Lidé nejen odcházejí, ale i přicházejí
Rozhovor s violoncellistkou a literátkou Zuzanou Dostálovou nejen o její debutové novele Proč všichni odcházejí.
Zuzanu Dostálovou můžete nejspíše potkat někdy před večerem v centru Prahy, jak s violoncellem zavěšeným na zádech a se sluneční hřívou vlasů kolem sebe spěšnými kroky míří zahrát si s nejlepšími muzikanty v Praze (ale nejen) do Obecního domu, Rudolfina, či na Hrad. Kdo chodíte pravidelně v hlavním městě na koncerty, jistě jste si jí všimli, patří k těm interpretům klasické hudby, kteří se mile usmívají a při hraní vyzařují radost i plný prožitek. Někteří znají Zuzanu z FB, z jejích vtipných všednodenních postřehů i z dalších aktivit, které na Facebooku založila a pečuje o ně dodnes. A od podzimu loňského roku se také představila jako autorka novely Proč všichni odcházejí. V ní se před námi nejen znovu vynořují povědomé obrazy a situace z doby před rokem 1989, kdy je pro nás objevován svět očima malé školačky, ale také tematizuje smrt, která přichází s krutou nepochopitelností.
Zuzko, tvé původní povolání je spojeno s interpretací hudby – hraješ ve špičkových hudebních tělesech, ale je už chvíli známo, že tvou další životní náplní je literatura, na což měl jistě velký vliv tvůj tatínek Zeno Dostál, který byl spisovatel a režisér. Je pro tebe psaní mimo jiné také možností znovu se s ním setkávat, znovu vidět některé situace a slyšet dávno vyřčená slova? Ta malá holčička, jejímž pohledem sledujeme několik let života za tzv. normalizace, ale především pak to, jak se sama vyrovnává s odchodem svých nejbližších z tohoto světa – jsi přece ty sama?
Dá se říci, že ano, když jsem knížku psala, při každém usednutí k počítači se mi vracely vzpomínky na dětství, kradly se do hlavy zcela přirozeně, a bylo to moc hezké. Jediné, co jsem pro knížku potřebovala, bylo sednout si a hluboce zavzpomínat. Vytanuly tak i situace, na které jsem už dávno zapomněla. Poznala jsem sama na sobě, že ačkoliv se to nezdá, velká část dětství je skutečně v hlavě uložená, stačí se soustředěně zamyslet a krůček po krůčku se navracet do minulosti. Procházka to byla krásná, ale zároveň i smutná. To už tak na tom světě bývá.
Hezké bylo to, že jsem měla najednou tatínka zase vedle sebe. Slyšela, jak píše, jak u mne sedí a cvičí se mnou na cello, jak se mnou rozmlouvá, dává mi rady. Všechny tyto chvíle byly pro mne vzácné, cítila jsem to už tenkrát, proto jsem měla potřebu to nějak uchopit, popsat, předat. Mám-li mluvit o fabulaci, odpovím, že ten rozměr je tam velmi zanedbatelný. Ta postava, holčička s básněmi a violoncellem, jsem skutečně já.
V tvém vyprávění se ale oživuje více časových vrstev, jako by se v tom „teď“ malé Zuzanky ukrývala zkušenost více generací, jako krystal v hologramu. Kromě tvého tatínka je to zejména dědeček a s ním se připomene téma holocaustu, pak zase padesátá léta na moravském městečku… Vnímala to ta malá holčička tak silně, anebo jí to postupně přinesla až léta dospělosti?
Od malička jsem chodila na židovskou obec, sedávala u stolu s přeživšími šoa, dívala se na jejich vytetovaná čísla na předloktí, poslouchala jejich vyprávění. To jsou věci (až na výjimky), které se moji vrstevníci mohli dozvědět až po pádu železné opony – z autentických vyprávění v televizních dokumentech. Někteří přeživší neměli potomky, z různých důvodů, jedním z nich byl například důvod zdravotní, protože v koncentračních táborech kopali ženy do břicha, a pokud vůbec tyto ženy přežily, nemohly mít děti. To jsem věděla ve svých devíti letech. Silně jsem to vnímala, ale zároveň dostávala pocit bezpečí, což bylo důležité. Zrovna tak to bylo doma, slýchávala jsem ty příběhy od babičky, dědečka, tatínka. Jistě mi byly vyprávěny šetrně, přesto určitý druh strachu tam byl. Možná je to geny. Prožité se dědí.
