí inspirace a motivace. Zvláštní jazykové výrazy mělo vše, co souviselo s pohlavní láskou, s orgány sexuálního styku. Třeba uvést, že označování pohlavních údů a jejich funkcí pravými jmény (tj. v obecné češtině) bývalo v běžné řeči všude považováno za nepřístojnost a projev nepřijatelné nemravnosti. Jak vystihl Pavel Eisner ve své esejistické práci o českém jazyce, spisovná čeština nemá tolik eufemismů pro všechno, co začíná pod krkem a obecný lid neznal uhýbavou mluvu společenských salonů. V lidovém prostředí vzniklo pro tato slova mnoho specifických výrazů, zvláště v moravských nářečích. Přesto je situace nesouměřitelná ve vztahu k pruderii chování a mluvy v měšťanském prostředí, které ještě v 19. století ani nepřipouštělo vyslovit slovo noha nebo břicho v přítomnosti ženy (dámy).

Z lidových příměrů uveďme některé příklady, aniž bychom rozlišovali jejich nositele a s vědomím, že šlo o prostředí, v němž mladí lidé žili a jehož vzory vstřebávali. Jestliže se o pohlavních orgánech hovořilo před cizími lidmi, opisovaly se různými slovy, např. na Slovácku ten oný, tá oná nebo pouze slovem to pro oba rody. Bylo mu vidět ten oný; Má to chlupaté; Já sem sa ešče nigdá na sebe nedívala, enom tolej vím, že to (pohlavní úd) je velice moc škaredé. Pro pupenda, stydké údy lidského těla, má spisovná čeština jména přirození a ohanbí, bez zřetele k tomu, zda jde o tělo mužské nebo ženské. Lidé na Moravě však ve své mluvě rozlišovali: slovo přirození měli pro mužský stydký úd, kdežto ženská hanba byla tělesnost. Pľezmero označovalo rozhalená ňadra, ale také rozcuchanou a línou ženskou, lajdu a nepořádnici, křídlo znamenalo ženský mateřský klín (západní Morava). Na Luhačovicku nazývali lidé ženský klín dolínka nebo živo a pohlaví označovali slovem přinarozéní.

Stará čeština měla pro přirození a rozmnožovací orgány eufemistické označení, vypovídající o mnohém: zbroj a nádobí. V 15. a 16. století byl mužský genitál nazýván také tajným oudem. Podle Kotta byl mužský genitál označován také slovem laskavec, který, jak ukážeme v kapitole o magii, znamenal rostlinu, mající přivodit lásku. Ženské genitálie byly mezi lidem označovány jako krám: Ty, Lido, neotrčaj krám, žádný nepůjdem k tobě kupovat, napomínali dívku v Javorovci na Uherskohradišťsku, když si neslušně sedla.

Pro ženské přirození se používalo i slovo hanba, hamba, na Moravě haňba. Hanba označovala i nestoudnost v pohlavním smyslu – o „padlé“ dívce se tvrdilo, že udělala rodičům hanbu. Na Hané nadávali necudnému člověku: Haňbulo hanbatá, ve Slezsku: Ty haňbulo haňbulická! Pro necudnou (lehkou) osobu se špatnou pověstí bylo mnoho různých hanlivých označení: haňbola, haňbolica (Olomoucko), hanbila (Morava, Slezsko), hambous, hamous (Krkonoše), jinde hanebnice; žena či dívka honící se za chlapy (záletnice) byla nazývána též drchta, haflena, hoblena, honcula, hýžďula, chlapěna (Valašsko), opíca, oplancija (Slovácko), šmikuranda. Lidová mluva pamatovala i na slovně pejorativní odpudivost žen, které přestupovaly normy mravného chování. Nejhorší nádech měla necudná žena, cizoložnice, prostitutka, která se v Čechách i na Moravě označovala jako kanalie s jazykovým kmenem založeným na odpadu, znechucujícím prostředí života. Jiné výstižné pojmenování měla dívka, která si nechala všechno líbit a ráda se dala ohmatávat od mužských – hnětule (Slezsko). Pokud vyzývavě předváděla své vnady a chodila neslušně rozhalená, tak chodila celá rozdundaná a posedlé vdávadlem říkali na Moravě vydavajka.

Na venkově rodiče trpěli dětem a mládeži neslušná slova. Karel Obrátil svými výzkumy doložil, že přes velké množství dětských erotických a skatologických rozpočítadel při hrách, různých slovních hříček, hádanek, posměšných říkadel a nadávek, plných „neslušných“ výrazů, nebyly mezi dětmi případy nějakého nemravného styku a chování. Na moravském Slovácku, na Hané i jinde užívaly vulgární, necudná až oplzlá slova nevědomky, neboť byla běžnou součástí řeči dospělých a nikdo se nad tím nepozastavoval. Pouze v přítomnosti „pánů“ se lidé zdržovali používání takovýchto výrazů.

Alexandra Navrátilová: Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře. Vyšehrad, Praha 2012, s. 87–90.