Jak vlastně vyprávěli přeživší o těch hrůzách, co „tam“ prožili? Pojmenovávali je? Popisovali? Co se při tom dělo s emocemi, vybavuješ si to ještě?
Ano, pojmenovávali, popisovali cesty dobytčáky, příhody z Terezína, Osvětimi, ty hrozné životní podmínky, situace, kdy jim bylo přikázáno vysvléci se a čekat na verdikt – život, nebo plyn. Dědeček z maminčiny strany vyprávěl, jak těžce pracovali, co byli nuceni jíst. Například nikdy nejedl špenát, připomínal mu polévku z trávy i s brouky, kterou dostával v lágru. A já si vždycky tu polévku představovala. Babička zase vyprávěla, jak jela s dědečkem, hned po jeho návratu z koncentračního tábora půjčeným autobusem zpátky do Německa, pro vězně, kteří neměli sil vrátit se domů. Podávali jim po troškách suchary, aby to jejich zesláblá těla zvládla. Postupně jim sdělovali, kde se nacházejí, aby nezešíleli. Potom je vysadili v Praze a vynášeli ven, lidé si pro ně chodili. Stáli s fotografiemi a čekali. Někteří marně. Na takové vyprávění se nedá zapomenout. Děsilo mě to, ty obrazy jsem si představovala, ale zároveň jsem cítila, že v tuto chvíli jsem v bezpečí a polévku s brouky nedostanu.
Když jsi to slýchávala – prožívala jsi s nimi něco jako katarzi? Vybavíš si ještě, co jsi zažívala, respektive co jste zažívali? Vracíš se k tomu někdy?
Jakési očištění tam bylo určitě, každopádně si nevzpomínám, že by si dotyční jakkoliv stěžovali, proč já, proč se to stalo zrovna mně. Brali to jako součást svého života. Exodus, pogromy, Židé často v historii zažívali útrapy, odchody, útěky a ponížení. A jestliže zmiňuji slovo „odchody“, i v tom je určitá spojitost s názvem mé knížky, byť je jen pouhým naznačením. Proč museli stále odcházet? Budeme i my muset jednou zase někam odejít?
K těmto věcem se nevracím, mám je v sobě permanentně. Nejen díky vzpomínkám a vyprávění, ale kvůli přeživším samotným. Oni museli přežít, my nesmíme zapomenout. Ostatně kdyby nepřežili, mnozí z nás by tady ani nebyli. Připomínat se to musí.
Celému tvému příběhu o malé Zuzance se promítá na zadní plátno smrt jako základní téma, což je dáno již titulem… Musím se přiznat, že když jsem se poprvé na křtu knihy začetl, přemýšlel jsem nad tou malou holkou, proč se ptá na to „proč?“ Proč se neptá „kam“? Vždyť to je teprve sžíravé! Proč tedy „proč“?
Myslím, a zřejmě každý mi dá za pravdu, že slovo „proč“ je nejzásadnější otázkou v životě dítěte. A já nebyla jiná. Byla jsem obyčejné dítě. A otázka „kam“? Těch možností tolik není, dědečka a babičku hrobníci spustili do země, pak naházeli hlínu, a jejich duše vyletěly kamsi do nebe, nebo mezi nás a jsou v nás. Tak jsem to tenkrát viděla.
Proč se to ale všechno děje, proč jsme tu na chvíli, to neví nikdo.
Vím o tobě, že nyní píšeš „něco dalšího“. Prozradíš o tom něco čtenářům Kulturních novin?
Pustila jsem se do románu, je to pro mne něco nového, ale moc mě to baví. Vím přesně, o čem psát, mám jasnou vizi, a tu se snažím naplnit, ale tím, že se jedná o jinou formu, než je novela, čili jde o obsáhlejší text, je to o něco málo složitější. Od toho tu ale jsme, abychom překonávali překážky.
A vracíš se přitom znovu do kraje svého dětství, nebo si unikáš do ryzí fantazie? Jaké máš našeptávače?
Tentokrát se nevracím, děj se odehrává převážně v Praze, kterou, troufám si říci, znám docela dobře a mám ji ráda. Nebo alespoň ty části, které jsou mi blízké. Malá Strana, Letná, tudy jsem chodívala s violoncellem na zádech do školy. Ulice, zákoutí, restaurace, kostely, nic se tolik nezměnilo, naštěstí. O ryzí fantazii se nejedná, situací, které jsem prožila, bude dost.
Co tě nutí psát? Nebo nenutí?
Nutí, psaní je touha, láska, posedlost, potřeba něco uchopit a dát do toho kousek sebe, sdělit, potěšit, cosi v druhém vyburcovat, vybídnout k zamyšlení, zanechat stopu. Ale co to je, to nedokážu definovat. Třeba na to jednou přijdu.
Také máš někdy pocit, jako by ti ruku při psaní vedla nějaká jiná, snad vyšší síla, nebo přinejmenším klubko démonů?
Klubko démonů by znělo příliš expresivně, je to spíš průnik vlastních emocí, každý je ze sebe dostáváme nějakým způsobem. Je možné, že už mi na to violoncello nestačilo, navíc když člověk dennodenně hraje, může sice vyvolat v druhém nějaké pohnutky, ale zůstane vždycky jen vzpomínka, noty odletí nadobro pryč. V případě psaní je to jiné, něco zůstává, je to hmatatelné.
Co pro tebe mají společného hudba s literaturou, co je jiné? Zkoušela jsi někdy psát hudební skladbu?
Jsem muzikant a za jednu z nejdůležitějších věcí při psaní textu považuji rytmus. A to nejen u poezie, ale i prózy. Vždyť i příroda má své přirozené rytmy, střídání ročních období, dne a noci. I naše srdce má svůj srdeční rytmus. Pokud čtu text, který nemá rytmus, znervózňuje mě to. Text by měl dýchat, pravidelně a přirozeně. Jako obyčejná písnička. A o to se snažím. To ostatní, sdělení, emoce, hloubka, to už jsou věci mezi nebem a zemí, a nikdo z nás nemá jistotu, jestli jde správným směrem. Možná i to je ten vnitřní motor. Chtít jít dál.
Ano, hudební skladbu jsem zkoušela psát, kdysi jsem napsala duo pro housle a violu. A před rokem jsem napsala písničku, otextovala ji a dokonce i natočila. Pro radost mně a ostatním. Další písničky mám v šuplíku, tak třeba jednou, až bude zase čas…
Zaujalo mě, že máš na svém FB profilu pseudonym Silva Tarouca, což – nemýlím-li se – byl hraběcí rod, který se v našich končinách vyznamenal mimo jiné tím, že hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca, pocházející z Čech pod Kosířem, byl významný dendrolog a mimo jiné ministr zemědělství. To je ale kraj, kam jsi situovala svůj příběh. Náhoda to asi nebude – nebo ano?
Jedná se o větev z tatínkovy strany, tebou zmíněný hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca byl bratr mého pradědečka Jakuba Dostála. (Jejich společný otec byl August Alexander Silva-Tarouca, maminku měli každý svoji, jak se někdy stávalo). A jejich babička byla Leopoldina Marie Šternberková, hraběnka z českého Šternberka. Takže zde se objevuje též rod Šternberků.
Před pár lety jsme měli sraz potomků rodu Silva-Tarouca přímo na zámku v Čechách pod Kosířem. Můj švagr, manžel mé prostřední sestry, se zajímá o rodokmeny, sbírá již léta informace z matrik, fotografie a výpovědi pamětníků. Čili o náhodu se opravdu nejedná, v tomto kraji jsem skutečně prožila část dětství, tak, jak se píše v novele.
Jak si vede tvůj další literární projekt společného tvůrčího psaní Povídky ze zdi? A chystáš nějaké veřejné čtení nejnovější úrody?
Tuto práci mám opravdu ráda, od chvíle, kdy se rodila první povídka. Je to trochu jiné psaní, člověk najednou není sám za sebe, musí respektovat ostatní autory, připravit jim podhoubí, téma k rozvinutí. Zrovna tak to není jednoduché pro ty, kteří tvůrčí štafetu přebírají. Důležitá je pokora. Nesoutěžíme, skládáme příběhy.
Píše nás vždy pět, každý má na svoji část dvacet čtyři hodin a měl by se vejít do rozsahu plus minus jedna normostrana. Je to hezká kolektivní práce, napínavá, a doufám, že i užitečná. Jak pro nás, tak pro čtenáře. Povídek ze zdi jsme napsali do dnešního dne třicet pět, za dva roky společné práce psalo čtyřicet pět autorů a proběhlo pět veřejných čtení. Další veřejné čtení plánuji na jaře tohoto roku a moc se těším.
Nedávno jsi realizovala další svůj kreativní nápad Otázky ze zdi. O co jde v tomto případě?
Napadlo mě realizovat na Facebooku veřejné rozhovory pod názvem Otázky ze zdi. Každý tázaný dostane pět otázek. Čtenář tak bude mít možnost dozvědět se něco víc o svém příteli. A protože jsou a budou tyto statusy veřejné, o těchto zajímavých lidech se dozví i ti, kteří je doposud neznali. Ráda bych zpovídala hlavně ty, kteří něco umí, jsou v něčem výjimeční a zajímaví. Sdílíme denně společnou komunitu, přesto mnohé věci o sobě ani nevíme, nebo se bojíme na ně zeptat. Já jsem vždy ráda, když narazím na zajímavého člověka, ale většinou jsou to náhody. Proč tomu nepomoci? Bude to taková malá osvěta přínosná všem zúčastněným.
Na závěr mi to nedá a musím se ještě vrátit k hudbě… Čím teď momentálně nejvíc žiješ jako interpret a na jaký koncert v blízké době se obzvláště těšíš?
Kdyby mi někdo v dětství řekl, že až budu velká, nebudu muset tolik cvičit na cello a budu si chodit po večerech hrát hezké koncerty, určitě bych přijala tu každodenní dřinu lépe. Tenkrát bylo vše na úkor violoncella, nemohla jsem jen tak hodit aktovku do kouta a jít si hrát ven, nejdříve cvičení, až potom zábava. Naštěstí oba rodiče vytrvali a já později pochopila, jak to bylo dobře. Díky tomu si mohu nyní dopřát luxus relativně volného dne. Mám tak čas na psaní a ještě k tomu si večer odskočím na koncert.
Těším se ze všech koncertů, některé skladby jsem hrála nesčetněkrát, přesto mě to pokaždé baví a naplňuje. Nejde jen o vzájemné propojení s muzikanty, ale i symbiózu s publikem. Lidé přicházejí za něčím krásným a my se jim to snažíme dát.
Už vím, že lidé nejen odcházejí, ale i přicházejí. A to je v životě důležitější.
Zuzana Dostálová (1976), dcera spisovatele, režiséra a scenáristy Zeno Dostála. Vystudovala konzervatoř v Praze a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor violoncello. Hraje v různých hudebních tělesech, například v Českém národním symfonickém orchestru, a natáčí filmovou hudbu. V roce 2014 založila na Facebooku projekt Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní povídek a jiných literárních útvarů. Za rok a půl společné práce spolu se spisovateli, novináři a dalšími přišlo na svět 32 textů. V rámci Povídek ze zdi autorka zároveň pořádá pravidelná veřejná čtení, která doprovází na violoncello. Věnuje se také psaní hudebních textů a fejetonů. V roce 2016 vyšla její novela Proč všichni odcházejí.